Nikdo nemá Lukáše Krpálka přečteného jako on. Slavili společně triumfy na mistrovství světa i Evropy a na dvou olympiádách. „Vyhrát olympijské hry v Tokiu bylo pro nás to nejvíc,“ říká Petr Lacina, dlouholetý trenér judistické legendy. Čím vším je jeho zlatý svěřenec výjimečný?
Když se ve vzpomínkách vrátí do léta, běhá mu ještě dnes mráz po zádech. Zlato v nejtěžší váhové kategorii, navíc v milovaném Japonsku, zemi judu zaslíbené, to byla a je bomba!
Na jaký moment z Tokia nikdy nezapomenete?
„Na to, jak Lukáš ve finále hodil Tušišviliho a nasadil držení. Ve chvíli, kdy ho nasadil, jsem už uvnitř tak nějak slavil. Jelikož utéct Krpošovi z držení je prakticky nemožné.“
Proč z těch kleští není úniku? Má takovou sílu či techniku?
„Obojí. Sílu umí správným způsobem použít a na zemi se cítí velice komfortně. Je to špičkový zemař. Má zde extrémní sebedůvěru. S obrovským nasazením jde zápas zakončit.“
Má to v genech? Nebo je to vybudované letitým tréninkem?
„Je to letitým tréninkem. Říká se, že dobří zemaři jsou teprve až zkušení judisté. On se na zemi také zabydlel z toho důvodu, že se mu tam téměř nemůže nic stát.“
To mi vysvětlete.
„Když zabere v postoji a udělá špatně nějaký útok, soupeř ho může okontrovat. A z toho má Krpoš v podvědomí strach. Ale v boji na zemi to tak není. Zná a cítí svoji kvalitu. Ví, že je lepší a mrštnější než soupeři, což mu dává zmíněnou sebedůvěru.“
Když jste v létě odpovídal na otázku, proč vyhrál podruhé olympiádu, vzpomněl jste dva hlavní důvody: vytrvalost a duši vítěze. Jak se pozná duše vítěze?
„Podle toho, kolik vrcholných soutěží dokázal pozlatit. Je neuvěřitelné, kolikrát byl zlatý. Má strašně málo prohraných soubojů o medaile. Možná z osmdesáti procent v bojích ve finále nebo o třetí místo zvítězil. Poznávacím znamením duše vítěze je i jeho projev na žíněnce. Jak jde za vítězstvím, jak do toho dá srdce. Je to bojovník!“
Měl to v sobě, už když jste spolu začínali?
„Ano. Bál se prohry. Udělal vždy maximum pro to, aby vyhrál. Když byl Lukáš mladý a prohrál, bylo strašně těžké ho přemluvit pro boj v opravách. Takhle podobně jsou vychovávaní Japonci. Pro ně neexistuje nic jiného než zlato. Jakmile prohrají, další boje pro ně téměř nic neznamenají. Proč to má Lukáš takhle nastavené, nevím. V Japonsku jsem s ním byl poprvé v sedmnácti, ale už tenkrát měl duši šampiona. Prohrávat se naučil až v průběhu kariéry.“
Jak jste ho přemlouval, aby v bojoval dál, když bylo jasné, že už na zlato nedosáhne?
„Musel se naučit přijmout porážku. Bylo nutné přesvědčit ho, že je to součást sportu, což bylo hodně těžké. Boje v opravách z jeho strany opravdu nevypadaly dobře. Nebyl to ten správnej Krpoš. Bylo to bez náboje, spoustu utkání v opravách znovu prohrál. Díky tomu, že se nedal psychicky dohromady. No, byla to taková dlouhodobá mravenčí práce. Samozřejmě nejenom moje. Hlavně on musel na sobě v tomhle ohledu pracovat. My, trenéři, jsme vždycky jen, řekněme, takoví rádci. Ti závodníci to musí zpracovat.“
Kdy nastal zlom?
„Přesně nevím, kdy to bylo, protože mi roky trošku splývají, ale jinak si ten obrat pamatuju dobře. Protože to nějakým způsobem vnitřně přijal, najednou to z něj spadlo a přístup k opravným zápasům byl jiný.“
V jednom z rozhovorů jste prohlásil, že když to Lukášovi nejde, musí se naštvat. Co ho spolehlivě vytočí a nakopne?
