Loni na podzim zabodovala na US Open a žebříčkový vzestup české squashistky Anny Serme pokračuje i nadále. Skok na 38. pozici jí zaručuje hrát vrcholné turnaje. Na nadcházejícím mistrovství republiky v Praze tak bude třicetiletá reprezentantka v roli jasné adeptky na titul. „Přijela jsem si pro něj, ale když nebude, svět se nezboří. Už mám tři, za které jsem ráda,“ vyprávěla drobná blondýnka, která na kurtu těží z rychlých nohou.
Také republikové šampionáty opavské rodačce, která má za manžela francouzského squashistu Lucase Sermeho, pomohly v cestě mezi elitu. „Trvalo dlouho, než jsem konečně vyhrála finále. A díky domácím šampionátům jsem se strašně moc naučila, ovládla nervozitu. I proto jsem teď tam, kde jsem,“ pochvalovala si.
Jak velkou máte radost z postupu na 38. místo žebříčku?
„Nemůžu tomu moc uvěřit. Když jsem viděla ten posun, nejdřív jsem to nikde nesdílela, protože jsem si myslela, že tam byla chyba. Když se to neměnilo, přijala jsem to. Je fakt, že v tom hraje roli i pandemická situace, některé hráčky nemohly vyjet na turnaje. Přesto z toho mám radost. Dovoluje mi to dostávat se na největší turnaje, což byl můj cíl. A to si opravdu užívám.“
Cítíte se dobře mezi elitou?
„Je to neuvěřitelné. Ze začátku jsem si říkala, co tady dělám. Ale prostě hraju stejný turnaj jako nejlepší hráčky. Po US Open, kde jsem se dostala do 2. kola, tak jsem začala věřit, že si to zasloužím, že tam mám co dělat. V juniorech jsem se nikdy nedostala dál než po Evropě.“
Jak dlouho trvalo, než jste se rozkoukala?
„Je to pořád zvláštní, být tam jediná Češka, ostatní mají větší základny. Jsem kosmopolitní, vždycky se dám s někým dohromady. Na prvních Platinum turnajích jsem byla docela blízko postupu do 2. kola, prohrávala jsem 2:3 a možná prohrála i proto, že jsme si říkala, že tam nepatřím. Tři čtyři turnaje mi trvalo, než jsem začala být v pohodě – že se na mě nikdo nedívá blbě.“
V čem cítíte největší herní posun?
„Mám možnost hrát s nejlepšími a každý zápas mě posouvá. Nastavuje mi zrcadlo a ukazuje – hele, tak na tohle se ještě zaměř, tohle se nauč. Těžké zápasy jsou pro mě důležité.“
Letos máte zatím bilanci 0:3. Netíží vás?
„Vůbec. Ani jednou jsem nebyla nasazenou hráčkou. Že budu někdy v top 40, jsem si nemyslela, cílem bylo top 50 – tam jsem si říkala, že patřím.“
Šlo by se posunout ještě výš? Co je k tomu potřeba?
„Rozhodně vyhranost a zápasová fyzička. Je potřeba být schopná hrát výměnu dvě minuty a mně jedna taková výměna stojí strašně sil. Na to si zvyknu, jen když se s těma holkama setkávám v zápasech.“
Jste blízko 34. pozici, na kterou se dostala Lucie Fialová jako nejlépe umístěná Češka…
„Jenže oproti holkám, co začínaly v pěti letech, jsem začínala až v deseti. Je trénovali bývalí profesionální hráči, mě samoukové, co se učili u videokazet. Pro mě je neuvěřitelný úspěch vůbec být na takových turnajích. Ale pokud by se povedlo ji překonat, bylo by to hezké.“
Začala teď nová etapa vaší kariéry?
„Rozhodně, protože dřív jsem byla ráda, když jsem se dostávala na třicetitisícové turnaje. Teď jsem na nich nasazená a na Platinových turnajích nemusím čekat mezi náhradnicemi.“
Je vaším cílem probojovat se na takovém turnaji daleko?
„Rozhodně se chci ještě aspoň jednou nebo dvakrát na platinách dostat do 2. kola. Pak se uvidí, kam to dál posunu. To je nejbližší cíl.“
Nemíříte ještě výš?
„Pro mě je to velký cíl. Na US Open jsem byla první Češka, která se dostala do 2. kola. S tradicí v Česku je to neuvěřitelné. Jenže my jsme úspěšní v tolika sportech, že tohle nám nestačí. Ale já si nesmím nechat k sobě dojít tlak a musím být trpělivá, protože to je důležité.“
Jak tuhle fázi kariéry zvládáte finančně?
„Zrovna jsem měla tři turnaje v Americe, kde nešlo zůstat, a musela jsem se po tom druhém vrátit do Evropy. Náklady jsou vysoké, ale naštěstí máme podporu z asociace a tím, že se dostávám na větší turnaje, je tam peněz víc. I když to není srovnatelné s tenisem. Za 1. kolo si ale hráč náklady zaplatí.“
Kolik hráč dostane?
„Kvůli covidu byly prize money často menší. Naopak letenky jsou dražší, takže to nebylo úplně ideální. V odměnách jsou na turnajích rozdíly, v Egyptě bylo za první kolo 1500 dolarů, zatímco na US Open bylo za druhé kolo 900 dolarů.“
V čem je vaše největší síla?
„Rozhodně v pohybu. Soupeřky nemají rády, že tak moc běhám. Ale trošku jsem pořád netrpělivá, mohla bych pohybu využít ještě víc. Hodně jsem ve Francii zapracovala na obraně, moje obranná hra se posunula a to mi taky pomáhá.“
MČR se hraje ve stínu války na Ukrajině. Budete to mít v hlavě?
„Samozřejmě. Přijde mi neskutečný paradox, že po covidu, kdy jsme všichni byli zavření doma, abychom nikoho nedostali do nebezpečí, a jednalo se o každý život, se teď lidi zabíjejí ve válce. To mi přijde absolutně neuvěřitelné. Je tam spousta pocitů, strach, jak se to bude dál vyvíjet. Svět bojuje proti psychopatovi. Je to nevyzpytatelné. Nikdo si nemyslel, že to dojde tak daleko a jde z toho strach. Ukrajincům hrozně moc fandím, je vidět, že mají odvahu. Jejich prezident to dokazuje a doufám, že to zlo zastaví.“
