Má za sebou přes 700 vyhraných dostihů. Úplně jiné památky na svou kariéru ale sbírá na svém těle. Překážkový žokej Josef Bartoš ho má poseté vzpomínkami na spoustu nepříjemných pádů. Z jednoho z nejvážnějších se sbíral po únorovém karambolu v Pise, kde padl na zem a kopyto koně mu prošláplo hrudník, zlomilo čtyři žebra a hlavně vážně pochroumalo plíci.
V sobotu byl na pařížském závodišti v Auteuil,v neděli už v Miláně. Pak ho čekala dlouhá cesta na lůžku za řidičem v koňském náklaďáku. V pondělí v šest ráno byl Josef Bartoš ve stájích Josefa Váni v Mlýncích a před osmou už seděl na koni v tréninkové práci. „Dali jsme si hodinku pauzu a šli jsme na to,“ usmíval se po poledni, když měl zase chviličku volno. Je to kalup, ale Josefu Bartošovi stále stojí za to se do něj vracet. Tentokrát to byla obzvlášť bolavá zkušenost. „Trošičku mi šlo o život,“ řekl Bartoš ke svému únorovému pádu v Pise.
JOSEF BARTOŠNarozen: 19. února 1981 (38 let) |
Co se tehdy stalo?
„V cílové rovině jsem byl na druhé pozici, chtěl jsem útočit na první, musel jsem trošku tvrději najet poslední překážku, kůň odskočil, ale na doskoku to bohužel neustál. Udělali jsme salto, já jsem spadl vlastně dobře, ale za mnou jel kůň, spadl jsem mu přímo pod nohy a šlápl mi na hrudník. Bylo to blbé zranění, měl jsem krev v plíci a zlomená čtyři žebra.“
Jak člověk reaguje, když se najednou ocitne na zemi?
„Nejlepší je rychle se stočit do klubíčka, schovat si hlavu, nebýt rozpláclý na celé ploše. Když budete kulička, kůň se vám líp vyhne, než když budete roztažený na zemi, pak je větší pravděpodobnost, že o vás zakopne nebo na vás šlápne.“
Co vám jde v tu chvíli hlavou?
„Čekáte, kdy to bouchne… Hrozný pocit. Nejhorší tři vteřiny, které můžete zažít. Slyšíte okolo, jak to tam sviští, jak proskočí živý plot. Nevíte, jestli je kůň hned za vámi nebo tři metry. Pak je ticho, koukáte, co vás bolí, a hledáte koně, jestli je v pořádku.“
V Pise jste byl ale chvíli v bezvědomí, že?
„Nebyl jsem až tak dlouho v bezvědomí, ale určitě jsem dostal přes přilbu do hlavy. Vím o pádu, pak mám černo, probudil jsem se v sanitce. Mysleli si, že mám epileptický záchvat, protože jsem měl strašnou klepavku, třásl jsem se zimou. V nemocnici mi dali zateplovací deku, i tak jsem se furt klepal. Jak se člověk zpotí, je tam nějaký šok, moc dobře mi nebylo. Ale pak jsem se dostal do klidu, pamatoval jsem si všechno. V průběhu kariéry už jsem měl tak třikrát otřes mozku, jednou v Pise pár let zpátky jsem vůbec nevěděl, že jsem na dostizích, vůbec jsem nevěděl, která bije. Ona ta hlava taky nevydrží všechno…“
Co bylo dál?
„Odvezli mě do nemocnice, kde mě dali do kupy. Udělali mi různá vyšetření, ale divil jsem se, že neudělají nic proto, aby ta krev odešla. Furt říkali, že se to vstřebá, pak už jsem neměl ani kapačky, řekli mi, že se mnou nic dělat nebudou, tak jsem podepsal reverz. V Čechách jsem se pak domluvil s panem doktorem Tomanem v Plzni, že mě vzal a udělal mi cétéčko.“
To bylo už víc než týden po pádu, co doktor Toman zjistil?
„Řekl, ať jdu okamžitě na příjem, že to musí jít ven, že je levá část plíce celá zakrvená. Bylo to devět dní po pádu, devět dní tam ta krev byla, což je dost nebezpečné. Říkal, že to musí jít hnedka ven drenáží, a že doufá, že to dobře dopadne. Protože jestli ne, tak mi bude muset ten spodní lalok odoperovat…
Cítil jste problémy?
„Já jsem v Pise tři čtyři dny ležel v nemocnici. Nebylo mi tak, že bych se tam procházel. Pak se mi zdálo, že je to lepší, ale vevnitř jsem cítil velký tlak. Naštěstí jsem jel do Plzně. Kdybych si to nechal vstřebat, jak mi to říkali v Itálii, tak nevím, jak bych byl jako žokej…“
Byla v tu chvíli ohrožená vaše kariéra?