„Buď soupeř, anebo rozhodčí. V některých utkáních jde Lukáš do boje opatrně. Zbytečně se nepohybuje na hraně rizika, jde si prostě na jistotu a pak třeba soupeře dorazí na zemi. Ve chvíli, kdy jde s přílišným respektem, se nepere úplně optimálně. Takže se mu může stát, že ho soupeř například hodí, nebo že je právem trestán jednou, dvakrát. A to pak v něm bouchnou saze, dostane se do flow, najednou to vypustí a vydá ze sebe všechno, aby ten zápas zvrátil.“
Vy ho umíte také něčím nastartovat, když „selžou“ rozhodčí nebo soupeř?
„Ne, ne. To já nedělám. Já se snažím o to, aby se nepral svázaně, ale normálně. A k tomu, že upadne a prohrává na wazari, nebo že si nechá nasekat zbytečně tresty, se snažím, aby nedošlo.“
Jaký spolu vlastně máte vztah?
„Myslím, že velice hezký. Samozřejmě, že někdy je to lepší a někdy horší. Ale horší období v podstatě nebyla. Nebo jich bylo strašně málo. Většinou je vše pozitivní a založené na důvěře a respektu.“
Důvěra je ve vaší spolupráci s Lukášem to hlavní?
„Určitě.“
Jakým způsobem ji v praxi budujete?
„Snažím se vždycky dělat věci nejlíp, jak můžu. V týmu jednám vždy na rovinu, nikdy nebalamutím. Takové jednání je pro vybudování důvěry klíčové.“
Jak přijímá Lukáš kritiku?
„Musím na to samozřejmě chytře. Obecně lidé nemají rádi kritiku, tak ji musí člověk dobře podat. Ve správnou chvíli. A musí být vyvážená pozitivními vstupy a pochvalami. Čím významnějších úspěchů Lukáš dosáhl, tak ta kritika byla z mého pohledu náročnější. Je mistr světa, olympijský vítěz, jak mu to mám vlastně říct? Ale opravil bych to slovo – kritika. Ona to totiž není kritika. Je to…“
Pomoc?
„Ano, pomoc – dělej něco lépe. V některých chvatech člověk sklouzne do pocitu, že to je dobře, ale ono to ve skutečnosti není tak dobré. A já díky zkušenostem vím, co může hrozit, pokud by Lukáš techniku v zápasových podmínkách provedl špatně, anebo se bude bát do techniky nastoupit, pak to vlastně bylo všechno k ničemu. Musím mu to říct. Takže to není kritika, ale snaha o zkvalitnění toho, co na tréninku provádí. Musím věci přednést tak, aby nebyly vnímány jako kritika.“
U Lukáše je asi výhoda, že se chce sám neustále zlepšovat.
„Ano. Hledá nové výzvy, nové cesty a pracuje na sobě. Většina tréninků u něj znamená posun. Neustále hledá, jak soupeře přemoct.“
I to patří k poznávacím znamením duše šampiona, ne?
„Určitě. Jsou lidi, kteří vám trénink jen odtrénují. Můžou jich udělat tisíc a v podstatě nic se nestane, nikam je to neposune. Lukáš je nastavený zcela naopak. Každý trénink je u něj o růstu, o hledání klíčových bodů technik, aby byly v zápasech úspěšné.“
Novou výzvou byl pro něj i přechod do nejtěžší váhové kategorie. Kdo s tím jako první přišel? On, vy, nebo oba společně?
„Jestli bylo plánované, že tam přejde po olympiádě v Riu, anebo jestli se rozhodl až po potom, to už úplně nevím. Ale bylo to dobré rozhodnutí. Protože ve stovce vyhrál mistrovství Evropy i světa, olympijské hry a tohle byla další motivace, další stupínek někam nahoru.“
Byla to i motivace pro vás? Že jste třeba musel pozměnit trénink?
„Kondiční trénink jsme pozměnit museli. Při přestupu do těžké váhové kategorie bylo potřeba zesílit, nabrat hmotu. A nové váhové kategorii se musela přizpůsobit i taktika boje. Protože teď se pere s o dvacet, třicet, čtyřicet, padesát kilo těžšími soupeři. Podle toho to musí vypadat.“
Jak konkrétně?
„Musí být víc v pohybu, ve větší dynamičnosti a snažit se silné těžkáče utahat, aby jejich přirozená extrémní síla opadla a on byl schopen s tím váhovým deficitem bezpečně zaútočit.“
Musí být i šikovnější než těžkáči?
