Před lety si řekl, že se stane nejsilnějším mužem na světě. Kvůli svému životnímu snu nechal vysoké školy, změnil práci a pohádal se s rodinou. Lidé se na něj tehdy dívali jak na blázna. Dnes by o Jiřím Tkadlčíkovi však pochyboval už jen málokdo.
Jiří Tkadlčík se věnuje neolympijskému sportu zvanému strongman. Závodníci soutěží v různých disciplínách, které jsou zaměřené na silovou vytrvalost i maximální sílu. Jde například o přenášení těžkých předmětů, mrtvé tahy, zvedání obří klády vážící klidně i přes sto kilo nad hlavu a mnohé další. "Mezi laickou veřejností to není stále ještě úplně známý sport, ale snažím se to změnit," říká Tkadlčík a má pravdu.
Díky jeho mezinárodním úspěchům se začalo šířit povědomí o tomto sportu i v Česku. Kvůli rozhovoru jsme se symbolicky sešli v Přerově - ve městě, odkud oba pocházíme a kde jsme měli možnost se již dříve seznámit.
Strongman není v Česku úplně známá disciplína. Jak ses k ní dostal?
Jiří TkadlčíkVĚK: 29 (10. července 1989, Přerov) |
"Bylo to metodou pokus omyl. Asi ve čtrnácti letech jsem kvůli holkám začal cvičit. V té době jsem vůbec nevěděl, že nějaký strongman existuje. Chtěl jsem zkrátka jen dobře vypadat, a to se mi celkem povedlo. Začal jsem proto od cvičení chtít přece jen trochu víc. Proto jsem začal s powerliftingem, ve kterém se mi dařilo. Do teď jsem držitelem některých českých rekordů, dvakrát jsem také vyhrál mistrovství Evropy a jednou mistrovství světa. Zhruba před pěti lety jsem se přichomýtl k lidem z Litvínova, kteří strongmana trénovali. Tehdy jsem poprvé zjistil, že je to úžasný sport a už mě to nepustilo."
Kdy ses tomu začal věnovat naplno?
"Dlouhou dobu jsem kromě tréninků musel chodit taky do práce a nemohl jsem se tak sportu věnovat úplně naplno. Pracoval jsem v kanceláři na exekutorském úřadě, do toho jsem si přivydělával jako trenér a taky studoval vysokou školu. Skloubit všechno tohle s tréninky a závody nebylo ale vůbec jednoduché. Něco muselo z kola ven. Začal jsem si postupem času uvědomovat, že pokud chci v tom, co dělám, pokračovat, budu muset začít pracovat ve fitku. Nejde být zavřený osm hodin v práci, ve volném čase trénovat lidi a až potom mít čas sám na sebe. V Přerově, odkud pocházím, však nebylo moc klientů a práce trenéra nebyla ani příliš dobře finančně ohodnocená. Abych se tak sportu mohl začít věnovat naplno, rozhodl jsem se nechat vysoké a odejít pracovat do Prahy."
Co na to rodiče?
"Když jsem jim řekl, že odejdu ze školy a přestěhuju se, abych se mohl stát profesionálním strongmanem, bylo to opravdu bouřlivé. Říkali mi, že mě tento sport nikdy nemůže uživit, protože nikdo takový tady v Česku nikdy nebyl. Na to jsem jim odpovídal, ať se o mě nebojí, že to zvládnu. Zpětně ale musím říct, že to byla kacířská myšlenka. Strongman je přeci jen minoritní sport a já jsem chtěl být navíc profesionálem v kategorii, která u nás vlastně ani nebyla. Byl jsem tak trošku za blázna, ale povedlo se."
Vzepřít se vlastní rodině asi nebylo jednoduché, co pro tebe byla největší motivace?
"Mě motivuje město, z kterého pocházím, a to bohužel v tom negativním slova smyslu. Nechtěl jsem vstávat každý den v pět hodin ráno do práce, která mě nebaví a pořád si na něco stěžovat jako většina lidí tady. Tahle myšlenka mě tak odrazovala, že jsem si řekl: ne, udělám to jinak. Strongman mě bavil a zároveň byl i tím, co jsem chtěl dělat po zbytek života. Řekl jsem si, že mám na to být nejsilnějším mužem světa a živit se tím, co mě naplňuje. Samozřejmě, že ze začátku se tomu lidé smáli, ale já jsem se rozhodl jít si za tím. Čím víc lidí mi říkalo, že to je hloupost, tím víc jsem cítil potřebu dokázat jim opak. Negativní motivace je zkrátka k nezaplacení. Spoustu lidí samozřejmě může zlomit, pro jiné je hnacím motorem."
