O sítích, modelkách i hodinkách. Tomáš Berdych, jak ho neznáte
Na kurtu je mužem s maskou bez emocí. Úspěšný, ale také chladný. Jaká je však druhá tvář Tomáše Berdycha (27), českého lídra v daviscupovém semifinále proti Argentincům? Patriot, spolumajitel firmy, fanda muziky a módy, sběratel hodinek, obdivovatel architektury i řidič vysněného Porsche 911. O tom všem vyprávěl v otevřeném rozhovoru.
„Bavit se o tenise je nuda,“ prohodil při Wimbledonu Tomáš Berdych. Vzali jsme ho za slovo. Už jedenáctým rokem je tenisovým profíkem a z dlouhovlasého kluka dospěl v muže, jehož rozhled vás může překvapit.
Začněme muzikou. Ukazujete se jako velký hudební fanda. Jak velkou součástí vašeho života je?
„Člověk má na turnajích a na cestách spoustu času. A je důležité ho co nejlíp vyplnit. Hudbou to jde dobře, můžu ji poslouchat pořád. Líbí se mi, tak proč ne?“
Prozraďte nejlepší hudební zážitek?
„Zase tolik koncertů jsem nestihl. Z těch opravdu velkých jeden. Vyrazil jsem s tátou do Barcelony na U2. To bylo vážně výborný. A mrzí mě, že jsem loni po Davis Cupu jel hned na dovolenou a nestihl v Praze Muse.“
Zastav, koupím si lístek na koncert
Když jedete na turnaj, kontrolujete, zda v jeho dějišti není dobrý koncert?
„Občas se podívám. Zvlášť když člověk někde zůstane dýl. Ale zatím mám smůlu. Třeba dva roky zpátky jsme byli v Motrealu, jeli jsme s Milanem Michálkem (hokejistou) a Tomášem Krupou (svým koučem) na večeři. Projížděli jsme kolem haly a byl strašný provoz. Co je? ptal jsem se. Nějaký koncert, ani nevím, kdo tady hraje, říkal Michálek. A byli tam Foo Fighters. Říkám: Zastav, jdu si koupit lístek! Zvažovali jsme, že bychom šli. Ale druhý den jsem hrál, nevyšlo to dobře. Spíš se mi takové příležitosti vyhýbají.“
Máte vysněný koncert?
„Ani ne. Už jsem viděl U2 a ti byli opravdu výborní. Skvělá tour, krásně připravená stage na Nou Campu, kde bylo přes sto tisíc lidí. Nevím, jestli něco lepšího ještě půjde. Ale každý koncert má něco. V létě jsme byli na Lucii v SaSaZu, což je malinký, ale taky byli dobří. Vždycky se dá něco najít.“
Umíte se na koncertu dostat do varu, že skáčete poblíž pódia?
„To nebude můj styl. Jsem spíš pro to být radši někde dál. I když na U2 jsme byli hodně blízko, pódium molo být asi na dvacet metrů. Mohli bychom se dostat blíž, ale nešli jsme. Davové šílenství není moje.“
Máte vkus. Posloucháte U2, Pearl Jam, Foo Fighters a další. Jak jste si tuhle hudbu oblíbil?
„K hudbě mě hodně přivedl kamarád Daniel Trávníček. Když jsme jezdili v juniorech na turnaje, cestoval s námi jako trenér, měl k muzice blízko, hrozně ho bavila. On byl asi první, od koho jsem tuhle hudbu odposlouchal.“
Loni při Hopman Cupu jste vydražil kytaru Pearl Jam. Co se s ní vlastně stalo?
„Věnoval jsem ji právě Danovi, který ji má v kanceláři. On je velký fanoušek, tak jsem spojil příjemné s užitečným.“
Tenis je priorita. Zatím...
Právě s Trávníčkem podnikáte a spoluvlastníte firmu X Production, která kromě jiného vydává i kapely. Mluvíte do jejich výběru?
„Ne. Zatím je pro mě priorita tenis. Tahle firma byla však věc, která mě oslovila. Navíc přišla nabídka od člověka, kterého znám od malinka a je to můj nejlepší známý mimo tenis. Firma ale není jen o hudbě, to je druhá až třetí věc, kterou dělají. Já pořád říkám oni, protože teď jsem jenom spoluvlastník a nepodílím se na ničem, čím se kluci zabývají. Protože Tráva by mně určitě řekl, že teď mám hrát tenis a pak se do toho dáme.“
Takže jste spíš tichý společník.
„Tak nějak, protože teď to jinak ani nejde. Tenisu má člověk plnou hlavu, nebylo by úplně dobře lítat myšlenkami ještě jinde. V tenisové kariéře má život tři fáze. Nejdřív se dostanete do určitých sfér a jste nervózní, protože jste nikdy takové situace nezažil. Prostě nováček. Pak je druhá fáze, kdy už je kariéra ustálená, hrajete dobře, zažili jste spoustu situací a jste víc v klidu.“
Jaká je ta třetí?
