Pozor, tento rozhovor vás může svou upřímností odzbrojit. „Ať to lidé vědí ode mě, než aby se to dozvídali někde jinde, to je pak stokrát horší,“ říká jasně jablonecký obránce Marek Kysela, který vypráví o svých zdravotních patáliích. Jak mu Petr Jiráček nepřímo zachránil život, když ho trefil kolenem a lékaři mu díky tomu objevili v hlavě nádor, o operaci, epilepsii či prasklé plíci.
Už druhé léto za sebou se jablonecký stoper Marek Kysela chystá na návrat k fotbalu po zdravotních problémech, které můžou nahánět hrůzu. Letos mu v posledním kole v Karviné praskla plíce, před rokem mu v hlavě zase objevili nádor, naštěstí nezhoubný.
Vy snad máte závěry v posledních dvou sezonách zakleté, nepřijde vám to tak?
„Všechna zranění se mi stala dvacátého sedmého. První 27. dubna minulého roku a teď 27. května. Ale to první mi dejme tomu zachránilo život, protože kdyby na to nepřišli, tak se nádor mohl zvětšovat a bylo by to špatný. Přišlo se na to úplně náhodně...“
Na mysli máte semifinále MOL Cupu se Spartou, ve kterém jste po půlhodině musel střídat, když vás do hlavy trefil Petr Jiráček.
„Chtěl jsem se vrátit zpátky na hřiště, ale říkali, že raději ne, protože to bylo do hlavy kolenem. Vzali mě do nemocnice, že si mě tam nechají přes noc, že jde o lehký otřes mozku s tím, že se jim tam ještě něco nezdá. Druhý den přišel doktor a řekl mi, že tam mám nádor a že mě hned odvezou do Liberce do nemocnice, kde mi k tomu doktor všechno řekne. A během osmi dnů jsem šel na operaci a vyndali ho. Chvilku to pak trvá, než se vrátíte. Plus když se vám takhle hrabou v hlavě, může se vám objevit epilepsie.“
Vám se objevila?
„Prodělal jsem už dva záchvaty. Ale teď jsem se dostal k nějakému prášku, který ten záchvat může zastavit. Třeba jsem teď ležel v nemocnici s plící a nemohl jsem se pořádně vyspat, protože jsem měl mezi žebry zabodnutou tyč. Při epilepsii je nejhorší nedostatek spánku. A jelikož jsem naspal třeba tři čtyři hodiny denně, měl jsem auru (příznaky před epileptickým záchvatem). To mám tak pět minut, abych s tím něco udělal. Díky tomu si můžu stihnout vzít ten prášek. Použil jsem ho jednou a normálně to fungovalo, záchvat přestal.“
Nevadí vám o tom takhle otevřeně mluvit?
„Vůbec s tím nemám problém. Spíše ať to lidé vědí, než aby se to dozvídali někde jinde, to je pak stokrát horší. Klidně mluvme.“
Dobře. Byl to šok, když vám řekli, že máte v hlavě nádor?
„Musím říci, že jsem si z toho ani tolik nedělal. Spíše mi přišlo, že lidi kolem mě. Když by se mělo stát něco někomu z mé rodiny, tak bych to bral hůř. Jasný, bál jsem se, ale nebylo to tak hrozný, jako kdybych se bál o někoho z mé rodiny, takhle jsem věděl, že do toho jdu sám.“
Navíc jste musel čekat na výsledky, zda nejde o zhoubný nádor.
„Ano, posílá se to na histologii. Naštěstí byl nezhoubný. Akorát jsem měl nějaký typ nádoru, který se může vracet. Když mě nedávno hrozně bolela hlava asi pět dnů v kuse a měl jsem tam takový divný tlak, říkal jsem si, že je to už nějaký divný. Raději mě dali na magnetickou rezonanci a tam byly stejné výsledky jako po operaci. Nic tam není, takže by to mělo být snad v pořádku, asi to bylo špatným počasím. Teď každý půlrok musím na kontrolu.“
Když se vrátím k tomu zákroku Petra Jiráčka, jde říci, že jste měl obrovské štěstí v neštěstí, ne?
„Jasně. Když jsem pak ležel v nemocnici, koukal jsem, kdo k nám přestupuje a najednou vidím, že k nám jde zrovna Petr Jiráček. To jsem si říkal, že mu musím poděkovat, že mě tím kolenem natřel.“ (usměje se)
Však vám tím možná zachránil život.