Splnilo stěhování do Prahy tvé očekávání?
"Rozhodně. Začal jsem pracovat ve fitku jako trenér a chvíli tam dělal i manažera. Potýkal jsem se tu ale s opačným problémem než v Přerově. Klientů tam bylo tolik, že jsem jich za den trénoval i jedenáct. Opět mi tak nezbývalo příliš času na sebe. Později to začalo být opravdu neúnosné. Řekl jsem si proto, že budu přijímat maximálně šest klientů denně, abych si vydělal nějaké peníze, a zbytek času investuju do svých tréninků. Vzpomínám na tu dobu moc rád. I díky skvělému tréninkovému zázemí a lidem, které jsem tu poznal, mohu být tam, kde jsem teď."
Přátelíš se s Benem Cristovaem . S ním ses poznal taky v Praze?
"Ano, Bena jsem potkal ve fitku, kde jsem trénoval. Měl jsem tam takové kolečko na břicho, které se mu hrozně líbilo. Ben je hodně komunikativní a tak jsme se hned dali do řeči. Chvíli jsme spolu chodili trénovat MMA a já jsem mu pak dával lekce ve strongmenech. Musím říct, že Ben je na sport opravdový talent. Později jsem se přihlásil na Arnold Classic. To jsou velké prestižní závody v Americe, které však stojí hodně peněz. Proto jsem se vzdal pronájmu, který jsem měl v Praze, abych ušetřil. Domluvil jsem se s Benem, že po tu dobu budu přespávat v jeho nahrávacím studiu. Ze začátku se uzavíraly sázky, jak dlouho tam vydržím. Nejdéle tipovali čtrnáct dní. Nebyla tam totiž tekoucí voda, společný záchod byl na chodbě a ta místnost měla jen zatemněná okna. Já jsem ale věděl, že když to vydržím, hodně mi to pomůže. Nakonec jsem tam zůstal čtyři měsíce. I díky tomu jsem pak mohl odcestovat do Ameriky na Arnold Classic, který jsem tehdy nakonec vyhrál."
Jak jsou takové závody finančně náročné?
"Každý závod jinak. Liší se to podle destinace, kde se závodí. Například Afrika je levnější než Austrálie nebo Amerika. Když bych to ale měl sečíst, tak například minulá sezóna mě stála milion korun. To znamená, že jeden závod vyjde v průměru na 200 až 250 tisíc."
A když vyhraješ, vrátí se ti to?
"Bylo by to sice krásný, ale nejvyšší prize money, které jsem kdy vyhrál, činily v přepočtu asi 32 tisíc korun. Bez sponzorů a mých přivýdělků například osobními tréninky by to nebylo úplně jednoduché. Děláme to zkrátka pořád hodně z lásky, ale doufám, že se to jednou změní."
Hlava je ve sportu alfa a omega
Jak vzpomínáš na svůj úplně první závod?
"Můj první silový závod byl v benchpressu. Byl to Olomoucký silák. Pamatuju si, že tam tehdy byla kategorie do 80 a do 100 kilo. Já jsem v té době vážil něco málo přes 80. Vůbec jsem nevěděl, že závodníci před soutěžemi cíleně shazují váhu, aby mohli být v nižší váhové kategorii. Zařadil jsem se proto mezi borce, kteří vážili okolo stovky. Podle toho vypadal taky můj výsledek. Skončil jsem nakonec poslední. To poslední místo mě ale tenkrát hodně nakoplo."
Nenapadlo tě ani na chvíli to po takovém fatálním neúspěchu vzdát?
"I neúspěchu vděčím za to, kde jsem teď. Snažil jsem se na špatných výsledcích vždy vidět něco pozitivního. Říkal jsem si: hele teďka jsi byl třeba poslední, ale děláš to chvilku a výsledky těch kluků nejsou nedosažitelné. Po pár letech jsem se pak na Olomouckého siláka vrátil a skončil jsem třetí. Bylo vážně skvělé se tam s odstupem času zase podívat. Vždyť tehdy jsem tam byl poslední a teď třetí. Ve strongmenech byl můj první závod v Litvínově. Tam jsem byl z osmnácti asi desátý. To nebyl úplně špatný výsledek, ale rezervy jsem měl. O to víc jsem měl chuť trénovat a předvést se příště."