„K ní se pomaličku dostávám. Člověk si v ní uvědomí, že má blíž ke konci než k začátku kariéry. Proto by se zpátky mohla vracet první fáze. Člověk si řekne: jednoho dne přijde konec, co já budu dělat? Co bude, až skončím? Co dál? Mám vyděláno dost? Musím dělat něco jiného? Ale když už mám koníčky, zájem a trošku život naplánovaný, víceméně tyhle věci neřeším. Pak si tenis užívám pořád. Je to jednodušší, než kdyby člověk seděl jako pecka a jednoho dne by skončil. Úplnou pravdu, není můj sen, abych po skončení kariéry chodil někde s košíkem a napaloval balóny. To by mě nebavilo.“
Přišla na vás někdy úzkost, co bude po kariéře?
„K tomu jsem se nedostal. A troufám si říct, že ani nedostanu. Nemyslím si, že bych nevěděl a neměl, co dělat.“
Nejlepší investice? Ta do sebe
Říkáte, že hudba je až druhotný produkt X Production. Který je první?
„Nejvíc se rozjel elektronický papír. Weby, stránky, reklamy, aplikace, to teď frčí daleko víc a je o to větší zájem. Já mám taky k novým technologiím blízko, protože jsou na cestách opravdu užitečné. Pak dělá firma přímo reklamy pro partnery do tištěných časopisů nebo grafcký design čehokoli. Poslední, co si vybavuju, byly etikety pro vinařství a web pro Ester.“
Ty se selkami na obrázku?
„Ne, to je koncept obálek odborného časopisu, který vychází už snad od roku 1907. Možná to dopadne a při Davis Cupu budu jednu obálku v kroji dělat já. Jestli bude čas aspoň chvíli, bylo by to fajn. Líbí se mi ta tradice a naše české věci.“
Zatím se tedy jako podnikatel necítíte?
„V žádném případě, jsem tenista. Kdysi se mě někdo ptal, co byla moje největší investice a musím říct, že to byla investice do sebe. A byla taky ta nejlepší. Neměnil bych. Spousta kluků v mladým věku to tak třeba nevidí. Vnímají jen náklady. A proč by někam dávali peníze, které vydělali. Přitom investovat do kariéry je hrozně důležitý. Člověk má celý život před sebou, pokud jí nedá sto procent a nezkusí všechno, dělá chybu.“
Na sítích ukážu druhou tvář
Mezi vaše další koníčky patří sociální sítě. Jaký k nim máte vztah?
„Jsou součástí dnešního světa, skoro to bez nich nejde. Tedy jde, ale člověk se o spoustu věcí ochudí. Hlavně v budování sama sebe. Můžete vyhrávat turnaje, mít skvělé výsledky, ale pokud nepřidáte něco navíc, jste izolovaný. Fanoušky a lidi kolem až tak neoslovíte. Samozřejmě pokud jste Federer a vyhrajete dvacet grandslamů, nemusíte dělat nic.“
Záleží vám na tom, co si o vás lidé myslí?
„Je fajn, když jim můžu ukázat i svoji druhou tvář. Na kurtu člověk dělá, co potřebuje, má výraz, který není všem po chuti. A lidi si pak říkají: ten je namyšlenej, arogantní, podívejte se, jak po kurtu chodí. Takovýma očima jsem viděný. Jen se ale snažím být nejlepší v tom, co dělám. Když se budu usmívat a dělat srandičky, výkonu to nepomůže.“
Souhlasíte ale, že je v tomhle ohledu dnešní tenis sterilní?
„Ano, když se na to člověk podívá z určitého uhlu, je to tak. Když se vrátíte do doby Lendla a McEnroea, tak tehdy se hráči hádali, pomalu každý druhý zápas létaly trestné fiftýny a gamy. Byla jiná doba, vše se vyvíjí. Osobnosti té doby jsou legendy napořád, to je jasná věc. Když se ale dneska něco málo stane, hned se hrozně řeší, že je člověk nesportovní a neumí se chovat. Aby byl člověk schopný předvádět sto procent výkonu, nemůže být prostě pro lidi tímhle způsobem zábavný. I proto jsem rád, když můžu ukázat, že mám i něco jiného než forhend a bekhend.“
Je součást sportovního dospívání, ukázat lidem, že jste jiný, než vás znají?