„Každý těžkáč je šikovný. Je to sice opticky hora svalů a mnohdy tuku, ale oni jsou fakt pohybově vynikající. Že by byli nešikovní, vlastně ani není možné, protože patří k nejlepším na světě.“
Je to důsledek tréninku odmalička.
„Určitě. A taky hraje roli to, že neobratní a nešikovní se nedostanou až nahoru. Když jsou obrovští, ale neumí dobře techniku, tak prostě prohrají a do špičky se nedostanou.“
Jak to, že ani těžkáči neuniknou Lukáši Krpálkovi z držení na zemi? Má v sobě asi také velký silový potenciál.
„Maximální sílu už má na slušné úrovni, ale nikdy ji nebude mít stejnou jako jeho těžší soupeři. Jenže on dokáže nasměrovat svoji sílu a správně ji používat. A potom ještě…“
Co?
„Tím, že je spíš vytrvalostnější typ, umí submaximální sílu používat dlouho na vysoké úrovni. Třeba Tušišvili nebo i Bašajev jsou nebezpeční na začátku výbušnou silou, která ale potom odchází.“
Nejsou to pro vás nervy, když váš svěřenec využívá vytrvalost a rozhoduje zápasy až v závěru? Ostatně i finále v Tokiu mělo infarktovou koncovku.
„Nervových utkání, kdy Lukáš prohrával a zvrátil to až v posledních vteřinách, bylo hodně. Například první utkání s Fonsecou na olympijských hrách v Riu - bylo dvacet vteřin do konce a já už jsem si v duchu říkal: Hmm, tak jedeme po prvním kole domů. Ale on to dokázal zvrátit a vyhrát. Šel pomalu, opatrně a musel se naštvat.“
A zlatý zápas s Tušišvilim v Tokiu?
„Abych řekl pravdu, byl jsem v klidu, protože jsem viděl, jak Lukáš perfektně eliminuje útoky. A viděl jsem, jak už toho měl Tušišvili za celý den plné zuby a že prostě vadne. Když Lukáš dostal druhý trest, věděl jsem, že ten třetí jen tak nedostane. Pak měl Tušišvili útok, takový už hodně pomalý, který Lukáš obešel, a nic se nestalo. Já jsem na něj kýval – okontroluj to, co jiného chceš udělat? A přišel druhý přesně takový útok Tušišviliho, který Lukáš kontrachvatem potrestal. To už bylo to skóre a přechod na zem.“
Do Krpálkova mistrovského arzenálu patří i umění převést naplánovanou taktiku do utkání. Jak dlouho se připravujete na zápas?
„Vždy večer před zápasy si obvyklým způsobem zapíšu tři, čtyři soupeře, na které to vypadá, že je potká. A pak na místě podle vývoje použiju, co jsem si napsal. Když má soupeř nějaké speciální techniky, Lukášovi to předvedu a ukážu. Aby to viděl a cítil. Snažím se přijít nejen na to, co soupeři dělají, to je jasné, ale i na to, jak to ti soupeři dělají a v jakých chvílích své techniky používají. Lukáš se samozřejmě také sám dívá na videa svých soupeřů. Potom to dáme dohromady, mluvíme o tom, a když neví, tak se zeptá. Pak jde na žíněnku a já mám někdy pocit, že domluvenou taktiku ještě upgraduje a ty myšlenky doslova pozlatí.“
I v tom je asi také výjimečný…
„Rozhodně. Taktika a eliminace zbraní soupeře hrají v judu opravdu velkou roli. Když jdete se závodníky z první desítky nebo dvacítky, ti sportovci jsou na tom výkonnostně podobně a v podstatě každý má šanci na výhru. Oni ty chvaty dělají tak dobře, že když něco podceníte, soupeř vás hodí. Nesmíte mu tedy umožnit dostat se do jeho pozice, ze které je následně schopen skórovat.“
Kolik zápasů soupeře během přípravy vidíte?
„Podívám se na tři až pět zápasů. Lukáš se pere doleva, což je levý střeh, levý úchop, takže si najdu zápasy jeho budoucího soupeře s protivníky, kteří se perou také doleva. Aby to bylo stejné a my věděli, kde se chytá, co dělá za chvaty a co dělá ve standardních pozicích. Anebo detailně rozebírám již proběhlé zápasy s tím daným soupeřem.“
Jak je na tom Lukáš s jinými sporty?
