Zbývají tři osmitisícovky. Jaroš šel z nebe do pekla

Zažil ale i krušné chvíle, z nichž nejtemnější byla smrt pomocníka kuchaře Husejna, který zemřel na výškovou nemoc.

Jaké to je stát během jedenácti dní na dvou osmitisícovkách?
„Já jsem to takhle nevnímal. Až pak mi to někdo řekl. Napadlo mě: Ty vole, to je hezký. Perioda se zkrátila. V roce 2004 jsem vylezl dvě osmitisícovky na jaře a na podzim, teď v rozpětí deseti dnů. Ještě se nabízí K2 a Broad Peak. Ale takové podmínky jako na Gašerbrubech nejsou. Dá se to vylézt i za  tři dny.“

To ale nebyl váš případ, oba výstupy byly dramatické...
„Na dvojku jsme dělali dva pokusy. První skončil, když se Libor (Uher) poblil ve stanu a vůbec nevyrazil.  Miska (Petr Mašek) se poblil o dvě stě metrů dál. Já jsem se sice nepoblil, nicméně jsem pokus otočil ve výšce 7400 metrů. Podmínky byly takové, že jsem se radši rozhodl pro  návrat, než riskovat za tak obrovského větru pokus o vrchol.  Osm lidí se ale na vrchol dostalo.“

Bylo to těžké rozhodování?
„Byla to pravděpodobně vůbec nejsvízelnější situace. Tábor v 7400 metrech  leží v místě nejsilnější turbulence, která je největší, právě když se rozednívá. Do toho místa jsem vlezl zrovna v době největšího vichru. Nastalo rozhodování, jestli jít nahoru, nebo se otočit zpátky. Nikdo netuší, jestli vám dá hora šanci znova se pokusit o vrchol. Ale vrátili  jsme se zhruba za týden a ve třech lidech jsme stáli na vrcholu. Deset dní na to jsme se pokusili o Gašerbrum 1.“

Jaké jste měli šance?
„Bylo to po dlouhotrvajícím sněžení. Snažili jsme se počkat, než se hora oklepe, spadnou laviny a sedne sníh. Bohužel se blížilo další špatné počasí. A v prvním výškovém táboře přišly další ne příliš povzbudivé esemesky, že se blíží horší počasí, než jsme si přáli. Petr Mašek se rozhodl, že je to příliš riskantní, že dál nejde. Asi neměl svůj den, takže to zabalil.“

Nezvažovali jste stejný krok?
„Měli jsme s Liborem domluvu. Říkali jsme si: Hele, třeba se stane zázrak. Je pravděpodobný, že to nevylezem. Ale zkusíme to. Zázrak se stal. Ještě ten den jsme vyšli do sedla v C2 a na výškoměru jsem měl samé šestky -  6666. A bylo to v 6:36. Moje šťastný číslo vždycky byla šestka. Napadlo  mě: Třeba je to nějaký znamení.“

Museli jste ale lézt ve dvou místo ve třech, jak to ovlivnilo výstup?
„Pro mě  to byl trošku šok. Měli jsme rozdělený materiál. Znamenalo to přebalit a vzít toho víc. Já jsem si připadal jako Churchill. Když se to začalo řešit, říkal jsem Liborovi, že možná skončíme v sedle a dál se nedostaneme, ale že je jediná šance to zkusit. Říkal jsem: Slibuju jak Churchill krev, pot a slzy. Třeba se stane zázrak.“Expedice na Gašerbrum I a II • Archiv Radka Jaroše

Jak jste pokračovali dál?
„Přišla zpráva, že lidi na K2 to všichni balí, že se blíží špatné počasí. Pro nás to paradoxně byl impuls. Přišel jeden Američan a řekl, že protože se blíží špatné počasí, jediná šance je vyrazit v noci. Zrovna jsme zalézali do spacáku a kluci říkali: půjdeme nahoru. Vylezli jsme ze spacáku a vyrazili. Na  vrcholu jsme byli ráno v 6:30. Podařilo se, čemu jsme nevěřili. Vystoupili jsme tam jeden Američan, jeden Rus a dva Češi. Byli jsme první lidi, kteří se ten rok dostali na  vrchol Gašerbrumu I. Libor, já a Američan jsme byli jediní tři, kterým se letos podařilo stát na obou vrcholech Gašebrumu. Cítili jsme obrovskou radost, nadšení, i když vyčerpání bylo obrovský.“

