Tragédie a zlomené kosti nedokázaly zlomit sny. Život pozemní hokejistky Veroniky Decsy (28) se před dvěma roky krutě otočil vzhůru nohama. Kvůli nehodě na motorce a souvisejícímu zranění nejenže reprezentační útočnice přišla o domácí evropský šampionát, při incidentu ztratila také otce. Velkou podporou a psychickou vzpruhou byly v nejtěžších chvílích parťačky z národního týmu. „Pro mě bylo hodně důležité být s holkami,“ řekla hráčka Pragovky. Po nelehké rekonvalescenci se vrací u příležitosti dalšího mistrovství Evropy v Česku. V Praze se navíc může přiblížit snu o olympiádě.
V rozhovoru pro web iSport.cz popisuje česká reprezentantka Veronika Decsy svůj postupný návrat k pozemnímu hokeji, reprezentaci pod vedením irského trenéra Garetha Grundieho či velké nevýhodě chybějících peněž v českém prostředí.
Můžete přiblížit, co stálo za vaším nešťastným přerušením rozjeté hráčské kariéry?
„V červnu 2021 jsem měla nehodu na motorce. Asi dva týdny jsem strávila na JIPce po operaci tepenného krvácení do ledviny a s propíchnutou plící. Taky jsem měla rozlámanou pánev, zlomené obratle, nohu, lopatku, zpřetrhané vazy v koleni a tak. Zhruba čtyři měsíce jsem strávila v nemocnici, nemohla jsem chodit, zkrátka nic nedělat. Potom mě pustili z nemocnice na rehabilitaci v Kladrubech a zrovna v té době se u nás hrálo mistrovství Evropy, na kterém jsem původně měla hrát. Všechno se ale změnilo během nehody, při které mi k tomu všemu umřel taťka.“
Měla jste vůbec v tu chvíli pomyšlení na hokej?
„Ano, měla. Z Kladrub mě i uvolnili, abych se mohla jezdit koukat na zápasy. Ještě jsem byla na vozíku, ale chtěla jsem být s týmem. Na konci září mě úplně pustili domů. Od té doby jsem chodila za naším kondičním trenérem Danem Hejretem, který mě o berlích nechával, abych na srazech mohla trávit čas s holkami a postupně mě i pouštěl do posilovny..“
Bezpochyby velice povzbuzující po tragické nehodě a při rekonvalescenci, viďte?
„Moc to pro mě znamenalo. Z party jsem vlastně úplně nikdy nevypadla. I když jsem nemohla nic dělat, pořád jsem byla s týmem. Postupně jsem pak začala znovu chodit, běhat a cvičit. Momentálně už rok trénuji s holkami a stihla jsem si zahrát i českou ligu. Loňský podzim byl ještě takový všelijaký, ale na jaře už skoro ani nebylo poznat, že se mi něco stalo. Nicméně asi šest týdnů zpátky, když jsme začínali přípravu na mistrovství, jsem si na tréninku zlomila ruku.“
Opravdu? Co se stalo?
„Běžela jsem si na tréninku, nikdo kolem mě nebyl, upadla jsem, zlomila jsem si ruku a dostala sádru. To byl takový další můj set back. Vypadalo to, že si turnaj při návratu, na který jsem se poctivě chystala, nezahraju. Dan Hejret mě ovšem opět nenechal se z toho s prominutím posrat. Pořád jsem tedy trénovala, běhala. Před dvěma týdny mi v pondělí sundali sádru a v pátek se začaly hrát přípravné zápasy s Rakušankami. První dva zápasy jsem ještě vynechala, do třetího už jsem na poločas nastoupila. Vlastně Gareth (Grundie, irský trenér reprezentace) mě do té doby ještě neviděl hrát, což byl docela vtipný. (směje se) Nyní jsem tedy zpátky a uvidíme, jak to půjde.“
Setrvání s týmem bylo při návratu nepochybně klíčové, že ano?