„Jasně. (směje se) Já to měl na blbém místě vzadu na hlavě, kde jsou nějaké dva laloky, bylo to zrovna tam, takže mě to vůbec netlačilo. A jak se to zvětšovalo, bolest hlavy jsem necítil, vůbec nic. Takže bych na to asi nikdy nepřišel. Nevím, co by se stalo, jestli by se to zvětšovalo a zvětšovalo, že by to pak už nešlo vyndat...“
Nebál jste se, že to může znamenat i konec s profesionálním fotbalem?
„To jsem si vůbec nepřipouštěl. Chtěl jsem se hned vrátit, ani jsem se nebál. Akorát jsem se ptal, jak to bude s hlavičkováním. Řekli mi, že to nebude problém, že mi udělají nějakou masku (výztuhu na hlavu). S tou jsem se hned během dvou tří měsíců normálně zapojoval do tréninků. Akorát se do toho pak připojila epilepsie, takže se to zase zpomalilo. Pak jsem se vrátil a zase do toho praskla ta plíce. Když se chci už rozjet, mám teď furt něco, co mě brzdí.“
Jak došlo k tomu, že vám praskla v závěrečném kole v Karviné plíce?
„Poslední tři čtyři minuty jsem hrál s divným pocitem, kdy jsem se nemohl pořádně nadechnout. Ale chybělo už málo, takže jsem to dohrál. Pak jsem si sednul a začalo mě píchat na pravé straně pod podpažím. Říkal jsem si, co to je? Zablokované žebro, nebo snad infarkt? Přijela záchranka a odvezla mě do nemocnice. Tam mi píchli nějakou injekci a přestalo to, takže jsem si myslel, že to bylo jen to zablokované žebro. Nakonec udělali rentgen a zjistili, že mi praskla plíce. Musela prasknout samovolně, protože jsem tam neměl žádný souboj, při kterém by to mohlo prasknout. Doktor mi říkal, že takhle vysokým mladým klukům se to občas stane.“
Musel jste opět na operaci?
„Šlo jen o lokální anestezii. Mezi druhé a třetí žebro mi píchli takovou trubku, která byla napojená k přístroji, a ten mi tu plíci nafouknul. Normálně se prý nafukuje týden, mně to trvalo tři dny. Na operaci se prý chodí, když se to stane až po druhý.“
Kdy myslíte, že budete moci znovu hrát?
„Na magnetické rezonanci hlavy to dopadlo dobře, rentgen plic také. V pátek s týmem normálně odjíždím na soustředění, kde bych měl pomalu začít něco dělat, ale na začátku to bude asi hodně zvolna. Myslím, že tak měsíc a půl bude trvat, než naberu zpátky kondici. První měsíc jsem nemohl dělat vůbec nic, nikdo mě do toho nesměl trefit, nemohl jsem zvedat nic těžkého. Uvidíme, jak to půjde, ani nevím, jak se plíce po takovém zákroku zatěžuje, to mi budou muset říci doktoři.“
Do jisté míry hraniční situace jako mít nádor v hlavě prý člověka často změní, může mu dodat jistý nadhled, aby v životě neřešil v uvozovkách kraviny. Jak to změnilo vás?
„Musím říci, že mi všichni říkají, že se chovám furt stejně, že jsem se nezměnil ani trochu. A já to vidím úplně stejně. Nepřišlo mi, že bych se nějak změnil, povahově vůbec. I když je pravda, že nějakých věcí si asi vážím víc. Mám malou dcerku, tak hlavně že oni jsou v pohodě a nemusí se bát. Pro okolí to bylo podle mě horší než pro mě samotného. Za celou kariéru jsem nikdy nic většího neměl, nikdy nic. Musím to zaklepat. Všechno si to vybírám až teď.“
Jste věřící?
„Vůbec! Jsem ateista. I když jsem si myslel, že možná teď věřit začnu, ale prostě mi to nejde, nejsem na takový věci. Ale přítelkyně mi říkala, že když se to stalo vždycky dvacátého sedmého, tak mě vezme k nějaké šarlatánce a ta že mi bude věštit z karet a podobně. Tak jsem říkal, jo, klidně mě tam vezmi, aspoň se zasměju!“ (směje se)
