Jan Jaroch
3. srpna 2016 • 17:58

Hvězda týmu uprchlíků v Riu! Syrská plavkyně dotáhla člun k břehu

Autor:
TOP VIDEA
Mladá Boleslav - Olomouc: Bum! Rozhodčí se po buly skácel na led Mladá Boleslav - Olomouc: Bum! Rozhodčí se po buly skácel na led
Kometa Brno - Hradec Králové: Šťastný gól domácích! Střelu Nečase si do brány poslal Štajnoch Kometa Brno - Hradec Králové: Šťastný gól domácích! Střelu Nečase si do brány poslal Štajnoch
VŠECHNA VIDEA ZDE

Před rokem plavala Jusra Mardiniová o život, dnes její pohnutý příběh hřeje u srdce. Happy end v podobě olympijského startu v Riu je pro osmnáctiletou Syřanku stále těžko uvěřitelný. Stala se globální tváří týmu uprchlíků, při slavnostním zahájení ponese i jeho vlajku. A konečně snad potká i Michaela Phelpse, svůj dětský vzor.



Pokud nastoupíte do toho člunu, zemřete, slýchala od ostatních. Když vkročila na bárku pro šest, na níž se tísnilo dvacet zoufalých lidí prchajících za novým životem, skutečně myslela na smrt. O to víc, když po dvaceti minutách plavby z tureckého Izmiru na řecký ostrov Lesbos vypověděl službu jediný motor. „Jsem plavkyně, a nakonec umřu ve vodě?“ blesklo hlavou Jusře Mardiniové.

Narodila se v Daraji na předměstí Damašku do plavecké rodiny. Táta trénoval a od tří let byla jeho svěřenkyní i Jusra. Dotáhla to do syrské reprezentace, podporoval ji olympijský výbor země. Pak však v roce 2011 zazněly výstřely občanské války a život se všem dramaticky změnil. Mardiniové bylo 13 let.

„Najednou jsme nemohli chodit, kam jsme chtěli. Máma zavolala: pospěš domů, něco se děje! Občas nám zrušili školu, nebo se začalo střílet a museli jsme utíkat,“ vyprávěla pro New York Times. „O válce jsme ale s kamarády nikdy nemluvili. Brali jsme to tak: jestli máme umřít, tak ať. Ale nechte nás žít podle svého, chceme se vídat se svými přáteli!“

Rodina postupně přišla o střechu nad hlavou, dva kamarádi plavci zemřeli, bomba roztrhala střechu plaveckého klubu, v němž Jusra trénovala. Už dost! řekla matce. „Dobře, najdeme někoho, komu můžeme věřit a můžeš jít,“ zněla odpověď.

A tak se se starší sestrou Sarou přidala ke dvěma bratrancům svého otce a vydali se na cestu, která vedla z Damašku přes libanonský Bejrút až do izmirské náruče pašeráků. A na chatrný a přetížený nafukovací člun.

Když přestal fungovat motor, volali o pomoc. Od turecké i řecké policie však slyšeli pouze příkaz: otočte se zpátky. Z dvacítky zoufalých na člunu uměla plavat jen čtveřice, Jusra se Sarou a další dva muži. Všichni skočili do vody a táhli loď k řeckým břehům.

A syrské plavkyně v tom pokračovaly, i když oběma mužům došly síly. Slané moře pálilo do očí, nasáklé šaty je stahovaly ke dnu. Ačkoliv měly pro případ nesnází jasné doporučení, aby se pokusily nemohla bych sama se dál žít,“ citovala Saru agentura Reuters.

O medaili v jejím případě nejde

Po třech a půl hodinách všichni na palubě včetně šestiletého chlapce ve zdraví do Řecka. A po dalších týdnech strastí až do Německa. Zprvu bylo tím posledním, čím se Jusra Mardiniová zaobírala, plavání. Pak ale zjistila, že její známá zrovna vyhrála závody v Asii. „Co? Tam jsem měla být já, vždyť jsem mnohem lepší!“ blesklo jí hlavou.

Známý z uprchlického tábora jí pomohl do berlínského klubu Wasserfreunde Spandau 04, kde potkala Svena Spannekrebse. Ten věřil, že by se mladá plavkyně mohla dostat na olympiádu do Tokia 2020. Když se ale Mezinárodní olympijský výbor rozhodl vytvořit pro Rio tým uprchlíků, objevila se nečekaná šance.

Dnes už Jusra trénuje v brazilském olympijském bazénu. Vydá se na tratě 100 metrů volný způsob a 100 metrů motýlek. Jen za měkkými olympijskými limity zaostává o 11 respektive 9 sekund, ale odhodlaně říká: „Čekám, že si zlepším osobní rekordy.“

O medaili v jejím příběhu skutečně nejde. Peníze z olympijského stipendia použila i na pronájem bytu v Berlíně, kam za ní a její sestrou přijeli rodiče a další dva sourozenci. I oni dostali dočasný azyl. Mardiniová chce dnes využít pozornost, kterou přitahuje, aby upozornila na osud dalších uprchlíků. Jednou by se ráda vrátila do Sýrie a sdílela svůj příběh s ostatními. „Pamatuji si všechno, nikdy nezapomenu. Právě to mě ale žene, abych dokázala víc. Plakat v koutě, to prostě nejsem já.“

Vše o LOH Rio de Janeiro 2016 čtěte zde >>