Jak výstup zvládl váš parťák Libor Uher?
„Od Libora to byl hodně  velký výkon. Strašně to kousal.  Viděl jsem, jak jede na brzdách. Na cestě z C1 do C2 žádal tempo dvacet kroků a čas na vydýchání. Snažili jsme se ho držet. Říkal: Kdyžtak to otočím, ale budu se snažit dostat co nejdál, dostat nahoru materiál, aby ses tam dostal ty. Nechoval se sobecky. Je dobrý, když se tam dostane jeden z nás. I dolů šel s obrovským skluzem. Když jsem viděl v dálce jeho čelovku, říkal jsem si: Proboha, vrať se! Nevěděl jsem, v jakém byl Libor stavu. Ale je vidět, že má v sobě kořen.“Expedice na Gašerbrum I a II • Archiv Radka Jaroše

Už vám došlo, co jste dokázali?
„Hodnotili jsme to v báru v Islámabádu v hotelu Marriott, kde před dvěma rokama zahynul náš velvyslanec (Ivo Žďárek zemřel při požáru po teroristickém útoku – pozn. red.). Demonstrativně jsme bar navštívili, abychom uctili jeho památku a ukázali, že se nebojíme. Upřímně, byl to jeden z barů, kde se nalívalo, to byl taky důvod. Sešli jsme se s Američany, kteří se  snažili deset dní před naším pokusem o Gašerbrum I. Říkali: My jsme se otočili, protože byly špatný podmínky, tolik  sněhu, že jsme se báli, že vyjede lavina. Říkali, že v takovém terénu lezli desítky metrů, my jsme v tom lezli tři sta metrů.  Milostivá tma dává jiné dimenze. Člověk by tam nevlezl, kdyby viděl za světla, kam leze.“

Jak se vám lezlo s bolavým ramenem, které jste si vykloubil na divoké vodě jen pět týdnů před odletem do Pákistánu?
„Tu stranu mám ochablejší. Musím to teď začít řešit. Rehabilitační sestra mě začne rozhýbávat. Výškové lezení je o nohách a o fyzičce. Rameno jsem vlastně celou cestu rehabilitoval. Neohrožovalo mě to.“

Jeden z členů vaší expedice bohužel nepřežil. Co se přesně stalo vašemu pomocníku kuchaře Husejnovi?
„Jak byla expedice nádherná, tohle je strašně špatná tečka. Po měsíci v základním táboře, kdy jsme byli v zajetí ledu, sněhu a šutrů, jsme si říkali, že vstoupíme do ráje, budeme po  dvou měsících vidět zelený. Ale bohužel se nám přesun zkomplikoval. Husejn nám sto metrů pod sedlem Gondogoro Husej zkolaboval. Já jsem se pro něj vrátil, vzal jsem ho na záda. Snažili jsme se s ním co nejrychleji dostat na druhou stranu pod sedlo. Nesli jsme ho od čtyř do jedenácti. Ani ve snu nás nenapadlo, že má vejškovku. Mysleli jsme si, že zkolaboval vyčerpáním. Bohužel, sto metrů od místa, kde jsme plánovali, že postavíme stan a dá se dohromady, tak umřel. Což bylo strašný. Byl to člověk, kterýmu bylo dvaadvacet let, kámoš, s kterým jsme tam byli dva měsíce. V okamžiku, kdy jsme si mysleli, že přestoupíme do ráje, jsme si prožili peklo...“Expedice na Gašerbrum I a II • Archiv Radka Jaroše
Chybí vám teď už jen tři osmitisícové vrcholy, K2, Lhotse a Annapurna, nebude teď ve vidině všech čtrnácti vrcholů víc riskovat?
„Těžko zodpověditelná otázka. Čím delší dobu se nic nestalo, tím víc se blíží okamžik, kdy se něco stane. To je matematika. Střízlivě uvažující bychom nešli do rizika jako vršek na Gašerbrumu I. Při sklonu, jaký tam byl, jsme se propadali po prsa. Budu se snažit zůstat soudný. Druhá věc je, že teď jsem naťukl Američana, že bychom jeli na Annapurnu. Říká, že má nový směr, který je údajně bezpečný, trochu skalní lezení.“

Necháte si K2, považovanou za lezecky nejtěžší horu, na konec?
„Už jsem si sám říkal, že o K2 bych se možná příště pokusil ze severozápadu, z Tibetu. Jeden ze  dvou Američanů o tom uvažujee. Chystá na rok 2013 expedici. Je možné, že se s ním svezeme organizačně a zkusíme severní stranu.“