„Kdyby mi řezali kus plíce, tak by to asi nebylo ideální, protože dýchání potřebujeme, člověk se na koni zafoukne hodně. A kdybych byl omezený dvaceti, třiceti procenty, bylo by to znát. Časem se člověk do fyzičky dostane. Myslím, že by to šlo, ale víc by to bolelo a trvalo by to déle. Pan Toman říkal, že je to skoro na žalobu té nemocnice v Itálii. Ale já jsem byl rád, že mi tam pomohli a nechtěl jsem se tím zabývat. V Pise byly spíš učenky, asi nějaká fakultka, ale moc profi nebyly…“
Mě fascinuje, že žokejové i po takových zážitcích hned chtějí do sedla…
„Při tomhle zranění jsem to tak měl. Když mi řekli, že se to vstřebá, nepovažoval jsem to za tak závažné. I v Plzni jsem si myslel, že tam budu pár dní. Já jsem měl už dva pneumotoraxy na pravé straně a vždycky jsem měl tu drenáž tři dny a vyndali mi to. Ale teď jsem byl osm dní napojený na filtraci. To už jsem si říkal: To není sranda… Pak mě nechtěli pustit z nemocnice, protože tam furt byla nějaká tekutina, i po operaci doktoři říkali, že to furt není ono…“
S jakými radami vás doktoři propustili?
„Pak jsem ještě u nás na Mělníku dýchal do spirometru, který mi ukázal, že to jde dobrou cestou, ale že to nebude hned v pohodě. Lékaři mi doporučili, ať dělám, na co se cítím a nejdu přes to. Takže mi v podstatě dali vstupenku na dráhu…“ (smích)
Protože vy zvládnete všechno, co?
(úsměv) „Ne, ale tady u Váňů mě to nabilo. Domluvil jsem se s nimi, že to půjdu zkusit. Čtyři týdny po úraze jsem byl zpátky v sedle. Nejdřív jsem to zkusil u táty doma, a potom jsem šel sem k Váňům tři rychlé práce. To jsem teda sotva udýchal. Ale říkal jsem si, že za další týden dáme cvičný dostih. Teď to bylo šest týdnů a cítil jsem se dobře. I když fyzička, s tím, že jsem přibral pět kilo, které teď musím shazovat… Je to těžký.“
Proč jste tak spěchal?
„Potřeboval bych ještě dva týdny počkat, ale my chceme závodit. Vrátí mě to zpátky rychleji, než kdybych ležel doma. Ležel jsem tři týdny v nemocnici a to bylo nekonečné. Rekonvalescence tréninkem a motivací dostihů je dvakrát tak rychlejší, než kdybych se uzdravoval konzervativně doma, v klidu.“
Stalo se někdy, že se vám do sedla po zranění nechtělo?
„Stalo se mi to po zranění hrudní páteře, kde mám šrouby dodneška. Měl jsem zlomeninu druhého a třetího obratle a chtěl jsem to léčit bez operace, docela jsem se jí bál. Tak jsme to udělali jenom krunýřem, já jsem asi tři měsíce nejezdil, pak jsem první neděli v Kolesách spadnul a měl jsem tu samou prasklinu jako předtím, takže jsem tu operaci podstoupit musel.“
Vyřešilo to problém?
„Doktoři mi říkali, že při mém sportu, jak padáme přes tu hlavu, tak bych potřeboval půl roku, rok, aby ta kost zesílila. Tenkrát, když jsem po operaci ležel v nemocnici, dávali mi kolem hrtanu mezi druhým a třetím obratlem destičku. Libor Šimůnek i Petr Tůma měli takovou operaci. A vím, že Liborovi se dělalo černo před očima, po tom zákroku to nebylo ono. Mně to udělali tak, že mě operace tak neomezila. Ale po operaci jsem týden, čtrnáct dní přemýšlel, jestli to dělat dál. Trošičku mně šlo o život. A po návratu… Strach tam byl.“
Jak jste s ním bojoval?
„Spadnul jsem, zjistil jsem, že normálně funguju, tak jsem se přestal bát. Samozřejmě, respekt máme furt, ale když jde dostih do finiše, tak člověk musí občas zariskovat.“
Takže v cílové rovince na strach úplně zapomenete?
„Pud sebezáchovy tam samozřejmě je. Poslední překážka je někdy riskantní, ale je důležité zrychlit, ale zároveň mít koně pod kontrolou, aby ho člověk neposlal spadnout. Už vidíte z dálky, jestli vám to vychází. Člověk se zkušenostmi se zařídí, buď ho na překážku postrčíte, nebo ho přibrzdíte. Ale nikdy stejně nevíte, jak ten kůň zareaguje. Jenom to nějak ovlivníte, ale hodně je to o tom koni, jestli to ustojí. Když nemá sílu a těsně před překážkou vypne, tak už neudrží nohy na doskoku. Ale to těžko odhadnete.“
Co vás táhne zpátky do sedla?