„Člověk stárne a dostane se do fáze, kdy si buduje svůj obraz pro to, co přijde pak. Aby o něm měli lidi jiný obrázek, věděli, že ho něco baví, že má názor a vkus. Na kurtu podřizuji vše výkonu a bohužel nebo bohudík je můj projev, jak říkáte vy novináři, taková nuda. Můj cíl je vyhrávat a dělat svoji práci na 120 procent. A ta koncentrace mi k tomu pomáhá. Mimo kurt jsem ale schopný se otevřít a ukázat i civilního Berďu...“
Za odměnu hodinky
Jak byste byl vlastně rád, aby vás lidé vnímali? Protože diplomat zrovna nejste…
„To ne, ale každý jsme nějaký. Moje myšlenka je vyvolávat emoci. Už je na lidech, jakou. Člověk se nezavděčí všem. A ani by to nebylo dobře. Nechci jít s davem. Proč? Každý jsme persona, tenis do toho člověka ještě víc vyprofiluje, je to sport jednotlivců. To nezměním, ale můžu dát lidem širší obzor. Spoustě se nezalíbím, dalším zase jo. Spíš jde o to vytvářet emoci a ať si každý udělá svůj obrázek. Razím teorii, že by měl být člověk upřímný, a co cítí, tak to také říct. Pokud to jen trochu jde.“
Jaký tedy civilní Berďa je? Vás například hodně baví sbírání hodinek.
„Třeba. Je to můj velký koníček a snažím se jít i trošku do hloubky. Vědět o té práci možná co nejvíc. Tohle řemeslo obdivuji.“
Kolik máte hodinek ve sbírce?
„Čtrnáct a na dvoje čekám. Shodou okolností se to teď nakupilo, budou ve stejný čas, přitom jedny už měly být na začátku roku. Ale něco jsem si k nim vymyslel navíc, tak to pomalu trvá, jako kdyby si člověk nechal vyrobit nové auto.“
Ty jedny jsou za vítězství v Davis Cupu?
„Ano. Je to odměna za loňský rok. A ty druhý byly v plánu za „pětku“.“ (na žebříčku)
Jak vlastně vznikla vaše vášeň pro hodinky?
„Když jsem byl malý, dostal jsem hodinky. Takové zelené s gumovým řemínkem. Trvalo mi, než jsem se naučil ručičky, měl jsem to za domácí úkol. Hrál jsem v nich i tenis a všichni se ptali: Jak můžeš hrát v hodinkách? Tak jsem k nim získal vztah a zůstal mi. Hodinky jsou teď asi jediná věc, kterou dokážu sám sebe odměnit.“
Loni jste si prý právě po vyřazení Federera na US Open pořídil jedny za 20 000 dolarů. Jsou nejdražší ve vaší sbírce?
„Zatím jo. Než mi přijdou ty jedny, na které čekám.“
Vysněné auto už mám
Kdysi jste hodně holdoval i autům. Zůstalo vám to?
„Baví mě pořád. Ale už jsem si splnil sen, co jsem měl jako malý kluk a vysněné auto jsem si před dvěma lety pořídil.“
Jaké?
„Klasický Porsche 911 turbo. Tím jsem se uklidnil. Navíc dnů, kdy si auto můžu užít, je strašně málo. Hodinky má člověk denně na ruce, baví ho a pořád si je může užívat. Ale abych se těšil, že pojedu z turnaje domů za autem, to je totální nesmysl. Těch pár dní, co jsem doma, si ho užiju do sytosti, ale nemám potřebu hledat ještě něco víc. Nejsem v tomhle bláznivý. Ale když je možnost svést se v Brně nebo na okruhu u Bratislavy, jsem pro. Měl jsem možnost si dvakrát zajezdit v Brně se známým, co dřív jezdil okruhové závody. Učil mě, co s autem dělat. Docela dobrý.“
Jaký máte rychlostní rekord v Česku?
„Tam mě to nějak nebere. Nikdy jsem se s tím autem nedostal daleko, ani na hranici k Německu jsem se nepřiblížil. Na turnaji jsem nebyl autem už ani nepamatuju. Všude lítám.“
O modelkách rozhoduje někdo jiný
Díky přítelkyni, modelce Ester Sátorové, jste přičichl i ke světu módy. Líbí se vám?
„Baví mě. Zase je to o lidech, které má člověk kolem sebe. Ne nadarmo se říká, že je člověk mixem pěti nejbližších lidí a ti ho nejvíc ovlivňují. Móda je díky přítelkyni teď součástí i mého života. Jí kariéra vydrží déle než moje tenisová, takže se hezky prostřídáme.“
Dá se srovnat povolání modelky s tenisem?
