Když legendární George Best získal v Anglii první titul, Lubomír Berko s fotbalem začínal. Za míčem se „honí“ už půlstoletí. Říkají mu dědek. „Už asi patnáct let,“ culí se kapitán Raspenavy nedaleko Liberce, kde hraje III. třídu. Je mu - pozor! - devětapadesát, a přesto ho klidně můžete vidět, jak neváhá jít do skluzu...
„Dědku, ty už jsi tu zase? Ty tady snad i umřeš,“ pořvávají na něj často z legrace. Aby ne, řada vrstevníků Lubomíra Berka raději odpočívá při práci na zahrádce, nebo jezdí na výlety. On ale miluje fotbal a do soubojů chodí hlava nehlava. Rezervní tým Raspenavy vede do zápasů s kapitánskou páskou.
Ve Vietnamu se válčilo, v obchodech se začal prodávat alobal a děti začaly usínat s Večerníčkem. Že si tu dobu už nepamatujete? Právě v těch letech začal Berko s fotbalem. V roce 1965. Bylo mu devět, a co se týče fotbalu, nic se nezměnilo. Hraje stále. Už úctyhodných 50 sezon. I v 59 letech se snaží zabraňovat gólům za Raspenavu B hrající III. třídu v libereckém okrese. Je stoperem, kapitánem i trenérem zároveň.
„Někdo chodí na ryby, já dal celý život fotbalu,“ vypráví. „Ráno vstanu a řeknu si, že dneska to už asi nepůjde, ale v poledne se už těším na trénink. Ten pohyb mě nabíjí,“ vysvětluje motivaci, proč ještě v takovém věku na hřišti „tajtrdlíkuje“.
Leckdo si stejně zaťuká nechápavě na hlavu. Představa, že by v tomhle věku podstupoval pravidelně fotbalovou dřinu, vyděsí i Jana Nezmara, sportovního ředitele Slovanu Liberec a člena Klubu ligových kanonýrů. Něco podobného ho prý ani nenapadne.
„Vzhledem k tomu, jak mě bolí celé tělo teď, když mam po zápase, tak si to v tomhle věku neumím představit...,“ povídá upřímně a zároveň obdivně o více než dvacet let mladší Nezmar, který nyní hraje pátou nejvyšší soutěž za německý Neugersdorf a kariéru v první lize uzavíral také jako stoper.
Jenže Berko, jenž se živí jako topenář, si nenechá fotbal vzít. Kde se objeví, tam bývá středem pozornosti. Obzvlášť když víte, kolik mu je let. Zejména při zápasech venku si ho pak bývalí protihráči s již viditelnými pupky u piva dobírají, jak dlouho to ještě vydrží.
„Mě to stále baví. Dokud to půjde, hrát budu. Ale možná ta budoucnost ani nebude záležet na mně,“ překvapí fotbalový veterán. „Vypadá to, že pro nedostatek hráčů budeme muset béčko rozpustit,“ přiznává zasmušile Berko. „A do jiného oddílu už asi nepřestoupím,“ usměje se vzápětí.
Kdyby jeho kariéra skončila proto, že by se musel rezervní tým rozpustit kvůli personální nouzi, to by byla velká rána. „Určitě nechci nikomu zabírat místo,“ vypráví, „ale kdybychom si nepomáhali kluky z áčka, tak bychom to už dohromady nedali.“
Zatím však jako správný kapitán v obraně hecuje a diriguje tým. Je jasné, že na hřišti mu každý lehko frnkne, čas však dohání zkušenostmi a poziční hrou. „Samozřejmě rychlost a výbušnost už nemám,“ uznává fotbalista, který nakoukl nejvýše do I. A třídy.
„Kdyby tam byl člověk na prd, tak tam není. Starší fotbalisté prostě hrají srdcem. Stoper musí uvažovat, co udělá soupeř,“ nechává nahlédnout do své fotbalové filozofie. „Je pravda, že na půlku soupeře se už neženu, ale řeknu to tak, že jsem strašně zodpovědný, hraji hodně defenzivně,“ povídá. V překladu to znamená, že se „motá“ spíše kolem svého vápna.
Šedesátku na krku byste ale tomuhle chlapíkovi stoprocentně nehádali. A soupeři možná i proto také netrpí přehnaným respektem, dokážou mu naložit. „Nemyslete si, nikdo se se mnou nemaže. Chodím do soubojů, i když už asi ne tak důrazně jako kdysi. Mám operovaná obě kolena a občas si říkám, že do toho nepůjdu,“ připouští.
Jenže pak stejně neuhne. A dokonce si ve svém věku troufne i na skluz. Když na to přijde řeč, Berko se viditelně rozzáří. „To byla vždycky moje specialita! Hlavně když je mokro, na trávníku to není problém,“ vyhrkne. Jen pro ujasnění, v Raspenavě mají vyhlášený trávník, v přátelských zápasech ho rádi využijí i prvoligové celky Liberce a Jablonce.
„Takový tady široko daleko nikdo nemá. Tam je skluz čistá radost. Nedávno jsem hrál za staré pány ve Frýdlantu na umělce a myslel jsem, že si urvu ruku. Ale když je to na trávě a je mokrá, klidně si troufám i teď,“ vysvětluje.
Dříve udělal třeba deset skluzů za zápas, teď třeba jen deset za sezonu. „Už se těžko vstává, bolí mě hodně ramena...,“ povzdychne si fotbalový mazák.
A co na jeho vášeň do fotbalu říká manželka, nebojí se?
„Ta si myslela, že toho ve třiatřiceti letech nechám. A údajně jsem jí to i slíbil. Ale zjistila, že mě to stále baví, tak se s tím smířila. Když jdu na trénink, tak mi i všechno připraví, k narozeninám mi kupuje kopačky. A když v noci dostanu křeč, letí a míchá mi nápoj,“ uzavírá fotbalový Doyen.
Uznejte sami, že v tomhle případě je velké D na místě.
