Jankulovski: Můj návrat? Na 99 procent!

Kdyby prý záleželo jen na něm, ještě by se nejspíš z velkého světa domů nevracel. Marek Jankulovski má celou řadu nabídek na další angažmá. Ale čeští fanoušci a zejména ti ostravští se mohou v klidu těšit. Daleko nejpravděpodobnější variantou je ta, že se obránce AC Milán v létě stane hráčem Baníku.



Může váš letní návrat na Bazaly ještě něco zhatit?
„Může se stát cokoliv, ale to bych musel chtít v první řadě já. Nějaké nabídky na přestup mám. I třeba na delší angažmá. Ale to moje vnitřní rozhodnutí je vrátit se s rodinou domů. To je to, co chci nejvíc. Kdybych nechtěl a dával bych přednost fotbalu, už bych možná v AC ani nebyl a podepsal bych smlouvu někde jinde na dva tři roky.“

Takže žádná jiná nabídka vás už nezviklá?
„Nezastírám, že některé z těch, co mám, jsou zajímavé. A přemýšlím o nich. Ale pořád ve mně zůstává, že už své rozhodnutí nezměním a v roce 2011 se vrátím.“

Je mezi nabídkami, které vás zajímají, třeba ta z Brém?
„Tak ta mezi nimi určitě není. Samozřejmě jsem něco o Werderu slyšel, ale není to nic, čím bych se zabýval. Německá liga mě na rovinu ani ničím neláká.“

A co Fulham?
„To je další takový případ. Vím, že se o tom mluví, snad taková nabídka existuje, ovšem z mé strany to naprosto nepřichází v úvahu.“

Tak povězte, která z těch možností, které nyní na stole máte, je tou, jež by vás zajímala a o níž eventuálně přemýšlíte?
„Pro mě může být zajímavé zahrát si fotbal v Americe. Nebo prostě někde dál. Ale to už se zase bavíme o něčem složitějším, pokud jde o mou rodinu. Lákalo by mě to, to musím přiznat. Na rozdíl třeba od toho Werderu. Odcházet do bundesligy ve čtyřiatřiceti letech, to by asi nebylo ono. Ani po tom netoužím. Takže pokud jde o Evropu, je vyloučeno vlastně vše, co je mimo Itálii.“

Amerika láká i vašeho někdejšího parťáka z reprezentace Tomáše Ujfalušiho. Ten je dokonce rozhodnutý, že tam jednou bude hrát...
„Nedivím se, Evropa je, dá se říct, všude stejná. Aspoň ta, kde se hraje fotbal na vysoké úrovni. Ale Amerika, to je něco, co neznám. A co bych poznat chtěl. Je to úplně jiný svět na druhé straně zeměkoule. Vím dobře, že pokud se jednou vrátím domů, prakticky končí jakákoliv možnost splnit si tohle přání. Ale zase: pokud to vezmu z toho rodinného hlediska, je to nereálné.“

Přestěhovat rodinu do Ostravy, usadit ji ve staronovém domově a pak si na rok odskočit zahrát si ještě do Ameriky, to nelze?
„To nejde. Celý fotbalový život jsem prožil se svou rodinou, musím ji mít u sebe. Hrát někde a být tam bez svých nejbližších, to je pro mě nereálné, tak to nechci. Za to mi ten závěr kariéry prožitý třeba v Americe nestojí.“

Tu a tam probleskne informace o tom, že byste se do Baníku mohl vrátit už nyní v průběhu zimní pauzy. Může se to stát?
„Stát se může cokoliv. Ale v Česku je teď zimní pauza, na jaře se bude hrát už jen třináct zápasů, liga začne až někdy koncem března. To všechno hovoří proti. Můj návrat je spíš spojený s létem. Každý ví, proč jsem zůstal v Miláně. Starší dcera tady končí základní školu, mladší je v první třídě. Uvidíme, co mi řekne vedení AC. Možná mě budou chtít dát na hostování, to se všechno bude dít v lednu. Domů se na 99 procent vrátím v létě.“

Ostatně celý proces vašeho návratu do Ostravy už započal, že? Baník vám pomáhá zařídit některé věci s ním spojené.
„Je to pravda. Návrat domů po jedenácti letech, to je něco, co se musí dlouho dopředu plánovat. Ze života u nás už jsem trochu vypadl a spoustu důležitých věcí nevím. A v tomhle směru mi pomáhá i Baník, třeba pokud jde o co nejlepší výběr škol pro naše dcery a podobně. Tohle už skutečně začalo, máte pravdu. Ten půlrok, který zbývá, uteče jako voda.“

