Na horu Kryštofa Kolumba (5775 metrů) v Kolumbii se jako první Češi v historii dostat nedokázali. Ostravští horolezci Josef Lukáš a Tomáš Gebauer se dostali do zhruba 4200 metrů, pak se museli otočit. Čas na úspěšné dokončení mise už by neměli. Zastavila je i poměrně kuriózní nehoda.
„Cestou jsem snědl asi čtyři hrsti bobulí, vypadaly úplně stejně jako borůvky a indiáni si je tam normálně dávali,“ líčí Josef Lukáš. „No...rozhodně to borůvky nebyly. Málem jsem to nerozchodil. Na vrchol jsme se nedostali, ale zase jsme byli deset dní mezi indiány Kogi, kteří tam žijí pořád stejně jako před dvěma tisíci lety.“
Lukáš s Gebauerem vyrazili do Kolumbie v prosinci. Cílem byl vrchol Pico Cristóbal Colón (5775 metrů) v pohoří Sierra Nevada de Santa Marta. „Na pobřeží Karibiku jsme si dali po cestě oraz, nakoupili jídlo a tereňákem jsme se přesunuli do poslední vesnice,“ líčí Lukáš. „Už jen tahle cesta byla zajímavá. Neprostupná buš, sráze, všude bahno. Sice už bylo po období dešťů, ale i tak dvakrát denně sprchlo a párkrát jsme cestou uvízli.“
Prales jako v Jurském parku
Za indiány Kogi do vesnice Mamarongo se pak vydali pěšky s průvodci. „Šli jsme s celou rodinou Kogi, bez nich bychom neměli šanci se někam dostat,“ popisuje Lukáš. „Deštný prales, absolutně neprostupný. Jak nemáš průvodce, končíš. Netrefíš, zabloudíš. Já myslel, že půjdeme celkem rychle. Hora byla vzdušnou čarou asi jen patnáct kilometrů. Do vesnice jsme se dostali za den, pak jsme šli každý den deset až dvanáct hodin. Prakticky v kuse. Ráno jsme si dali tyčinku, nebo chleba, když ještě byl. Přes den další tyčinku nebo dvě, večer polívku a ráno znovu... Třicet pět ve stínu, stoprocentní vlhkost, tropický prales. Totální buš, jak v Jurském parku. Na tohle člověk není zvyklý, byla to psychárna.“
Z pralesa se dostali zhruba ve 3400 metrech. „Konečně! Pak už to vypadalo jak v Tatrách, jenže nás pro změnu přibrzdila jedna nepříjemnost,“ popisuje Lukáš. Kuriózní. Cestou si dal bobule, které do sebe indiánští průvodci normálně ládovali. „Byly úplně stejné jako borůvky. Modré, stejné lístky, stejný keř... Říkal jsem si, kolumbijská borůvka. Dal jsem si asi čtyři hrsti. No... rozhodně to borůvky nebyly. Tep mi klesl pod čtyřicet, jako by se mi zastavovalo srdce. Točila se mi hlava. A když jsme přecházeli vodopád, spadnul jsem do vody. Myslel jsem, že to nerozchodím. Večer už jsem byl podchlazený, nebyl schopný pokračovat.“
Zelenina, ovoce, krávy a koka
Nakonec se Lukáš s Gebauerem otočili zhruba ve výšce 4200 metrů. „Protáhlo se to, už by nám nevycházelo jídlo, bylo by maximální riziko pokračovat. Nahoru jsme se nedostali. Na druhou stranu jsme byli jedni z prvních mezi indiány Kogi. Byli jsme s nimi asi deset dní. Žijí pořád stejně jako před dvěma tisíci lety.“
Jak? V absolutní symbióze s přírodou. „Neloví, nezabíjí, nemají luky, šípy, nic. Pěstují zeleninu, ovoce, chovají krávy, prasata, krůty,“ říká Josef Lukáš. „Mají bílý obleček, přes rameno tašku a takovou dřevěnou nádobu, do které cpou lístky koky. Melou to tyčinkou, furt ji olizují. A jsou spokojení. Nikdy jsem neviděl nikoho tak rychle rozdělat oheň. Sami se považují za mezičlánek mezi člověkem a bohem. Říká se, že když vymřou oni, skončí celý svět.“
Přestože se Lukáš na vrchol hory Kryštofa Kolumba nedostal, považuje expedici za úspěšnou. „Hlavní je, že jsme se vrátili. A zážitky mezi indiány byly taky jedinečné. Úplně nová zkušenost, jsem za ni rád.“
