Vyhrál olympiádu, získal titul mistra světa i celkového vítěze Světového poháru, mistrem Evropy byl už několikrát. Na kajaku toho Jiří Prskavec dokázal hodně. Kde proto nyní hledá motivaci do další tvrdé přípravy a náročné sezony? Kupodivu to není vidina dalšího světového šampionátu či OH. Našel si další disciplínu – jezdí na singl kanoi. „Dost mě to baví. Najednou nejsem ten, který zajede všechno. Jsem teď za losera, který je rád, že to projede,“ směje se vítěz z Tokia.
Už by ani nebyl schopný vyjmenovat všechny akce, kterých se od skončení olympijských her v Tokiu zúčastnil. Sportovní, společenské, charitativní, s účastí dětí a malých sportovců. V čem se tento kolotoč lišil od toho, když Jiří Prskavec v roce 2016 získal na Hrách v Riu de Janeiro bronz? A jak se těšil, až mu po pauze znovu začne trénink? „Nemohl jsem se dočkat. Když jsme začali trénovat, tak manželka prohlásila, že takového magora ještě nikdy neviděla,“ prozradil jeden z nejlepších světových kajakářů. Slalomovou dráhu v Praze Troji kvůli opravám nyní využívat nemohl, i proto v prosinci vyrazil s dalšími členy tréninkové skupiny svého otce – Vítem Přindišem a Ondřejem Tunkou – na Réunion.
Jak se vám tam jezdilo?
„Bylo to super. Pro mě to byl první okamžik od olympiády, kdy jsem měl úplně normální režim: jenom trénink a rodina, která tam byla celou dobu se mnou. Nebylo tam nic jiného, strašně mě to bavilo. První dva týdny byly úplně skvělé, myslím, že jsme toho odtrénovali fakt hodně. Nikdo tam nebyl, trať jsme měli sami pro sebe. I z toho pohledu to bylo bezvadné. Jen po dvou týdnech přišla taková ťafka, najednou mi došlo a byl jsem strašně unavený.“
Došlo vám silově?
„Prostě jsem najednou nemohl. Dlouho jsem si říkal, že je to super. Jenže tři týdny nejsou až tolik, takže tam nemáme moc volna a někdy se prostě únava dostaví. Teď to přišlo čtyři pět dní před odjezdem, kdy už jsem fakt nemohl. Ale to k tomu patří. Pobyt tam splnil všechno, co měl. Jen byla škoda, že tím, že k nám Vítek přišel až po sezoně, se s ním nepočítalo na ubytování a musel bydlet se svou manželkou a dcerkou jinde. Vždycky jsme se pak domlouvali, kde zrovna uděláme rozbor videa. Ale na další pobyt už budeme všichni společně. Vítkova dcerka Amálka a naši dva kluci si rozuměli, dokonce i ten malej, takže to bylo fajn. Je to zpestření, rodinná idyla. To přidává na psychické pohodě.“
Jak bylo obtížné po olympijském úspěchu v sobě zase hledat síly do tréninku?
„Mentální síly tam skočily hned, jak jsem mohl začít trénovat a neměl další povinnosti. Na mě už toho fakt bylo hodně. Nikdy bych to neřekl, ale už jsem byl psychicky unavený z toho, kolik akcí jsem musel po olympiádě stihnout. Jak jsme začali trénovat, Terka (manželka) prohlásila, že takového magora ještě nikdy neviděla.“
Čím to?
„Skončilo nám posezonní volno a v pondělí 1. listopadu jsem šel na trénink do posilovny. Věděl jsem, že mě druhý den všechno bude bolet, i tak jsem měl od rána úsměv od ucha k uchu a těšil jsem se, až v 11 hodin nastoupím a zničím se. A Terka jen od rána kroutila hlavou a říkala: Ježišmarjá, co jsem si to vzala? Opravdu jsem se strašně těšil a zatím se mě radost drží. Ze začátku jsem trénink bral jako jakési vysvobození. Teď, jak jsem trochu zhubnul a na vodě mi to jde líp než na začátku, myslím, že i motivace přijde. Těším se na další sezonu a věřím, že to podle toho bude vypadat.“
Jste známý tím, že posilovnu rád nemáte, a přece jste se do ní těšil?
