Jan Jaroch
Premium
16. června 2021 • 14:46

Trenér Krejčíkové Kartus: Na hlouposti nemám čas, musím zalít rajčata

Autor: Jan Jaroch
Vstoupit do diskuse
0
Video se připravuje ...
TOP VIDEA
Hvězdy vyvedly partnerky: kdo dorazil na vyhlášení Fotbalisty roku?
PRVNÍ DOJEM ze čtvrtfinále: Motor se zlepšuje, ale dostává lekci, co Třinec umí
VŠECHNA VIDEA ZDE

Jak ustát novou roli, nová očekávání, tlak? Aleš Kartus (48), trenér pařížské šampionky Barbory Krejčíkové, nepochybuje, že to pětadvacetiletá slečna zvládne. „Ona je z Ivančic, já ze Šlapanic. Jsme z dědiny. Snažíme se některé věci odlehčovat,“ líčí sympatický kouč a otevřeně hovoří o tom, jak se zrodila nová hvězda.



Prý jste již zase v plném tenisovém zápřahu a úterý jste strávil celý den na kurtech.
„Oslavoval jsem prací, protože jsem se strašně těšil na děcka, na naše trenéry. My máme úterý u nás ve Šlapanicích vždycky důležité. Mám to necelý kilometr od domova, krásný soukromý areál, který patří panu Olejárovi, a tam v podstatě trénuji celých dvacet pět let. Když je Bára doma, jezdí za mnou. Je to na konci našeho krásného pětitisícového městečka až v polích, kde končí silnice a začíná cyklostezka. Naprostý klid, nejezdí tam auta, jen ptáci zpívají. (směje se) A pět šest let teď dělám i pro velký klub ŽLTC Brno. Ti jejich nejlepší hráči potřebují klid, proto trénují u mě ve Šlapanicích. A šéftrenér a kondiční trenér z Brna se v úterý na našem tréninku podílí. Takže tam byli všichni moji nejbližší trenéři, ty nejlepší děti, které u nás trénují. Tak jsem se na všechny těšil, že jsem šel prostě do práce.“

A vydržel jste na kurtu do osmi večer, jak jste plánoval?
„Nakonec jen do čtvrt na osm.“ (směje se)

Jak vás přivítali?
„Velmi dobře. Měli jsme všichni slzy na krajíčku, protože se povedlo něco neuvěřitelného, v co nikdo ani ve skrytu duše nemohl doufat.“

Barbora Krejčíková vašemu klubu ŽLTC Brno děkovala, že vás uvolnil a mohl jste s ní být jak na turnaji ve Štrasburku, který také vyhrála, tak i v Paříži. Budete teď měnit plány?
„Já byl s Bárou už na loňském Roland Garros na podzim. Není to tak, že bych vůbec necestoval. Cestuji s ní samozřejmě v omezeném cyklu, ale domluvili jsme se jak s Bárou tak s klubem, že poletíme na Wimbledon. A vzhledem k tomu, jak se Báře daří, budeme muset všichni zasednout a vymyslet, jak zintenzivnit výjezdy, aby to nenarušilo chod klubu.“

Měl už jste vůbec i trochu času pro sebe, zastavit se a vstřebat, co se povedlo?
„V podstatě neměl a ani jsem nechtěl. Hned po finále čtyřhry jsem sedl s Bářiným bratrem na první letadlo, potřeboval jsem z toho okamžitě odjet. Nejsem zvyklý na takový tlak, už jsem se strašně těšil domů, jak se ho zbavím. Potřeboval jsem se vnitřně uklidnit, protože to byly obrovské nervy. A nejlépe se uklidním doma.“

Když dostanete seznam od manželky, co máte všechno zařídit.
„Třeba tak. (směje se) Nemám čas přemýšlet nad tím, co se stalo a přemýšlím nad tím, co bude. A to je přesně krédo, které říkám Báře. Nepřemýšlej nad míčem, který byl, protože ho neovlivníš. Přemýšlej nad dalším, který ovlivnit můžeš. Tohle pořekadlo se velmi potvrdilo při tom neuznaném mečbolu proti Sakkariové. A to je naše krédo.“

Barbora byla velebená za to, jak turnaj až do posledního zápasu zvládla psychicky. Ale co prožívá trenér, který sedí v hráčském boxu? Vy jste celou dobu působil, že máte emoce pod kontrolou a skoro nehnete brvou.
„To je moje zaměstnání. Musím držet všechno uvnitř, hráč na mě nesmí poznat nervozitu, naopak já se musím u juniorského nebo dámského tenisu vcítit do role psychologa. To znamená, že hráči připravuji před daným utkáním i hlavu. U Báry mi v konečné fázi turnaje říkal Honza Kodeš, že to je jen o hlavě. Takže tam už jsme řešili v podstatě jen to, že to je zápas jako každý jiný a není potřeba přemýšlet nad tím, jestli to je semifinále nebo finále. Držel jsem to v sobě tři dny a snažil jsem se, aby na mě napětí nebylo poznat. Tři dny jsem nejedl, tři dny jsem špatně spal. A až když padl poslední míč ve finále, explodovalo to ve mně. Proto jsem i uronil nějakou tu slzu.“

To je správné. Takže se člověk cítí jako v papiňáku.
„Přesně tak. Lépe bych to nevystihnul.“

Barboře se v Paříži snažili pomoct Jan Kodeš nebo Martina Navrátilová. Jaké bylo pro vás osobně setkávání s takovými legendami?
„Podívejte, já už byl na Roland Garros v roce 1998 a sedával jsem na obědě s Martinou Hingisovou. Jen jsem si vzpomněl, jaké to bylo před tím. Nervózního mě to nedělá, vždycky jsem na to byl zvyklý. Ale byl jsem strašně rád, že pan Kodeš i Martina psali Báře. Že si pan Kodeš se mnou vykládal. To jsou osobnosti, které mají s grandslamy zkušenosti, oba je vyhráli. Zatímco Bára i já jsme byli absolutní nováčci a nevěděli jsme, do čeho jdeme. Jejich rady a podpora byly tak cenné, protože dodávaly nesmírný klid.“

Traduje se, že aby člověk něco velkého vyhrál, musí mít u sebe super špičkového a ostříleného trenéra. Vy jako nováček jste ale také udělal skvělou práci.
„Jenomže kdyby Bára nehrávala grandslamy ve čtyřhře,

Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+

Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!

Koupit
Vstoupit do diskuse
0
Aktuální zápasy
Články odjinud


Články odjinud