„Chodí hrát hokej, kterému se zamlada věnoval. V létě hráváme beachvolejbal, nohejbal, fotbal, tenis. No a samozřejmě nerad prohrává. (usmívá se) Některá utkání jsou velice prestižní.“
Ale na hřišti asi není drsňák.
„Ne, vůbec. Judisté se obecně nepotřebují někde prát nebo se tímhle způsobem projevovat mimo tělocvičnu. Je to dlouhodobou výchovou k hodnotám a k pokoře. Judisté nemají potřebu se nad někoho povyšovat a každý má praní dost z tréninků a ze závodů.“
Musel jste ho někdy vracet na zem?
„Lukáš měl velice těžký rok 2015. Byl to rok poté, co se poprvé stal mistrem světa. Vytvářel si na sebe obrovský tlak, že je mistr světa, a to ho hodně svazovalo. Ještě o to víc se bál prohry a začal prohrávat. Protože už to nebylo v mezích normy. Ale zapracoval na tom.“
Je zvyklý makat.
„Vždycky a dlouhodobě jsem mu opakoval, že hvězda, která si bude myslet, že je hvězdou, tak velice brzy hvězdou býti přestane. Myslím, že to zapracoval do své psychiky a nemá s tím potíž. A taky jsem mu říkával, že musí na sobě dál pracovat, protože čím je závodník lepší, ostatní se na něho víc připravují, snaží se na něj najít recept, a on kdyby se přestal rozvíjet, načtou ho a vítězná vlna skončí. Současně jsem mu připomínal, že nepřipravený mistr světa nikdy nebude znovu mistrem světa. Sportovci jsou mistři světa a olympijští vítězové jenom jeden den. Každá další soutěž je ale jiná a jindy, takže vítězové nebudou automaticky vyhrávat i poté jenom proto, že jsou mistři světa. Musí na sobě dál pracovat. Nebudou vyhrávat kvůli svojí minulosti.“
Jak ho budete teď rozvíjet?
„Řekli jsme si, že se začne systematicky připravovat v lednu na mistrovství světa. V počátku to bude o tom, aby se dostal do tréninkového rytmu. Postupně budeme zvyšovat objem tréninku. A co se týče obsahu? Nelze říct, že bychom něco speciálně plánovali. Lukáš se vždycky zamiluje do nějaké techniky, někdy se vrátí ke starším, jindy začne trénovat novou. Zajímavé je, že novou techniku je v podstatě ihned schopen používat i v cvičně zápasových a soutěžních podmínkách. Jiní judisté pilují techniku roky a nehodí na ni na závodech, nebo hodí jen slabší závodníky. Kdežto Lukáš je schopen kohokoli tím překvapit. Ale pak se stává, že jak nepracuje dlouhodobě s některými technikami, úplně zapomene, jak je přesně dělal, a musí si je oživovat. Spoje v mozku jsou krátkodobé. Krpoš ale stále hledá nové a nové spoje.“
Nemá potíž najít v tuzemsku kvalitní těžkáče pro trénink?
„Tady jich tolik nemá. Ale na Folimance máme pár těžších kluků a jsou skvělí. Když jsme nemohli před olympiádou do Japonska, sehráli obrovskou roli. Bylo hrozně hezké, s jakým nadšením chodili před olympiádou na trénink. Chodili tam kvůli Lukášovi, abychom ho připravili. To bylo doslova úchvatné! No a pak prostě musíme jezdit ven. Proto Lukáš tak miluje Japonsko. Tam má třeba deset, patnáct soupeřů na univerzitě, s kterými se může kvalitně poprat. Jsou velice dobře technicky vybavení. V Japonsku se člověk vždycky něco naučí a okouká.“
Co by si měli vzít obecně sportovci od Lukáše Krpálka?
„Jeho pracovitost, tah na bránu v tréninku a schopnost porážet nejlepší lidi na světě. Někteří sportovci si můžou myslet, že není možné některé soupeře porazit, ale u Krpálka je to tak, že přemýšlí, jak vyhrát nad každým.“
Petr Lacina - trenér juda |
|
Věk: 48 (27. července 1973 v Praze) Pozice: šéftrenér reprezentace, osobní trenér Lukáše Krpálka Vzdělání: Fakulta tělesné výchovy a sportu UK Praha Největší trenérská ocenění: 2x Trenér roku v anketě Unie profesionálních trenérů ČOV (2016, 2019), člen evropské trenérské komise EJU Zajímavost: jako kaskadér se objevil ve filmech Cesta peklem a Johanka z Arku |