„Ano. Je pravda, že posilovnu rád nemám, ale spíš zvedání těžkých vah. My tam ale většinou děláme kruhák. Ne že bych si ho užíval, ale děláme ho, když zrovna nejezdíme na vodě, jen pár týdnů. Uvede nás to do reality. Měl jsem měsíce, kdy jsem dělal jen občas něco, třeba šel na procházku nebo si trochu zaběhat, a jinak nic. Pak jsem v pondělí hodinu jel kruhák a druhý den jsem nemohl ohnout ruce. Bolely mě prsní svaly… No strašné to bylo. Říkal jsem si, že snad není možné se z toho stavu dostat a vrátit se do tréninku. A to byl jeden trénink. Ale my to takhle máme vždycky. Postupem času jsem se i na tohle začal těšit.“
Jak často kruhový trénink míváte?
„Dvakrát třikrát týdně. Letos to bylo neobvyklé i v tom, že jsme jeli na podzim do Paříže a do Augsburgu, protože nám neteče voda v Troji. Normálně bychom byli v Praze, jednou denně na vodě a do toho pondělí, středa, pátek kruhák.“
Když jsme byli u motivace k tréninku, jaká je ta do další sezony, dalších závodů?
„U mě je to teď singl kanoe. Vůbec nevím, co od toho čekat, ale chtěl jsem to z tréninkového pohledu zkusit. A opravdu mohu říci, že těchhle 20 minut po normálním tréninku, co strávím na singlu, mě hrozně baví. Najednou nejsem ten, který zajede všechno a většinou velmi slušně. Jsem za losera, který je rád, že to projede. A pak mě to baví. Nemyslím na úspěchy a závody, ale baví mě být zpátky v tom, že se učím, abych to sjel. A pokud možno co nejlíp a čistě. Tohle si hrozně užívám a mám kam stoupat. Protože na Réunionu voda není úplně těžká a i tam mám problémy to projet. Pak se mohu přesunout do Troje, na Trnávku. Je to takový návrat do žákovských let.“
Na Réunionu jste ale na singlu jel i závody proti místním kanoistům a vyhrál je. Co vám na to řekl váš kamarád a stříbrný olympijský medailista Lukáš Rohan?
„Chtěl po mně poslat video, takže se asi hodně bojí.“ (směje se)
Nebo se chtěl pobavit…
„Já mu ho neposlal se slovy: Na to to není. Uvidíme, co řekne na mé ježdění, uvidí mě na Réunionu při druhém kempu. Za tři týdny jsem se zlepšil v tom, že jsem v lodi vydržel klečet déle. Teď potřebuju, aby nohy ‚neodešly‘ a nezapomněly to. Takže aspoň jednou denně musím klečet před televizí, aby si nohy neodvykly.“
Vystlal jste si nějak dno lodi, aby kolena tolik netrpěla?
„Jo jo, dělal jsem to dlouho. Kdejaký singlíř by mi řekl, že je to strašné, ale mně to přijde, že to je nejpohodlnější, co jsem mohl dokázat. A je to jediná možnost, aby mě nohy nebolely strašně, ale míň.“
Zmiňoval jste kempy v Augsburgu, kde se pojede mistrovství světa, a v Paříži, kde budou za dva a půl roku olympijské hry. Řekl jste si tam: Tady chci vyhrát?
„To ne, my totiž měli týden doma a pak jsme jeli hned do Paříže. Měl jsem tam o 6 kil víc než na olympiádě, byla docela zima a já si říkal, že už nikdy na vodě nebudu jezdit, jak jsem se na tom prvním tréninku cítil ‚příjemně‘. Jen jsem doufal, že mě nikdo nevidí.“ (rozesměje se)
Když se vrátíme ještě k tomu, co bylo před prvními tréninkovými kempy. Můžete srovnat poolympijský humbuk po zlatém Tokiu a bronzovém Riu?
„Rio bylo ve výsledku stejné, ale trvalo to třeba měsíc. Tady by to bylo ještě doteď, kdybych nezačal trénovat. Jednotlivých akcí bylo nepočítaně. Pro mě bylo nejtěžší mnohokrát odmítnout i kamarády, kteří po mně chtěli hezké věci, ale já na to prostě neměl čas. A říct ne někomu, kdo se mnou třeba seděl v lavici, je těžké.“
JIŘÍ PRSKAVEC
| Narozen: 18. května 1993 (28 let) v Mělníku |
| Disciplína: vodní slalom – K1 |
| Klub: Victoria VSC |
| Trenér: Jiří Prskavec starší |
| Největší úspěchy: 1. místo na OH 2020, 3. místo na OH 2016, 1. místo na MS 2019 a 2015, 2. místo na MS 2013 a 2018, 1. místo na ME 2013, 2014, 2016, 3. místo ME 2011, 2017, 2018, 1. místo MS23 2015, celkový vítěz SP 2018 a 2019 |
