Jan Chramosta: Neznají mě, a tak střílím

Na hřišti sebevědomý, mimo něj poněkud plachý. „Ještě to odnesu a hned budu u vás,“ houkne a peláší po schodech boleslavského stadionu s košem plným špinavého prádla. Za okamžik je zpět. Sklopí oči a ostýchavě vypráví…

Nejste překvapen, že jdou góly v první lize střílet tak snadno?
„To určitě. A pořádně. Je strašně krásné, jak mi to tam teď padá. Užívám si to a doufám, že mi střelecká forma vydrží i dál.“

A neříkáte si, že je to všechno běží až moc hladce?
„Moc to nechápu, ani by mě nenapadlo, že budu za áčko tak brzo hrát, natož abych za něj ještě dával góly. Nevím, čím to je… Něco bude ale i na tom, že první liga je techničtější, což mi více vyhovuje. ČFL je o důrazu a o síle.“

Je to ještě v něčem jiném?
„Ve třetí lize mě víc znali a víc si mě všímali. Zatímco když jsem nastoupil poprvé za áčko, nikdo o mně nevěděl. Nikdo mě tolik nehlídal, měl jsem víc prostoru. O to víc teď budu muset makat.“

Teď už o vás zadáci soupeřů asi vědí, ne?
„Je pravda, že teď už asi jo. Ovšem ještě před několika týdny mě obránci neznali vůbec, nevěděli, kdo je nějaký Chramosta.“

Když jste kopal za dorost nebo v ČFL, představoval jste si někdy ideální start v Gambrinus lize?
„Abych řekl pravdu, ani ne. Jednoduše jsem to nestihl. Když jsem dal v lize první gól, byl to absolutní šok! Vůbec jsem nevěděl, jak ho oslavit. Jen jsem stál na hřišti a koukal kolem sebe (směje se). Je to prostě pohádkový vstup. Naprostá paráda. Krása. Nevím, co ještě k tomu říct…“

Na hřišti působíte hodně sebevědomě. Řekl byste o sobě, že jste sebevědomý?
„Ve fotbale to tak musí být. Musíte si věřit. Když třeba zkazíte přihrávku, měl byste zvednout hlavu a pokračovat. Musíte se pokusit o další a ta už se třeba povede. Pokud to hned zabalíte a sklopíte hlavu, je zle. Řekl bych, že já na hřišti sebevědomý jsem.“

A co v životě?
„Tam moc ne.“

Proč?
„Nevím… I když možná i v životě jsem někdy taky sebevědomý. Na hřišti však určitě víc.“

Kde se to ve vás vzalo?
„Těmi góly. Když dáte jeden, daleko více si ve všem věříte. V zápase si pak dovolíte víc.“

K tomu všemu ještě musíte chodit do školy. Co studujete?
„Jsem ve třetím ročníku gymnázia v Boleslavi. Je se všeobecným zaměřením, taková příprava na vysokou školu.“

Jak vám studium jde?
„Myslím, že to není špatné. Jsem průměrný student, na vysvědčení jsem vždycky maximálně tak dvě trojky, jinak jedničky a dvojky. Nejde mi literatura, ale naopak mě baví němčina. Ale všeobecně to dřív bývalo lepší, na základní škole jsem měl samé jedničky.“ (usmívá se)

Jak lze skloubit studium na gymnáziu s první ligou?
„Je pravda, že teď, co jsem byl přeřazen do áčka, to moc nestíhám. Ale je fajn, že profesoři na našem gymplu mi vyjdou vstříc. Je s nima super domluva, můžu s nimi domluvit písemky třeba na ráno, nebo si je napsat o přestávce.“

Pomáhají vám ve škole i góly?
„Někdy se to hodí (culí se). Někteří profesoři to sledují, a když jdu třeba po chodbě, tak mě zastaví a o tom gólu se zmíní. To je příjemné. Ovšem rozhodně mi góly nepomůžou třeba při písemce.“

A co spolužáci, jaké jsou jejich reakce?
„Vědí, že se mi daří. Fandí mi. A hlavně mi půjčují sešity. Do školy to nestíhám, tak si to pak musím opisovat od nich. Řeknou mi, kdy se bude psát písemka a co budeme brát v další hodině.“

