Hradecká vzpomíná na úspěchy s repre: Už jsem nevěřila, že to zažiju
V obýváku jejího domu v pražských Letňanech visí na stěně mezi sbírkou trofejí i pět pohárů za vítězství ve Fed Cupu. Lucie Hradecká na sebe sice nestrhává tolik pozornosti jako singlové hvězdy, bez jejích zásahů by ale byla česká dynastie poloviční. Šestatřicetiletá tenistka je totiž specialistkou na čtyřhry za nerozhodného stavu. V reprezentační kariéře je stoprocentní, svedla čtyři a všechny úspěšně. Naposledy v pondělí s Němkami, když se zvedla z lavičky místo handicapované Barbory Krejčíkové a doručila spolu s o jedenáct let mladší Kateřinou Siniakovou vítězný bod.
O dámě se to nesluší říkat, ale i věk podtrhuje oddanost a výjimečnost Lucie Hradecké ve světě tenisu. V šestatřiceti je vůbec nejstarší hráčkou, která nastupuje při pražském finále Billie Jean King Cupu. Není samozřejmé, že se ve svých letech zvedne po prosezeném večeru z lavičky a se ztuhlým tělem předvede brutální výkon. Dnes 29. deblistka planety totiž stále jede na plné obrátky. Platí si svého kouče, kondičního, kočuje od turnaje k turnaji jako za mlada. A český kapitán Petr Pála zase jednou osvědčil skvělý instinkt, když ji nominoval do týmu pro pražské finále.
Lucie, do týmu jste se vrátila po pěti letech. Myslela jste si, že ještě něco podobného před domácí O2 arenou zažijete?
„Vlastně ani ne. V roce 2018 jsem tady komentovala finále s Američankami. Sledovala jsem seshora, jak holky hrají. Kačka (Siniaková) nám to tenkrát vůbec nedávala zadarmo, její zápasy byly hrozně dramatické. Říkala jsem si, že to je snad lepší být na kurtu. (smích) A když mi Petr (Pála) teď napsal, jestli jsem ready hrát, že by mě chtěl zpátky do týmu, hned jsem odpověděla, že moc ráda. Já mám tyhle akce všeobecně v oblibě a ještě speciálně doma před našimi neuvěřitelnými fanoušky.“
Kapitánovi jste se zase odvděčila, vyhrála jste i čtvrtý deblový mač za nerozhodného stavu. Na který máte nejsilnější vzpomínky?
„Určitě na ten první. Tak to v životě chodí, že poprvé je to nejlepší a nejvíc se vám to zapíše do paměti. Hrálo se finále v Moskvě, atmosféra byla neskutečná, vlastně poprvé po strašně dlouhé době byla šance vyhrát Fed Cup. Bylo to pro nás úplně něco nového, nikdo nevěděl, jaké to jsou emoce. Takže určitě nejsilnější je ten první debl s Květou (Peschkeovou) v Moskvě.“
A víte, že to byl až váš druhý?
„Fakt? Aha, vlastně jo. První bylo rok předtím Německo. To byl můj vůbec první fedcupový týden, hrála jsem v Brně i singl a rozhodující debl s Květou. Ještě že jsem si to cestou v autě na tuhle tiskovku všechno rekapitulovala, abych to řekla správně…“ (smích)
Po boku Květy Peschkeové jste začínala tehdy v roce 2010 jako úplný nováček a dnes jste v její roli veteránky, která má rozdávat moudra ostatním. Jak se v ní cítíte?
„Tak nevím, jestli dávám moudra, zatím nikdo nepřišel, takže jsou holky asi spokojené. Spíš na kurtu se snažím působit jinak než dřív. Vím, že člověk musí být pozitivní, neměl by moc padat do negativity a frustrace. Když v tenise něco zkazíte, pořád máte dost šancí, abyste to mohli napravit. To bylo vidět i v pondělním zápase. Kačka Siniaková je hodně emotivní, lítá emocemi nahoru dolů. Když jsem viděla, že zkazila úder, ještě víc jsem se ji snažila podpořit, aby byla klidnější.“
Takže vracíte mladší generaci to, co vám dala Květa Peschkeová?
„Přesně tak, na mém prvním Fed Cupu byla Květa právě v roli mentorky. Jako dneska si pamatuju, jak jsem jí jako nováček říkala: Hele, Květi, já budu asi hrozně nervózní. Ona na to: Vůbec se toho neboj, vlez na kurt, starej se jen o naši lavičku a kapitána, ničeho jiného si nevšímej. To si pamatuju dodnes. Byla to krásná zkušenost v téhle soutěži a hezká vzpomínka na Květu. Pamatuju si, jak mi pak v Moskvě na banketu po prvním titulu oznámila, že končí s Fed Cupem. Byla to škoda, vždyť hraje doteď. Ale přišly další a další hráčky, pořád máme silný tým.“
Ale Petr Pála, nejúspěšnější kapitán světových dějin, se nemění…
„Ten se nemění a je úžasný. Je to muž na pravém místě, má neskutečný cit. Nesnaží se do týmu vnést svoji vizi: Hele, holky, teď to bude tak a tak. Spíš chce udržet pohodu v týmu, všem vychází vstříc. Hráčky, které nerady vstávají, nenutí, že musí jít ráno v osm na trénink. Snaží se to poskládat tak, aby měl každý pohodu.“
Zmiňovala jste Květu Peschkeovou, která i v šestačtyřiceti stále hraje na profesionální úrovni. Vydržíte taky tak dlouho?
