Federer se po roce chystá na návrat: Děti říkaly, ať už nejezdím

O víkendu v Dauhá kralovala Petra Kvitová, nyní ji na katarských kurtech coby hlavní atrakci nahradí Roger Federer. Po dvou operacích pravého kolena se vrací coby šestý hráč světa, je přímo nasazený do druhého kola. V něm se střetne buď s Francouzem Jeremym Chardym, či Britem Danem Evansem, s nímž se poslední týdny připravoval. To jsou jediné jistoty. Vše ostatní je ve Švýcarově podání zahaleno otazníky.

Už v roce 2017 jste se vracel po půlroční pauze a vyhrál hned první turnaj, ke kterému jste nastoupil – Australian Open. Budou se hodit tyto zkušenosti?
„V roce 2017 jsem byl úplně zdravý. Nemusel jsem se sám sebe ptát, jestli to zvládnu. Teď mám za sebou dvě operace, cesta zpět byla dvakrát tak dlouhá. Je tu tolik neznámých. Proto všechno, co se stane odteď až do Wimbledonu, beru jako přípravu. Potřebuji další tréninkový blok po prvních turnajích, což jasně ukazuje, že nejsem na úrovni jako tehdy v roce 2017. Ale cítím se dost dobře na to, abych hrál turnaj. Sám jsem zvědavý, jak to zvládnu. A taky se moc těším. Kdybyste mě viděli hrát v říjnu a nyní, pochopili byste, jak obří pokrok jsem udělal.“

Co je na comebacku nejtěžší?
„Pro mě je tenis jako jízda na kole, prostě ho nezapomenete. Vždycky jsem dokázal i po dlouhých pauzách hrát hned dobře. Ale koleno je problém. Po druhé operaci v červnu jsem začínal úplně od nuly. Následujících tři, pět měsíců bude hodně zajímavých. Jak zareaguje koleno na dlouhých letech, když budu mít za sebou těžké zápasy? To teprve musím zjistit. Nemůžu si být jistý, že koleno vydrží, ale věřím tomu, protože jinak bych tu nebyl. Udělal jsem vše, co bylo v mých silách.“

Máte ještě bolesti?
„Bolest je pod kontrolou. Nejtěžší bude začít zase zcela důvěřovat svému tělu, protože během zápasu nemůžu na koleno myslet, soupeř mi takový luxus nedopřeje. A taky dobře vycítí, když nejste stoprocentní. Mám pocit, že jsem na slušné úrovni. Ale rozhodně ne na té nejlepší, protože jsem přes rok nehrál zápas. Bylo pro mě moc důležité, že jsem poslední dva měsíce mohl hrát v trénincích na body. Nejdřív za mnou přijel do Dubaje na tři týdny Dominic (Stricker – švýcarský junior), posledních čtrnáct dní jsem odehrál asi dvacet setů s Danem Evansem. Když to srovnám s tím, co bylo před pěti měsíci, jsem na tom skvěle. Můžu hrát tenis dvě a půl hodiny denně pět dnů za sebou. Nevěřil jsem, že tohle bude možné hned tak brzy. Mám spoustu pozitivních znamení, ale zápasy jsou úplně něco jiného. Když znervózníte a čelíte brejkbolům, to jsou situace, které nenatrénujete.“

Proč jste vlastně v červnu potřeboval druhou operaci pravého kolena?
„Nechci zacházet moc do detailů. Nevybavuji si, že bych po první operaci něco pokazil, první čtyři týdny šlo všechno úplně normálně. Pak koleno začalo opět zlobit, objevil se problém. Doktoři mi řekli: Sorry, ale druhá operace je nezbytná. Bohužel jsem se jí nemohl nijak vyhnout, protože jinak bych to určitě udělal, nejsem příznivcem operací. Ale neměl jsem na výběr. Po druhém zákroku šlo všechno z kopce. Další dva týdny s berlemi a ze svalů na nohách mi nezbylo skoro nic. Na první operaci jsem šel krátce po pětiseťáku na Australian Open jako vrcholový sportovec. Ta druhá byla ale úplně jiný příběh. Bylo znepokojující vidět, jak rychle o všechno přijdete, když se nehýbete.“

Přepadly vás myšlenky na konec kariéry?
„Po druhé operaci jsem byl dole, nemohl jsem uvěřit, že k ní došlo. V tu chvíli jsem pochyboval o všem. Do toho zrušili Wimbledon, pandemie sílila. Ale jedno jsem věděl jistě: bez ohledu na to, jestli ještě někdy budu hrát