Cesta ze dna hokejistky Laciné: od nádoru na lebce do TOP ligy světa
Kostní nádor na lebce. Když tuhle diagnózu slyšela, pokoušely se o ni mrákoty. Rychle však nářky vyměnila za touhu zase hrát. Správná volba. Pozemní hokejistka Kateřina Laciná se vyšplhala po uzdravení až do nejlepší ligy na světě i do pozice kapitánky ženské reprezentace. K naplnění všech snů už jí chybí pouze účast na olympiádě. Ohlíží se nejen za těžkým životním okamžikem, ale i za kariérou v zahraničí, kde měla možnost poměřovat se s nejlepšími hráčkami planety.
31. října 2012. Věděla jsem, že hned ráno mě mají odvézt na sál. Pamatuju si lůžko, na kterém mě převezli z jednoho oddělení na druhé. Pak přeskočení na operační lůžko. Potom mám před očima moc milou sestřičku, která mě uspávala.
Kolik ti je let?
Co tě čeká?
Na co se těšíš?
Říkala jsem jí, že mě čeká maturitní ples. A tak jsme si povídali o něm. A najednou jsem vytuhla.
Probudila jsem se na jipce. Byla jsem tam sama, jen já v takové malé kukani. Všechno kolem pípalo a bolela mě hlava. Trošku jsem měla závrať.
Postupně se ve mně rozlívala bolest, protože do mě na sále různě řezali. Nebyla to jen hlava, odkud mi z čela vyndali nádor. Leželo se mi hodně špatně. Na jedné straně zátylku jsem měla ránu od šroubů, jak jsem byla připoutaná k lehátku. Na pravém stehně jsem měla jizvu, protože odtud mi brali tukovou tkáň. Vážně jsem nevěděla, jak si lehnout. Na každé straně mě něco iritovalo. Na tomhle pokojíčku jsem strávila necelý týden.
Po operaci jsem měla problém koordinovat ruce. Druhý den mi sestřička přinesla lavor, abych se omyla, ale jak jsem neuměla koordinovat pohyby, šlo mi všechno mnohem pomaleji než dřív. Chvíli trvalo, než jsem se zase trošku rozhýbala.
Když mi vyndali cévku a chtěla jsem jít na záchod, byl to horor. Šourala jsem se, podpírali mě a nebyla jsem si vůbec jistá v kroku. Vysvětluju si to tím, že operace byla obecně velký zásah do organismu.
Hnutý mozek
Hned druhé ráno za mnou přišel pan profesor Jan Betka, přednosta kliniky ORL v Motole, a objasnil mi, jak operace probíhala. Říkal, že mi museli i trošku hnout mozkem, aby se někam líp dostali. Pan profesor už mi předtím sdělil, že chtějí po sobě zanechat co nejmíň stop.
Věděla jsem, že mě čeká holení hlavy, což bylo v pohodě. Ale pak mi říkal, že mi udělají zip přes temeno hlavy a stáhnou mi kůži až po úroveň očí. Aby měli otevřený prostor v oblasti čela, kde se nacházel nádor.
A já jsem se rozbrečela.
