Lék na trému? Maximální příprava. Herec Trojan o sportu i pozitivní energii: Musím stresuje

Trochu trémista a perfekcionista, obojí pečlivě skryté pod civilní mikinou z Dejvického divadla. Občas křehký rváč, co se rozčílí, když si někdo bere na scéně či na hřišti moc prostoru. A jeho souhra na jevišti i na hřišti? Tvrdě vydřená jako postup do ligy. Týmovost nosí od trenéra Němečka, černý humor z pánské šatny. A i když by mohl být lídrem, radši nechá mluvit role.

Ivane, jsi duší víc sportovec, nebo herec?
„To je otázka, kterou si kladu často. Před syndromem vyhoření, nebo naplněností, kterou v herecké profesi procházím, hledám únik – i od každodenního stresu, který s tou profesí souvisí. Začal jsem i režírovat, což je ale ještě větší stres. A zároveň jsem si začal plnit sny, které jsem měl jako dítě. Hrál jsem basket a chtěl jsem studovat FTVS. Za poslední tři, čtyři roky jsem byl na několika basketbalových kempech, kde jsem dělal asistenta Petru Czudkovi.“

Ale co jsi víc?
„Sám jsem si položil otázku, co jsem víc. Do osmnácti let jsem si myslel, že budu sportovec a moje kariéra půjde tím směrem. Až poté se to překlopilo k umění. Ale sportovec je ve mně zakořeněný a dalo by se říct, že je to fifty-fifty.“

Já si to myslím, protože tě znám i ze hřiště. My děláme vyhlášení Trenéra roku v divadle a ty jsi byl u startu, když jsme to poprvé dělali v Dejvickém divadle – hrou Ucpaný systém, kde sis přímo trenéru Ginzburgovi řekl, ať tě vezme do nároďáku, protože Saty byl zraněný. Ta hra je hrozně sprostá, i když má zajímavé filozofické vyústění. V závěru šel na jeviště hokejista Jan Klapáč, dědeček Ester Ledecké, aby jí předal cenu. A on chtěl o přestávce odejít, protože mu to připadalo příliš sprosté, asi ho to uráželo. Musel ho zastavit předseda ČOV Jirka Kejval. Víš o tom?
„Já to naprosto chápu. Lidi, kteří odešli, pak litovali, protože ta hra je hluboká. Je z prostředí páté cenové skupiny, ještě navíc fotbalistů. Všem fotbalistům se omlouvám, ale mezi nimi se pohybuje člověk, který tvrdí, že je Bůh. Toho jsem hrál já. A nakonec se ukáže, že ačkoli vypadá a mluví stejně jako oni, tak to opravdu Bůh je, který to s námi lidmi nemá jednoduché. A má chuť to zabalit. Vážná hra. A chápu, že zvlášť pan Klapáč, kterého si jako dítě pamatuju, jak získal titul mistra světa – dokonce jsme si ho malovali na Igrahokeji –, chtěl odejít.“

K basketbalu ses dostal skrz bráchu. Zkus říct něco o tvých basketbalových začátcích.
„Na základce jsme při tělocviku měli i basketbalový klub, Podolí, kde jsme hráli v přípravce. Měl jsem štěstí na trenéry. Po třech letech v Podolí jsem byl ,vytrejdován‘ do Slavoje Vyšehrad, kde byl slavný trenér pan Němeček. Ten basketbal nikdy nehrál, měřil asi 160 cm, a všichni ostatní trenéři ho nesnášeli, protože nechápali, jak někdo, kdo nikdy basket nehrál, může mít takové úspěchy. A my jsme je opravdu měli, byli jsme i mistři republiky. V začátcích jsem měl štěstí na trenéry – což znamená, že jsem se od začátku dobře naučil basketbalovému řemeslu a měl jsem pevné základy.“

Trenéra Němečka jsi vzpomínal už několikrát. Vybavuje se mi historka, jak jsi slavně sám prošel celým hřištěm…
„Ano, prošel jsem sám celé hřiště, hrdinně a slavně, dal jsem koš a všem se to líbilo. A pan trenér Němeček mě vystřídal. Byl jsem šokovaný a ptal jsem se proč. A on řekl, že během té cesty jsem mohl třikrát přihrát. To byla věta, kterou si pamatuju dodnes. Má v sobě něco, co se mi hodí i v mé profesi. Dělal jsem sport, tíhl jsem k týmovým sportům – to znamená, že tam nejsem sám, jsem součást týmu a je zapotřebí to respektovat. Svou osobnost a um vždy odevzdat tak, aby tým mohl fungovat.“