Glóbus už je samý malý praporek. Každý jeden je zapíchnutý do země, ze které už česká liga někdy čerpala. Teď tam přibylo číslo 69. Kolumbie. John Edison Mosquera. Chce prorazit v Bohemians. Jak jsou na tom zahraniční hráči s češtinou? Stálo by za to, aby si hned uvědomil základní poučku. Kdo chce s vlky býti, musí s nimi výti. Je to pomůcka, která může ovlivnit výkon, nasazování do zápasů. I když zlomit takovou řeč je téměř celoživotní boj…
Co by vám asi řekl cizinec z daleka, kdybyste se ho po pár týdnech v Česku zeptali, jaký je podle něj největší soupeř. Asi by nezačal vyjmenovávat tuzemskou klubovou špičku. Vypálil by tohle: čeština. Košatý jazyk. Ale téměř neosvojitelný pro Afričany, Asiaty nebo Američany s úplně jinou kulturní podložkou.
„Komunikace je základ v každém oboru, v každé firmě. I ve fotbale,“ dává důraz na podchycení zdejšího jazyka trenér Plzně Miroslav Koubek. Třeba do kapverdského obránce Fernanda Nevese, kterého měl v Baníku a potom i ve Slavii, tuhle svou teorii nikdy pořádně nevtloukl.
Existuje jeden důvod, proč to změnit. Zaplout do party, do kabiny. A pozitivně tím ovlivňovat i svůj výkon na hřišti. V bundeslize se najdou trenéři, kteří vyloženě nesnáší, když se v kolektivu láme jiná řeč než němčina. Nepřizpůsobiví se musí hlásit na kurzech. Výmluvy neexistují.
„Tohle by se tu taky mělo zavést. Obecně mám pocit, že cizincům neznalost češtiny příliš tolerujeme,“ mrzí Koubka. Anebo s tím někteří trenéři odmítají zápasit.
Typický vzor je František Komňacký. Když mu letos v zimě začali proudit do ostravského kádru Ghaňani, Brazilec, Estonec a Lotyš, vzdal to. S hráči neuměl komunikovat, skoro je nestavěl. A přitom třeba ve Francisi Narhovi měl potenciál, který by zachránil klub v lize. Což se pak ukázalo. Ale to už Komňacký u mužstva nebyl.
„On se tím nikdy moc netajil, že byl celý život zvyklý pracovat s českými, potažmo se slovenskými hráči. Přiznával, že to pro něj byla překážka,“ potvrzuje tiskový mluvčí Jaroslav Baďura.
Dneska má pro sebe celé exotické trio – Narh, Carlos de Azevedo a Derrick Mensah – zabranou vilu nedaleko Bazalů. Bydlí tam s nimi i šéf scoutingu Baníku David Balda. Prý jim dělá takového tatínka.
„Když je hráč kvalitní, tak prostě hraje, a to, že neumí česky, až takový handicap není. Ale limituje ho samozřejmě v tom, že je mimo partu, nemá v ní pořádnou pozici, pak tihle hráči bývají osamělí. A přitom to už je důležité pro herní projev na hřišti,“ připouští Koubek. Výsledek? Čeština je částečně nezbytná.
Konaté aklimatizaci ve Spartě ještě nezvládl
Výhodu v tomhle mají slovanské národy. Anebo fotbalisté, kteří sice bydleli na druhém koutě planety, ale v životopisu už mají třeba působení ve slovenské, nebo polské lize. Viz. Costa ze Sparty. Zimbabwan, ale v rozhovoru pak česky (!) řekne, že mu ještě malinko dělá problémy vyslovit slovo „prostěradlo“. Perfektně zapadl. A v minulé sezoně byl za své výkony po právu obdivovaný.
Jenže třeba Tiémoko Konaté, taky hráč z Letné, tuhle aklimatizaci ještě nezvládl. Na zimním soustředění v Jerezu mu musel trenér Vítězslav Lavička dokonce vyčíst, samozřejmě anglicky, že nebyl ráno u doktora. Měl se tam hlásit na prohlídku, jenže český pokyn, který měl napsaný na dveřích pokoje, nepobral.
Existují tři nejlepší způsoby. Odposlouchat to od spoluhráčů, od ostatních. Bývalý reprezentant Roman Vonášek se vlámštinu naučil při večeřích s kolegy z týmu v belgických restauracích. Nebo zalehnout se slovníkem, což občas dělával Bony Wilfried. A za třetí, najít si prostě české děvče.
