Český strongman o boji s cukrovkou i začátcích. Doping? Obrovský problém
Nejsilnější muž Evropy i světa má za sebou boxerskou premiéru. Jiří Tkadlčík uspěl i v ringu na galavečeru Night Fight Challenge 8. Neříká si teď český strongman, že se měl dát právě spíš na box nebo MMA, jejichž popularita v současnosti výrazně stoupá? „V šestnácti jsem rok boxoval, potom jsem ale rukavice zahodil do skříně. Ve strongmanském rybníčku se cítím lépe,“ reaguje 35letý silák.
Vaší zásluhou se rozšířilo povědomí o disciplíně strongman. Vnímáte, že veřejnost už tuší, o co jde?
„Hodně se to zlepšilo, snažil jsem se to zpopularizovat, pořádal jsem i různé závody pro začátečníky. Úroveň v Česku je teď úžasná, máme tu tým, který se čerstvě umístil druhý na mistrovství světa a loni dokonce vyhrál. Pro mě byly nejvíc dva tituly mistra světa, pět z mistrovství Evropy a stejný počet na Arnold Classic. Ať už šlo o větší nebo menší závody, všechny je beru za celek jako součást své cesty.“
Jak jste se k tomuto sportu dostal? Přeci jen by se nabízelo věnovat spíš kulturistice, vzpírání či fitness?
„Začal jsem právě na kulturistice, velkým vzorem byl pro mě samozřejmě Arnold Schwarzenegger. Pak jsem zjistil, že mám silové dispozice, proto jsem začal dupat do silového trojboje. To mě později nebavilo, protože se jednalo o jeden lift, zatímco strongman je hlavně o srdíčku, tudíž jsem přesedlal tam.“
Jak odlišné od strongmana jsou skotské hry, v nichž máme rovněž několikanásobného mistra světa Vladislava Tuláčka?
„Ze skotských her strongman vzešel, v nich jsou ale házecí disciplíny: vrháte kámen či kládu. To mě také baví, protože to je víc atletické. Každý rok jezdíme do Německa na závod Kilt & Strong, který jsem už dvakrát vyhrál. Tam se tedy závodí v kiltu.“
Vyzkoušel jste si nedávno box, do galavečera FNC 8 vás domluvil Attila Végh. Box je kromě mnoha jiného o taktice a technice boje. Je to odlišné ve srovnání se zvedáním závaží?
„V boxu je pestrá plejáda dovedností, které musíte mít: timing, rychlost, práce na nohách. Box je ohromně náročný na nohy, což jsem nevěděl. Pak jsem do toho vletěl a říkám si: tyjo, to je celé o nohách. Musíte mít výdrž a umět dát ránu. Rád bych si ještě zkusil MMA. Kdo ví, nikdy neříkej nikdy. Život vás někdy zavede na křižovatku, kterou byste třeba nečekali.“
Sportujete s cukrovkou, je to velký problém?
„Někdy to jde blbě. Zrovna při boxerském zápase jsem se ani tak nebál protivníka, jako toho, co udělá právě cukrovka, ale dopadlo to dobře. Občas si napíšeme s Aničkou Fernstädtovou, skeletonistkou, která má stejné onemocnění. Největší radost mi dělá, že připravuji na mistrovství světa osmdesátek několik kluků, kteří rovněž mají cukrovku. Když mi lidé řeknou, že mají cukrovku a sportují, snažím se jim pomoct.“
V těchto fyzických sportech se někdy objevuje obláček dopingu. Stává se, že si závodníci nedovoleně pomohou k lepšímu výkonu?
„To je obrovská problematika v silových sportech. Na kulturistech to je samozřejmě vidět. Nemyslím si ale, že by se třeba v cyklistice dopovalo méně. Ve strongmanovi dopingové kontroly nejsou, asociace na to nemají peníze. Je to na zvážení závodníků, jestli chtějí dopovat, nebo ne. Nikdo jim to nezakazuje ani nepovoluje.“
Zamlada jste se věnoval hokeji, v němž se vám jistá urputnost a síla také musela hodit…
„Hrával jsem v mládežnických kategoriích, což mě hodně bavilo. Byl jsem spíš takový bitkař. Vždy jsme sledovali magazín Powerplay v televizi, a pak jsme jeli na zápas. Vždycky jsem se chtěl hrozně rvát, pamatuji si například, že když jsme prohrávali 1:2 v poslední minutě, že mě trenér poslal na led, protože jsem byl šikovný centr a řekl: Tkadlčík do nich! Vyhrál jsem buly a hned mu napálil do toho košíku. Tam to asi všechno začalo. (úsměv)