„To, že se pohybujeme zpátky mezi těmi lidmi, mezi koňáky. Důležité bylo, že když jsem přišel po zranění domů, manželka a děti mě v tom vždycky podporovaly, nechávaly to na mně, pomáhaly mi, manželka mi vyšla vstříc, milionkrát pro mě někam zajela. Pomohlo mi, že mě lidi okolo mě podpořili.“
A vaše vnitřní motivace, proč do toho jít pořád znova?
„Jsem žokej. Dělám to už přes dvacet let a opravdu mě to baví. Jezdím do Evropy a je pěkné závodit v Auteuil. Anglie je pro náš region trošku jinde, ale Francie je první liga. A když už jsem se tam dostal, člověk chce vydržet, co to půjde. Chci jezdit dostihy, jsem do toho zapálený. Jenom věk mi utíká, je mi osmatřicet a už mi není pětadvacet, ale jsem nabitý jako tenkrát.“
Jaké pády jsou nejhorší?
„Já jsem nejhorší zranění měl, když jsem spadnul, ale za mnou jel kůň, který mě někam trefi l. Do hlavy, do zad. Se Zulejkou mě kůň za mnou trefi l do nosu, celé mi to rozkopl. To bylo taky vážné zranění, protože, co se týče hlavy, je to vždycky nebezpečí. Klíční kost, to je pár týdnů, s dnešním zdravotnictvím, když je to jenom kost, to se dá. Ale hlava, plíce, to není sranda…“
Je žokej odolnější vůči bolesti?
„Já myslím, že takhle je na tom víc sportovců. V motokrose padají přes řídítka stylem jak my, lyžaři jsou taky neskuteční tvrďáci. Když je člověk opravdu zapálený a má nějaké výsledky, kolikrát jde i přes bolest a snaží se dělat, že ho to nebolí.“
Před sebou nebo před ostatními?
„Musíte i před sebou. Kolikrát to bolí dlouho. Dojezdíte v tréninku a pak jste rád, že je konec. Po dostizích by se nám hodilo, abychom šli pod ruku nějakého fyzioterapeuta, a my skočíme do auta a zase jedeme tisíc kilometrů někam dál, což taky není ideální. Ale nějak se živit musíme.“
Vy jste přitom padal i jako dítě, že? Jednou prý i sedmkrát za sebou…
(úsměv) „To jsem jel na ponících, to bylo strachem. Tam se mi nic nestalo, ale šestkrát, sedmkrát jsem spadl. To bylo v Hluboké nad Vltavou s tátou, ten mě pak propleskl. A pak už jsem nespadl, protože jsem se víc bál táty než poníka. (úsměv) Měl jsem strach, protože když mi bylo asi devět, nejezdil jsem v přilbě, a když jsem spadl, poník mě nakopl a rozsekl mi hlavu. Pak jsem měl blok, a proto jsem měl začátek bojácný. Ale tahle stará škola jako můj táta nebo pan Váňa vás donutí se nebát.“
Zvykne si člověk na všudypřítomné riziko?
„Jak to děláte pravidelně každý den, tak si na to zvyknete. Za týden vystřídám několik desítek koní, jak v tréninku, tak v dostizích. Berete to jako rutinu. Nemáte strach, protože to děláte automaticky, pak není čas mít strach.“
Cítíte na těle po všech těch pádech, že se mění?
„Cítím… Můžu říct, že když jsem v pětadvaceti začínal víc jezdit překážky, tak jsem byl takovej gumovej. Spadl jsem, pohoda, jedeme dál. Teď se z pádu dostávám, přemýšlím, jestli pojedu další dostih, tělo už není tak gumové, jak bývalo. Snažím se si zacvičit, dělat jiné sporty, aby tělo bylo v jiném pohybu než v tom polostoji na koni. Ale věk nezastavíte.“
Existuje talent na padání?
„To asi ne, to je kotoul letmo, můj pád ovlivním, jenom když ten kůň bude běhat na měkčím povrchu. Kůň nejdřív sklouzne a pak padne, já mám víc času udělat kotoul. Když je tvrdá dráha, nestačím ani zareagovat a jdu salto přes krk.“
Pomáhá třeba gymnastika?
„Je asi dobré být od malička zdatný v tělocviku, kde gymnastiku děláte. Kdo umí nějaké saltíčko, tomu to určitě pomůže. Pro začínající žokeje by bylo dobré mít gymnastiku nacvičenou. Zranění jsou spíš v překážkovém sportu. Kdybych byl rovinový žokej, tak si v pohodě jezdím. Když se v Auteuil člověk rozhlídne v šatně, vidíte, že má každý skoro čtyři jizvy. Všichni překážkoví žokejové tím prochází. Doufám, že budu moct pokračovat v kariéře, a že jednou skončím třeba proto, že mě nahradí někdo mladší.“