„Ne! Je hezké hrát takhle dlouho, ale myslím, že já to určitě nevydržím.“
Máte představu, do kdy chcete hrát?
„Nechávám tomu volný průběh. Letos jsem si prošla zdravotními problémy, ale když jsme se daly dohromady s Maruškou (Bouzkovou), zase mě tenis bavil. Měly jsme úspěchy, což je vždycky fajn. Prostě co přijde, to přijde. Neplánuji dopředu, že určitě příští sezonu odehraju až do konce. Dám na své pocity. Když se mi bude chtít, vydržím hrát. Když ne, tak řeknu, že už toho bylo dost.“
Nakonec v kariéře jste toho zvládla už kupu. Jste grandslamová vítězka, olympijská medailistka, pětinásobná vítězka BJK Cupu. Jakých trofejí si považujete nejvíc?
„Každá soutěž nebo turnaj má svoje. Ale nejvíc jsou pro mě olympijské medaile. A vyhraný Fed Cup je na stejném místě jako vyhrané debly na grandslamech.“
Z BJK Cupu máte už pět pohárů. Jsou na čestném místě?
„Mám je všechny doma vystavené v obýváku na zdi. Každý má svoji poličku. Na jeden tam je ale určitě ještě místo, to není problém. Klidně tam nechám poličku dodělat.“ (smích)
Pokud byste uspěly nyní v Praze, vyrovnala byste šestým titulem českou rekordmanku Petru Kvitovou.
„Já tohle moc nesleduji, i když je to asi fakt, protože Péťa má titul i z roku 2018. Ale já na tohle nehraju, neporovnávám se s ostatními, abych měla víc než oni. Stejně jako na kurtu se soustředím hlavně na sebe.“
Tak povězte, jak vás v 36 letech bolí udržovat se ve formě?
„Každý rok víc a víc, co vám budu povídat. Snažím se být fit, dělat všechno správně. Ale třeba v pondělí jsem celý večer proseděla, pak jsem si prakticky bez rozhýbání šla rychle ťuknout a šlo se hrát. Není to asi úplně ideální příprava v mém věku, přeci jen jsem zvyklá se déle rozhýbávat, ale beru to tak, že to k tomu patří. Když se člověk ráno probudí a něco ho bolí, tak ví, že je živý. I když teda po Německu jsme toho měly dost všechny. Přijely jsme na hotel až někdy ve dvě ráno, já usnula až ve čtvrt na pět. Takže na snídani jsme se druhý den sešly asi až v půl dvanácté.“
Kromě tenisových povinností máte v Praze i další starost, stejně jako Tereza Martincová a Kateřina Siniaková jste si pořídila pejska. Jak se mu daří během reprezentačního týdne?
„Právě teď mi tady spí v tašce u nohou a je docela spokojená. Je to pořád teprve čtyřměsíční mimino. Sice jsme v bublině, ale můžu s ní dojít před hotel, vyvenčit ji. Úplně v pohodě. V pondělí jsem se trochu obávala, jak zvládne celé odpoledne v hale, ale má tady kamarády od Terky a Kačky. A když to spolu rozjedou, je to celkem binec.“
2010 – čtvrtfinále Německo Při premiérovém vystoupení v tehdy fedcupovém týmu byla v Brně největší oporou proti Němkám. Získala bod v singlu a za stavu 2:2 spolu s Květou Peschkeovou jasně ovládly debl proti páru Grönefeldová, Maleková 6:1, 6:3. |
2011 – finále Rusko Nejslavnější debl Hradecké. Za stavu 2:2 v Moskvě šly do boje znovu s Květou Peschkeovou a znovu excelovaly. Pár Kirilenková, Vesninová smetly 6:4, 6:2 a zajistili Česku první pohár po 23 letech. |
2016 – semifinále Švýcarsko V Lucernu byly Češky favoritkami, domácí Švýcarky však měly ve svém středu Viktoriji Golubicovou, která senzačně srazila Karolínu Plíškovou i Barboru Strýcovou. Hradecká však znovu nezklamala. V rozhodujícím deblu si stoupla na kurt vedle Plíškové a proti jejich ranám neměla šanci ani Martina Hingisová, jež v páru právě s Golubicovou utrpěla debakl 2:6, 2:6. |
2021 – skupina Německo Návrat do týmu po pěti letech a bravurní záskok za zraněnou Barboru Krejčíkovou. Tentokrát vedle Kateřiny Siniakové, s níž odehrála výbornou sezonu 2017, zlomily odpor Němek Niemaierové a Friedsamové v rozhodujícím supertiebreaku. |