Jak vás uvítali spolužáci poté, co jste Ostravu sestřelil v pondělí dvěma góly? Chtějí třeba podpisy?
„Abych řekl pravdu, zatím jsem ve škole od té doby pořádně nebyl. Zaskočil jsem tam jen ve středu, a to pouze na první hodinu. A co říkali? Ty jóóó, gratuluji! A podobné reakce… Je to od nich hezké. Ovšem žádná chramostománie tam není.“

Je sláva příjemná?
„Ano.“

Uhlídáte se, aby s to vámi nezamávalo?
„To půjde. Sláva je pomíjivá. Užívám si to, ale vím, že to není nekonečné.“

Na vysokou školu půjdete?
„Rád bych. Doma mě vedou k tomu, že škola je na prvním místě. Přemýšlím třeba o tom, že bych zkusil vysokou školu ve Škodovce. Je tam nějaké obchodní zaměření, to by mě bavilo. A taky mě hodně zajímá fyzioterapie. Líbí se mi to a beru to jako zajímavé povolání.“

Máte v Boleslavi profesionální smlouvu?
„Ano. Ovšem nedá se srovnávat s těmi, co už hrají ligu dlouho. Už ji mám druhým rokem, dostal jsem ji, když jsme postoupili s dorostem do celostátní soutěže. Je krásné, když už si v tomhle věku můžete vydělávat. Jsou to peníze navíc, se kterými jsem nepočítal, že by vůbec mohly být.“

Svádí to k tomu rozhazovat?
„To ano. Ale já takový nejsem. Šetřím si to, až budu něco potřebovat, pořídím si to. Nejsem ten, který by to rozfofroval. Ovšem dává mi to trochu svobodu. Když se mi něco hodně líbí, můžu si to koupit sám, zatímco ostatní moji vrstevníci třeba musí čekat, až jim na to dají rodiče.“

Navíc máte nyní i prémie za góly.
„Jenže právě když jsem přišel do áčka, tak se prémie zastavily. A kvůli tomu mám méně peněz než v béčku. Co se týče financí, bylo by pro mě lepší zůstat ve třetí lize.“ (směje se)

K fotbalu vás vedl hlavně dědeček Jan Šáral, bývalý hráč Pardubic a Dukly, že?
„Jasně, ten si mě vzal do parády hned odmalička. To, kde jsem, je jeho zásluha.“

Byl na vás tvrdý?
„To je pořád. On mě vlastně moc nechválí, spíš mi vyčítá chyby. Když se to povede, pochválí mě, ale spíš mě drží při zemi. Myslím, že je dobře, že mi neustále vytýká chyby. Já je vyslechnu a snažím se na nich pracovat. Vyčítá mi, že bych se měl lépe pohybovat, mít lepší fyzičku.“

Prý jste trénovali neustále a kdekoliv. V lese, dokonce pro vás dva někdy pronajal i tělocvičnu. Je to tak?
„Ano. V lese jsme běhali. Děda stíhal v pohodě. On je blázen, běhá furt. Klobouk dolů před ním, jak fyzicky zdatný ve svém věku je. A v té tělocvičně to bylo taky fajn. Zašel za někým a pronajal ji jen pro nás dva. Dělali jsme tam cviky na obratnost, rychlost a výbušnost. Tam jsme zašli kdykoliv, když byla vhodná chvíle a minimálně hodinu a půl jsme tam pokaždé vydrželi.“

Víte, že vás trenér Jaroslav Hřebík přirovnal k Thierry Henrymu a také k Raúlovi?
„Je to krásné. Ale nevím, jestli mám s těma dvěma něco společného. Co se týče střely při prvním gólu, tak možná. Ta byla ve stylu Henryho. On takhle brankáře obstřeluje. Je známý tím, jak míč zatočí na zadní tyč.“

Odkoukal jste to od něj, je to tedy váš vzor?
„To ne. Tím je Fernando Torres. Na něj koukám hodně. Jeho styl se mi líbí, je takový výbušný, rychlý, gólový. Dívám se na něj v televizi, hned si promítnu v hlavě, jak bych to řešil, a pak si to zkusím hned na prvním tréninku. A když přijde příležitost, otestuju to řešení i v zápase.“

Máte rád Torrese, ale spoluhráči vám říkají Pelé. Proč?
„V magazínu k jednomu zápasu jsem měl přiložit kroniku se všemi svými góly. Jenže to šlo dost špatně, protože jich bylo hodně. Proto si ze mě kluci dělají srandu a říkají mi Pelé.“