To je opravdu velký posun být desátý na soutěži v Česku a o pár let později se stát mistrem světa. Co je podle tebe tvoje výhoda naproti ostatním?
"Já si myslím, že mám velké odhodlání a disciplínu. V mém případě se to spojilo, přidala se vytrvalost a to, že to dělám srdcem. Musím, ale říct, že dostat se tam, kde jsem teď, trvalo skutečně dlouho. Některé lidi by to možná dokonce odradilo."
Z jaké části je to podle tebe sport o hlavě a z jaké části o tom, co máš natrénováno?
"Ve finále mistrovství světa je nás deset a troufám si tvrdit, že prvních šest jsou naprosto identičtí závodníci. Hlava je u nás zkrátka alfa a omega. Kolikrát se mi stalo, že jsem nebyl nejlépe připravený a vyhrál jsem. Byl jsem zraněný, vyhrál jsem. K tomu mi napomáhají například i psychologické hry, které hraji se svými soupeři."
Psychologické hry?
"Na závodech jsme měli axel (velká těžká činka, kterou závodníci musí zvedat nad hlavu, pozn. red.), který hrozně klouzal. Všichni jsme věděli, že zvedat ho nebude žádný med. Někteří závodníci si tak začali stěžovat a říkat, že to nezvládnou. Já jsem mezi ně přišel a zvedl jsem ten klouzavý axel ze země jednou rukou. Co vám budu povídat, málem jsem u toho vypustil duši. Když se mě pak ostatní ptali, jaké to bylo, odpověděl jsem, že úplná pohodička a běžně zvedám daleko horší. To je odrovnalo. Těmito vtípky se snažím podkopat sebedůvěru soupeřům. Na druhou stranu ale ke každému z nich přistupuju s respektem. Nikomu bych nikdy nenadával nebo neříkal, že je horší než já. Tyhle psychologické vtipy, ale dělám často."
Připravuješ se nějak na závody po psychické stránce?
"Mám svoje rituály. Například před každým pokusem na mrtvý tah musím udělat stejné úkony, jako jsem udělal před tím prvním. To znamená třeba protáhnout si hamstring, jít na záchod… Je o mě také známé, že když mám zvedat činku, chodím nejprve kolem ní a řvu na ni jako lev. Musím přiznat, že jsem opravdu pověrčivý. Za svůj život mám za sebou zhruba 150 závodů, ale každý závod jsem stejně nervózní. Před výkonem si proto vždy pouštím motivační písničky nebo se dívám na různá videa a díky tomu se přepínám do závodního módu."
A co fyzická příprava?
"Moje tréninky se liší podle stupně přípravy. V posilovně jsem ale každý den, ať už mám před závodem nebo ne. Většinou se snažím trénovat dvakrát denně. Ráno si chodím zaboxovat, na brusle nebo si dám lehčí trénink ve fitku. Odpoledne pak mívám strongman trénink, který trvá hodinu a půl až tři a půl hodiny. Mám to štěstí, že můžu trénovat ve vlastní posilovně, kde mám vše, co ke strongman tréninku potřebuju. Nejde totiž o úplně standardní vybavení. Mám tam například takové velké koule, kterým se říká kameny. Ty váží od 60 do 190 kilo a já je pak zvedám na rameno nebo stůl. Jsou tam taky loglifty – velké dřevěné stromy, které zvedám nad hlavu. Cvičím i s pneumatikami. Ta nejtěžší váží 420 kilo. A samozřejmě činky, s kterými dělám mrtvé tahy, dřepy, benchpressy…"
Řešíš nějak i stravu?
"Já říkávám, že mám bodovou dietu – sbodnu, co vidím. Nechci ale, aby to vyznělo tak, že jím jen čínské polévky ze sáčku. Řeším stravu v tom smyslu, aby byla kvalitní. Jestli má ale jídlo nějaký tuk nebo sacharid navíc, to je mi opravdu jedno."
Končit chci po každém závodě
Do kolika let může člověk dělat strongmana?