„Rozhodně. Pomohlo mi to hlavně psychicky. Kdybych musela být jenom doma a sedět, asi bych na to více myslela. Být s týmem pro mě bylo úplně stěžejní. Jsem na to zvyklá celý život. Hlavně bych rozhodně neviděla takové posuny, kdybych se nesnažila o návrat k hokeji. Měla jsem postupnou motivaci, třeba zvednout víc než dvě kila na benchy. Pro mě to byly takové schody, po kterých jsem mohla jít, abych měla pocit, že nestagnuju a čím dál víc se to zlepšuje.“
Předpokládám, že byla velkým lákadlem i možnost probojovat se na olympiádu v Paříži, viďte?
(souhlasně přikyvuje) „Řekla bych, že takovou výzvu a příležitost jsme jako tým před sebou nikdy neměly. Je opravdu super pocit mít takhle na dosah kvalifikaci na olympiádu. Už jen v kvalifikaci bychom nastoupily do velkých zápasů, které jsme si třeba ještě nezahrály. Pro mě osobně je to ohromná hnací síla a rozhodně i cíl. Na mistrovství Evropy navíc budu mít taťkovo číslo (66), aby při tom byl co nejvíc se mnou.“
Má podle vás reprezentace sílu postoupit na olympijský turnaj?
„Ve sportu je všechno reálný, tam je to vždycky o kuličku. (usmívá se) Každý tým může dát gól, ale i dostat. Myslím si, že jsme na dobré cestě, na Evropu si věříme. Trénujeme a hrajeme spolu už dlouho. Máme skvělého trenéra ze zahraničí, který sebou přivezl nový vítr, spoustu nových poznatků a trochu jiné myšlení. Věříme si, že to můžeme dokázat. Dřív jsme si to nedokázaly připustit, ale teď mám pocit, že ano.“
Byť jste pod Garethem Grundiem zatím příliš neodehrála, jak na vás působí vedení irského trenéra?
„Za mě je to úplně super. On (Grundie) se strašně zaměřuje na detaily, například postavení nohou při nahrávce a tak. Nekouká jenom na techniku, snaží se předvídat, abych jako hráčka dopředu věděla, kam poběžím, a i když tam nedostanu míček, tak jsem udělala místo pro někoho jiného. Všechno, co nyní děláme, je hodně komplexní včetně videa. Má to skvěle zpracovaný. Posouvá všechno dopředu. Kolikrát si říkám, co kdyby mě takhle někdo vedl, když mi bylo patnáct. Pro mladé holky, které tu jsou a směřují k účasti na Hrách v Los Angeles 2028, je skvělý přínos mít takového trenéra.“
Hry v Paříži? Pro některé mladé holky velké sci-fi
Máte v hlavách, že se můžete stát jediným českým zástupcem z kolektivních sportů, který bude startovat v Paříži?
„To asi úplně ne. Takhle do hloubky to alespoň já úplně nevnímám. Spíš mi na tom přijde hustý, že začal program pro LA, které je ještě hrozně daleko kor pro nás starší. Letos mi bude 29 a Los Angeles už pro mě určitě nebude. Najednou se ale přišlo s tím, že nám stačí uhrát výsledek na mistrovství Evropy a jsme v kvalifikaci. To už je pro nás hmatatelnější cíl než turnaj za šest let. Beru to jako skvělou hnací sílu. Pro každou z nás by byla pocta něco takového zažít. Olympiáda je vrchol všeho ve sportu.“
Žene podle vás nadcházející olympiáda celý tým, nebo musíte se zkušenými parťačkami vštěpovat mladším spoluhráčkám, jak moc blízko jste?
„Podle mě to pro některé zatím vypadá jako velké sci-fi. Přeci jen přišly do nároďáku jako osmnáctileté holky a nejde to nějak postupně. Zařadily se k nám a najednou uslyšely: 'Hele, můžeme být v kvalifikaci, pojďme se porvat o olympiádu.' To vám může v osmnácti trochu udělat bordel v hlavě. Nám starším ale zřejmě už nezbývá nic jiného než tomu věřit, dát do toho všechno a hnát je sebou. (směje se) Holky jsou ale v tomhle fajn, jak se k nám přidaly. Uvidíme, jestli to vyjde, ale šance na kvalifikaci je obrovská. Skvělý pocit. Samozřejmě na sebe nechceme klást nějaký tlak, ale osobně to vnímám spíš jako pozitivní a hrozně motivační věc než jako strašáka ve skříni. Asi proto tady po tom všem jsem.“
Které soupeřky budou podle vás na evropském šampionátu v Praze největší překážkou při cestě za olympijskou kvalifikací?
