Slzy i vděčnost. Kvitová se loučila: Díky Wimbledone, už v sobě nemám oheň
PŘÍMO Z LONDÝNA | Ovace vestoje, slzy i úleva. Proč končím? Přeci jste to viděli, opáčila se smíchem Petra Kvitová. Ze šestnáctého a posledního Wimbledonu kariéry ji v úvodním kole vykázala o generaci mladší světová desítka Emma Navarrová za rovnou hodinu 6:3, 6:1. Výsledek nebyl podstatný, rozlučka s turnajem, který z ní udělal legendu tenisu, ano. A ta se povedla. Kvitová dostala možnost promluvit k publiku na dvorci číslo 1, v češtině děkovala nejbližším, až se dojala. „Ale jinak jsem zůstala statečná,“ žertovala pětatřicetiletá máma, kterou už čeká jen grandslamové US Open. Vnitřně však prý kariéru uzavřela již v osudovém Londýně.
Angličané milují Kvitovou a Kvitová miluje Anglii. Tahle rovnice platí již dlouho a jejím výsledkem byl odchod wimbledonské šampionky z let 2011 a 2014 se všemi poctami. Na její poslední zápas dorazili tatínek Jiří s maminkou Pavlou, starší bratr Libor i Philip Brook, bývalý předseda All England Clubu, s nímž zažila nejlepší léta. „Nikdy jsem ani nesnila o tom, že jednou vyhraju Wimbledon. Tohle místo je pro mě výjimečné, bude mi moc chybět,“ mávala Kvitová na rozloučenou.
Záleželo vůbec na výsledku prvního kola, či to bylo hlavně rozlučka?
„Rozhodně bych byla hrozně ráda, kdybych ještě posunula konec. Ale soupeřka nebyla úplně nejsnadnějším losem. Na druhou stranu jsme dostaly hezký kurt, byl to konec na úrovni. A začátek zápasu byl úplně skvělý.“
No právě, vedla jste 3:1 a střílela jeden vítězný úder za druhým.
„Trošku mě to namlsalo. Říkala jsem si, že je to až podezřele dobrý. A najednou: bum, byl konec. (smích) Bohužel mi došla trochu šťáva. Ale ani z porážky nejsem moc smutná. Zápas jsem si užila, atmosféra byla skvělá, dostala jsem i šanci po zápase promluvit. Bylo to víc, než v co jsem mohla doufat.“
Poslední turnaj chcete odehrát až na US Open. Nebylo by symboličtější ukončit definitivně kariéru ve Wimbledonu?
„Ale tak já to beru, že tímhle jsem kariéru ukončila. Proto jsem to před Wimbledonem ohlásila, chtěla jsem se tu rozloučit s lidmi. Že si ještě zahraju poslední grandslam a možná i Cincinnati, je spíš takový bonus. Ale vnitřně to beru tak, že jsem kariéru ukončila tady a teď.“
Před návratem po mateřské jste tvrdila, že budete v comebacku pokračovat tak dlouho, dokud vás bude bavit. Z osmi utkání jste ale vyhrála jediné. Omrzel vás už tenis?
„Tenis jako takový mě pořád baví, ale už ne ta každodenní dřina. Už jí nejsem schopná a nemám ani motivaci, abych dřela tak jako dřív. Tělo mě taky bolí, pořád mám nějaká omezení. Nemůžu servírovat, nemůžu dělat tamto… A tohle mě prostě nebaví. Bohužel profesionální sport je na takové úrovni, že musíte makat. A já už toho nejsem schopná jak mentálně tak fyzicky. Tenis pořád miluju, moc ráda si půjdu zase někdy zahrát, ale na profesionální úrovni už to prostě nejde.“
Před návratem jste říkala – nemějte očekávání. Nečekala jste od sebe přeci jen víc? Jiří Lehečka o vás prohlásil, že máte dar vstát z gauče a hned hrát fantasticky.
„To je Jirka hodný. (smích) Ano, byla bych radši, kdybych vyhrála víc zápasů. Ale vážně jsem se vracela pro to, že mě tenis pořád baví. Taky je pravda, že vnitřně jsem tušila, že půjde o tuhle a možná ještě příští sezonu, abych si to úplně užila. Možná kdybych vyhrála o pár zápasů víc, bylo by to trošku jiný, ale nevěřím, že bych tu strašila nějak dýl. Neměla jsem ambice být zase v top 10, motivace mi chyběla a vlastně i chybí. Je to takové hraní nehraní. Oheň ve mně, který jste vídávali dřív, už tam není. O to těžší je pro mě hrát. I tak jsem ráda, že jsem se zkusila vrátit. Nelituji. Teď je ale správný čas to zabalit.“
Cloumaly vámi po konci utkání emoce?
„Tenhle Wimbledon jsem vnímala jinak než všechny předchozí. Všechno jsem si víc užívala než dřív. Před zápasem jsem byla trošku emotivnější, protože jsem věděla, co mě čeká, kdybych prohrála. Ale během zápasu jsem to ustála emočně dobře. Samozřejmě rozhovor na konci už byl těžší, ale jinak si myslím, že jsem byla statečná.“
Dokonce jste v žertu novináře rozhlasem pozvala na svou poslední tiskovou konferenci.
„To byl nápad pána, co to tu má na starosti. Když jsem tu vyhrála v roce 2011, ohlašovala jsem taky svoji tiskovku. A řekli mi, že po posledním zápase si to tady můžu zkusit zase.“
Těší se, až se vrátíte jako členka AELTC. Dovedete si představit, že jednou dorazíte třeba na turnaj legend?
„Když to půjde a budu v kondici, asi jo. Řekla bych, že jednou si legendy určitě zahraju. Ale spíš jsem tím myslela, že se sem budu vracet a užívat si tenhle turnaj i bez rakety.“
Jak vám Wimbledon změnil život?
„Byl hlavním turnajem, který mě během kariéry formoval jako hráčku i člověka. Dobře vycházím s Angličany, mám ráda jejich smysl pro humor. Z nikoho jsem se tu najednou stala někým. První titul byl obrovské překvapení, můj život i má kariéra se rychle změnily. Pamatuju si štěstí, když jsem držela trofej, stejně jako to, že má angličtina nebyla moc dobrá. Byla jsem víc nervózní z tiskových konferencí než ze zápasů. Druhý titul mi zase dokázal, že jsem opravdu dobrá hráčka a že umím hrát dobře. I když jsem byla dlouho v top 10, grandslamy jsou největší trofeje, které můžeme mít. Že mám dvě a ještě z Wimbledonu, je pro mě jedinečné. Je to nejlepší turnaj na světě, co víc mám říct?“