„V pár věcech je to podobný. Člověk také začíná relativně brzo, v hodně věcech je sám, spoustu věcí si musí sám zařídit. Možná bych řekl, že to mají modelky ještě horší. Sice se o ně stará agentura, ale ta je pošle do ciziny, ať už do Japonska nebo Itálie, a tam si vše musí oběhat samy. Spousta lidí si nedokáže představit, jaké to je sednout ve čtrnácti patnácti na letadlo a letět do neznáma. Ukážou vám bydlení, dají mapu a ostatní si musíte oběhat a zařídit sami. Hodně odlišný od tenisu a nefér, s čím bych měl problém já, je to, že až tak úplně nezáleží na těch holkách. Rozhoduje o nich někdo jiný, a i kdyby se člověk rozkrájel, neovlivní to. Ale jo, měl jsem možnost zažít tenhle svět zblízka a je to docela sranda.“
Třeba při focení pro časopis Elle, které jste s Ester absolvoval před Wimbledonem. Jaké bylo?
„Když fotíte se superprofíky, jde to poměrně rychle. A tohle byl ten případ. Horší bylo, když jsem fotil pro H&M. Nebyl to sportovní fotograf a dělal obrázky při tenise. Chtěl po mě věci, které nejsou reálně možné. On pořád: musíš hrát ten bekhend výš. To přeci nebude fungovat, tak se nehraje, říkám mu. Nebo po mě chtěl, abych se díval do objektivu a přitom hrál míček. To přeci nejde, netrefil bych ho. Prý že nevadí, míček na fotku pak dodělá. To jsem okamžitě zarazil. Pro ten módní časopis bylo focení jednodušší. Navíc má člověk berličku. Řekne, že je sportovec a oni s ním zacházejí shovívavěji.“
Fotky v Elle měly pozitivní ohlas. Bavilo by vás živit se jako model?
„Vzhledem k tomu, že je to asi jediný povolání na světě, kde na tom jsou chlapi platově hůř než ženský, asi bych se do toho nehrnul. Ale je vtipný, když se to se sportem dá občas spojit.“
Sledujete i módní přehlídky?
„Pár jsem jich viděl, jednu i na internetu, když byla Ester po Wimbledonu na Kanárech. To bylo hezký.“
Česko je pořád domov
Na svých facebookových stránkách jste prozradil i zálibu v architektuře. Prý jste obdivovatelem vily Tugendhat. Čím vás oslovila?
„Hlavně tím, že je u nás. A já díky tomu, že mám hodně fanoušků z ciziny, tlačím tyhle české věci, které je dobré znát, na Twitter a Facebook. Bylo by jednoduché vybírat na stránky věci ze světa, ale já tam chci dávat hlavně ty naše. Baví mě, že i v malým Česku se dá najít spousta hezkých věcí a osobností.“
Líbí se vám minimalismus, v němž je vila Tugendhat postavená. Představoval byste si tak do budoucna i své bydlení?
„Ano, jsem za takový čistý design. Že bych někdy bydlel na zámku, to není můj styl. I když ho respektuji.“
Málo se o vás ví, že připravujete i vlastní nadaci. Prozraďte o ní něco?
„Je teprve v začátku. Netušil jsem, jak složitý proces je ji vůbec založit. Trvalo nám to skoro rok. Ale už je vše zavedené a připravené začít fungovat. Máme plán na projekt, který by měl začít v průběhu příštího roku.“
Kam bude zaměřený?
„Měl by být zaměřený na děti přes sport a zdravý životní styl, k tomu mám pořád nejblíž.“
Hovoříte o tom, jak stárnete. Cítíte, že nastal čas vracet zpět?
„To určitě taky. Když má člověk možnost a nevyčerpává ho při hlavní náplni života, je to dobrá věc. Je dobré mít věci nachystané. A pak, až jednoho dne skončím, řeknu si: tohle teď můžu dělat a dát tomu sto procent. Pořád buduju jakýsi celek.“
Máte vlastně v plánu žít po kariéře v Česku? Kdysi jste prohlásil, že by vás lákala spíš cizina.
„Nebráním se ničemu. Člověk může mít i nějaké místo mimo. Česko je pořád pravý domov. Narodil jsem se tam, to se nezmění. Ale mít možnost trávit čas jinde, je také dobré. Záleží na tom, co budu dělat, kam mě život posune.“
Jste pátý na světě, stále ještě se zlepšujete. Umíte si představit, že přijde konec? Že jednou ráno vstanete a nepůjdete na trénink?
„Teď těžko, protože jsem v pozici, kdy jsem zdravý a všechno klape, jak by mělo. Ale dokážu si představit, proč se kluci rozhodnou skončit. Výsledky nejsou podle představ, zdravotní stav není takový. Dřina je větší než to, co se vám vrací a zároveň máte v životě jiné možnosti, které by vás naplňovaly. Jednou to přijde i na mě. Je to další etapa, nebojím se jí. Hlavně, aby člověk dělal to, co ho baví. A mohl si říct, že je šťastnej.“