„Podle mě bude nejošemetnější hned první zápas proti Ukrajinkám. Dobře je známe a tím, jak na Ukrajině zuří válka, ony spolu trénují v Evropě, hrají hodně přípravných zápasů a jsou spolu dost sehrané, což jsme poznaly v přípravě. Kdežto my jsme zvyklé po většinu roku být rozlezlé po klubech. Ukrajinky jsou hodně nepříjemný a dost nevyzpytatelný soupeř. I když to vypadá, že nemají žádný systém, jsou dost mrštné a v tom chaosu dokážou opravdu dobře fungovat. Začátek pro nás bude nejdůležitější, od něj se bude odvíjet zbytek turnaje.“
Na šampionátu povede tým jako kapitánka Kateřina Laciná. Jaká je podle vás lídryně?
(usmívá se) „Kačka je moje nejlepší kamarádka od 13 let. A kdyby ji v té době všichni znali, nevěřili by, jak se změnila. Tehdy byla v týmu hrozně tichá, za celý den ze sebe vyhrkla dvě maximálně tři slova. Maximálně zahlásila něco hrozně vtipného. Je zajímavé sledovat, jak se vypracovala. Na hřišti byla vždycky jednou z nejlepších, ale osobnostně jako lídr nikdy nebyla. Nyní nás stmeluje dohromady a dává do toho strašně moc energie. Podle mě Kačce hodně dalo zahraničí. Když byl tým během sezony psychicky docela dole, ona vždycky přišla a vnesla do kabiny čerstvý vítr. Je fajn mít kapitánku, která je součástí týmu, nepovyšuje se a dokáže s námi dělat blbosti. Zároveň dokáže jít a za tým bojovat u svazu či trenérů.“
Laciná je jedna z mála Češek, která se pozemním hokejem živí. Dává sportu takřka všechno. Můžete přiblížit, jak to mají hráčky, které nejsou profesionálky?
„Vždycky je to mnohem těžší, když za to nedostáváme peníze. Musíme chodit do práce či do školy. Hlavně studentky, že se na školu nemohou vykašlat, protože vědí, že ji jednou budou potřebovat. Pozemní hokej je pravděpodobně živit nebude. Tlak je i v kariéře trochu jiný, což mi přijde jako škoda, protože je spousta šikovných holek, které by s námi ještě mohly být, ale dostanou nabídku práce a skončí. Je to těžké.“
Zažila jste obě situace?
„Ano, hrávala jsem v zahraničí a vydělávala si sportem. Ve Španělsku to byla pohoda, vlastně jsme tam jen surfovaly, pily kafíčko a pak šly na trénink, což dost uklidnilo hlavu. Kdežto do práce musíte brzy vstávat, podávat nějaké výkony, a pak teprve můžete na trénink. Kolikrát je to náročnější na hlavu než na fyzičku. Jsme vyždímané, ale musíme podat výkon. V tom mi ale přijde super, že máme partu skvělých lidí, kteří dokážou zvednout každého, komu se po práci úplně nechce. Jsme zvyklí remcat v šatně, člověk to aspoň ze sebe dostane, pak jde na hřiště je to pryč. Musíte se prostě kousnout, ale chybějící peníze v hokeji je rozhodně velká nevýhoda.“
Když nepočítám snahu vrátit se k hokeji po nehodě, v jaké jste nyní situaci?
„Musím říct, že nyní mám úplně skvělou situaci. Našla jsem si práci jako copywriter na tříčtvrteční úvazek s velice flexibilní pracovní dobou. Dvakrát třikrát týdně chodím do kanceláře, ale když řeknu, že v určitý den mám trénink či zápas, tak tam chodit nemusím. Ve všem mi v agentuře vycházejí vstříc, ale chápu, že spousta mladých holek tohle nemá, že musejí být v práci od do a nic s tím neudělají. Určitě mám i těžší dny, kdy práci doháním i po nocích, ale úplně si stěžovat nemůžu.“