Obě vaše dcery prožily prakticky celý svůj život v Itálii. Jak se smiřují s faktem, že tuto zemi budou muset opustit a že je čeká žití v poněkud méně zajímavém Česku?
„Ta mladší žije v Miláně celých těch pět let, co je na světě. Ještě s námi žádné stěhování nezažila, takže o to složitější to pro ni možná bude. Na druhou stranu to všichni bereme tak, že se vracíme domů. Tam, kam patříme, kde máme dědečky, babičky, kde se mluví česky. Tak nějak se snažíme to holkám vysvětlit a myslím si, že to tak chápou.“

A co starší dcera? Té je třináct let, jedenáct roků prožila v Itálii...
„U té to bude možná přece jen složitější, už má k Itálii svůj vztah. Ale ona ví, že jedna životní etapa skončí, že náš pobyt v zahraničí se chýlí k nějakému konci a že nás čeká návrat domů. Řekl bych, že se na ten návrat těší. I když pro ni těch jedenáct let v Itálii bylo nádherných, a život v Česku bude možná trochu složitější. Ale je to prostě náš domov. Musíme být pozitivně naladěni, musíme být rádi, že se vracíme domů, jinak by se nám Itálie opouštěla těžko.“

To vše ale nastane až v létě, nyní jste stále hráčem AC Milán. V říjnu jste v rozhovoru pro náš deník řekl, že věříte, že si na podzim Serii A ještě zahrajete. Nepovedlo se, do zimní pauzy scházejí v Itálii dvě kola a vy jste odehrál jen jednu minutu. Jste zklamán?
„Jsem. Tím, že jsem v létě v Miláně zůstal, jsem byl připravený i na to, že moc hrát nebudu. Ale přece jen jsem doufal, že aspoň občas se na hřiště dostanu. Jako doufá každý fotbalista. Nestalo se a to zklamání tam je. To je normální. Několikrát jsem seděl na lavičce a byl jsem blízko. Pořád ale trénuju na maximum a trenér to vidí. Jinak by mě ani na tu lavičku nebral jako řadu dalších hráčů u nás, kteří se tam za ten půlrok skoro vůbec nedostali.“

Už vás přepadává nostalgie? Víte, že za půl roku AC Milán opustíte...
„Ne ne, to ještě vůbec ne. Na to, že to všechno za půl roku skončí, nemyslím. Pořád se cítím být součástí klubu. Nostalgie přijde asi až doma. Až si jednou pustím televizi a uvidím tam zápas Neapole, Udine nebo AC Milán a řeknu si, no jo, tam jsem hrával. Ale teď nic takového nepociťuju. Potom si možná konečně uvědomím i to, co se mi v tom mém fotbalovém životě povedlo. Teď v tom kolotoči na to není čas.“

Cítíte zklamání z toho, že nehrajete. Dovedete si zároveň užívat letošní tažení AC Milán, jenž vede ligu a po letech má šanci získat titul?
„Pozitivní pocity převládají. Jsme první v lize, s předstihem jsme postoupili do další fáze Ligy mistrů, všichni tady žijí tou nadějí, že po nějakých sedmi letech, pokud se nepletu, vybojujeme pro AC titul. A o to snazší je to tím pádem pro mě. A nejen pro mě. Nás je tady dvacet sedm hráčů. Jen jedenáct se dostane do základu, jen osmnáct je nominováno k zápasu, takže je tady hodně kluků, kteří nehrají a ani se nedostanou na lavici. Ale všichni tu sezonu prožívají pozitivně, všichni se radují z toho, že AC Milán je momentálně na špici. Tady se to nebere jako úspěch těch jedenácti hráčů, ale jako úspěch všech lidí v týmu.“

Baníku se podzim naopak nepovedl. Sledoval jste jeho trápení?
„Tím, že má člověk v plánu vrátit se domů, to celé sleduje víc. Nadšený jsem z toho nebyl, protože Baník je kvalitní mužstvo. Nic příjemného to pro mě nebylo. Ale myslím si, že přestávka týmu pomůže a na jaře už tam žádná obava z nějakého sestupu nebude.“