"Záleží na zdraví. Například na loňském mistrovství Evropy byl závodník, kterému bylo třiapadesát. Překvapivě tam dokonce skončil šestý. Já ale už teď kolem třicítky cítím, že mé tělo není takové jako dřív. Do normálního života to samozřejmě stačí, ale už nemůžu například nerozehřátý zatáhnout tři sta kilo a zkrátka nic neřešit. Mám za sebou navíc i řadu zranění, kvůli kterým na sebe musím dávat větší pozor."
Jaké bylo tvoje nejvážnější zranění?
"Asi nejvíce nepříjemné pro mě bylo zranění třísel. Ty jsem si natrhl už čtyřikrát. Měl jsem ale také natržené vazy v koleni, rozpůlený meniskus, posunutou ploténku, natržený prsní sval… Menší zranění jako například výron kotníku ani nepočítám."
Nenastal někdy moment, kdy sis říkal, že bys toho měl raději už nechat?
"Po každém těžkém závodě si říkám, že bych se na to mohl už vykašlat a dělat jen věci, co mě baví. Ne, že by mě to, co dělám, nebavilo, ale nemám tak čas na další činnosti, které dělám rád. Nemůžu třeba tak často jezdit na hory nebo se nemůžu jít poprat na žíněnku, protože by to moje tělo nezvládlo zregenerovat. Do jisté míry mě tak to, co dělám, limituje. Proto mě občas napadá, jestli by nebylo skutečně lepší skončit. Za hodinu se mi to ale vždy rozleží v hlavě a já si uvědomím, že žiju svůj sen a dělám to, co mě v životě baví nejvíc. Myšlenky o konci jsou tak rázem ty tam."
Ty jsi nejsilnější muž Evropy i světa ve střední váze, máš za sebou třeba i vítezství v soutěži Arnold Classic… je ještě něco co by sis chtěl splnit?
"Teď asi čekáš, že vytáhnu nějaké eso z rukávu a řeknu ti, že si brousím zuby ještě na nějaký závod. Ale já jsem si sportovně opravdu všechno, co jsem chtěl, už splnil. Je to možná nevýhoda, protože mi trošku chybí ten drive. Hladový vlk přeci jen loví nejlíp. Ale motivace tam stále je. Letos bych chtěl například vyhrát mistrovství Evropy před domácím publikem. Tomu se nevyrovná žádný sebe líp uspořádaný závod v Americe. Možná se letos zúčastním i mistrovství světa v Indii. Čekáme však s manželkou dítě a závod by měl být zhruba měsíc po jeho narození. Priority v té době budou asi trošku někde jinde, ale uvidíme, třeba se tam nakonec vydám. Do kolíbky bych mu zlatou medaili samozřejmě přivezl rád."
O tobě je známo, že se většiny svých medailí zbavuješ.
"Zbavovat se, asi není úplně to správné slovo. Kdysi jsme se po závodech na Slovensku stavovali na jídlo a byl tam i malý kluk, který si nesl hranolky. Ty mu ale spadly na zem a on se hrozně rozbrečel. Řval na celé kolo a nikdo ho nemohl utišit. Já jsem k němu přišel a dal mu na krk medaili, kterou jsem ten den vyhrál. Najednou bylo po pláči. Když mi ji pak chtěli vrátit, řekl jsem, ať mu ji nechají. Uvědomil jsem si, že je mi ta medaile vlastně úplně k ničemu. Jen bych si ji vystavil na poličku, kde by se na ni prášilo. To dítě z ní bude mít daleko větší radost než já. Já si svých ocenění samozřejmě nesmírně vážím, ale když vidím, že mohou někomu dělat větší užitek, rád mu je přenechám. Některé mé medaile jsme taky vydražili a peníze jsme dali na dětský domov. Mou jedinou medaili z opravdového zlata jsem zase dal mamce."
Máš nějakou radu pro ty, kteří mají životní sen, ale setkávají se s negativními ohlasy svého okolí, jako právě ty před lety?
"Já vždycky říkám, že to, co vám říká okolí, vypovídá jenom o tom, jací jsou oni sami. Pokud si myslíte, že na to máte, běžte do toho. Důležité je vydržet. Samozřejmě ze začátku vám budou říkat, ono to nejde, ale na konci se vás budou ptát, jak jsi to udělal. To je na tom to krásný."
