Na povrchu to byla precizní, čistě odvedená práce. Jasná favoritka čtvrtfinále Roland Garros Petra Kvitová odehrála svůj part skvěle a Němku Lauru Siegemundovou vyřadila 6:3, 6:3. Uvnitř české tenistky to ale vřelo. Ač neprožívala tak silné emoce jako po osmifinále, prohlásila: Stal se mi další zázrak.
Na co jste z utkání nejvíc hrdá?
„Dneska na všechno. Od chvíle, co jsem se probudila, jsem byla nervózní. Věděla jsem, že to bude velká bitva o každý bod, je to těžká soupeřka. A hrát čtvrtfinále na grandslamu není pro nervy nic snadného. Jsem šťastná, jak jsem to mentálně zvládla, tlak a všechno. A herně taky. Výborně jsem odservírovala první set, pak jsem sice o podání přišla, ale pořád jsem tam byla. Zůstávala jsem pozitivní, bojovala o každý bod. Věděla jsem, že se naběhám, i pár kraťasů jsem doběhla. Celkově mě těší, jak jsem to zvládla.“
Siegemundová je až 66. tenistkou planety, nemá zvučné jméno, o to zrádnější takové zápasy bývají, že?
„Ono si každý řekne, že Kvitová musí vyhrát, to není úplně nejlepší pocit. Navíc Lauru znám, zkouší spoustu variant, jak herních tak mimoherních. Jako hráčka zkouší všechno.“
Po vítězném osmifinále vás přemohly emoce, nyní jste vypadala vyrovnanější. Bylo to tak?
„Minule to bylo hodně emotivní, ale byly to slzy radosti. Všechno se mi v hlavě vrátilo, dneska tolik ne. Což nevadí. Poslední čtyři roky byly těžké – ale i plné radosti. Je to mix emocí. Teď se moc nechci dívat zpátky, ale dopředu.“
Je dobré se i psychicky šetřit, že?
„Určitě, hraju zase ve čtvrtek, nemám úlevu. Turnaj pořád jede dál, je tam další zápas, pořád chci hrát dobře, urvat to. Emoce nebyly tak jako v předchozím utkání, na jednu stranu je to možná i dobře, protože po něm jsem byla taková vyfluslá a prázdná hlavně psychicky, ne fyzicky. Dalo mi zabrat se z toho dostat, den volna pomohl. Teď ho nemám a musím tam jít zase bojovat o každý míč. Je to semifinále grandslamu, vím, že musím být stoprocentně ready.“
Po všem, čím jste si prošla, znamená pro vás letošní semifinále Paříže víc než to z roku 2012?
„Na to je těžké odpovědět. Pořád jsem ve hře, cílím na příští zápas. Před osmi lety jsem byla mladá, měla titul z Wimbledonu, prohrála jsem s tehdy vítězkou (Šarapovovou) … Tehdy bylo hodně tlaku, i když jsem nehrála svoje nejlepší na antuce, byla jsem v semifinále, což byl skvělý výsledek. Tohle nejspíš po všem, co jsem si prošla, znamená asi víc. Nedokázala jsem si představit, že ještě někdy něco takového zvládnu, zahraju si finále v Austrálii nebo semi tady. Je to další zázrak, co se mi stal.“
Když jste zmínila Mariu Šarapovovou, ta stejně jako vy zažila životní průlom ve Wimbledonu, aby kariéru končila s tím, že jejím nejlepším grandslamem, kde urvala dva tituly, bylo Roland Garros. Je vám inspirací?
„Inspirace to je, pár dní zpátky jsem si na to vzpomněla. Hrála podobě jako já, snažila se do toho chodit, nebyla to klasická antukářka, nehrála žádné brutální topspiny. Vím, že i tady je možné hrát dobře i s tou naší hrou. Zatím se mi to vede.“
