Uměl rány přijmout, ale také, a to především, rozdat. Střety s ním bolely, kdo se ocitl v jeho rajónu, musel být ve střehu. Stejně nekompromisně si Jiří Tymich počíná i mimo hřiště.
Namísto útočníků úspěšně „loví“ myši, potkany, sršně a jinou havěť ve své deratizační firmě.
Do nového řemesla ale neskočil po hlavě, začal si s ním už při angažmá v „dolíčku“. Jeho bleděmodrá stodvacítka, na jejíchž dveřích se skvěl nápis „Deratizace Terezín“, byla u Botiče proslulá. „Jó, spoluhráči si ze mě každou chvíli stříleli,“ směje se Tymich.
Tehdy jste se začal připravovat na konec kariéry?
„Ne, vůbec. Když hrajete fotbal, na zadní vrátka nemyslíte.“
Bral jste to tedy jako finanční přilepšení?
„Bylo to jinak. Ještě před Bohemkou jsem hrál v Rakousku, kam jsem jezdil jen dvakrát týdně. Mezitím jsem neměl co dělat, tak jsem pomáhal tátovi, který měl deratizační firmu. Vlastní jsem založil až po nějakém čase se spoluhráčem z Jablonce Jirkou Tupcem. Prioritou byl ale fotbal, deratizací jsme se spíš bavili. Je pravda, že se blížil konec kariéry, tohle byla taková jistota, ale ani náhodou jsem nepřemýšlel, že bych se tím někdy živil. Myslel jsem, že budu dělat s tátou. No, a teď jsme vlastně konkurenti. Ale pomáháme si.“
Co všechno vlastně dokážete „zahubit“?
„Zabýváme se deratizací, dezinsekcí a dezinfekcí. Tedy přes myši, potkany a krysy, choroboplodné zárodky v nemocnici, šváby, blechy a sršně až po odchyt koček a psů.“
Už jste chytal psa?
„Spíš chytáme holuby. Když volá někdo na psa, tak říkám, že neumím. (směje se) Sranda je, když děláme vosy a sršně. Několikrát mě pořádně prohnali. Díky nim si udržuji kondici.“
Jste přece oblečený…
„Takhle jsem oblečený (ukazuje na bílou kombinézu, rukavice a přikrývku hlavy, hermeticky však chráněný není). Vždycky si, potvory, najdou nějakou mezírku. A pak mám patnáct minut na to, abych se dostal do špitálu. Jsem chlap jak hora, ale jedno pigáro od sršně se mnou zamává.“
To podstupujete takové riziko?
„Alergii jsem zjistil až při prvním bodnutí. Vosy mi nevadí, ale sršeň, to je torpédo. Když mě píchne, tak to je fofr. Nateču, oči mám vykulený, neslyším a mažu do nemocnice.“
Kolikrát se vám to přihodilo?
„Dvakrát. A to druhé bodnutí bylo horší než první. Musím si dávat pozor.“
Co potkani, také zlobí?
„Je hodně nepříjemné, když se vám potkan postaví. Hodně. Oni se většinou bojí, stačí zabouchat a utečou. Ale dvakrát nebo třikrát se stal opak. To se postaví na zadní, začne pískat. No, mám přirozený respekt.“
Kousl vás?
„Nekousl. Vyhrávám, přeperu ho.“
Měl jsem představu, že je v kanálech likvidujete plamenem…
„Vůbec, to neexistuje. Potkany vlastně vidíme strašně málo. Naše práce je pokládání nástrah do kanálů, to je vše, co se týká deratizace. Do klasického kanálu se nedostaneme, pouze jsem byl párkrát v teplovodním.“
Jsou potkani přemnožení, jak se často tvrdí?
„Chvíli ano, chvíli ne, podle toho, jak jim dáte pokoj. Vyhubit je ale nelze, dá se říct, že pouze regulujeme jejich stavy.“
To je pro vás dobře, ne?
„No jasně!“
Používáte při práci i plyny?
„Ano, na hmyz. V obrovských silech plných obilí klasické prostředky nepomáhají, musíte tam pustit fosforovodík. Tady ale končí legrace, je to hodně nebezpečné, tam už se perfektně chráníme. Jako ve filmech: plynová maska, filtry.“
Kdy vám bylo pořádně ouvej?
„Asi po tom pigáru od sršně. To ale cítíte. Jenže plyny, fosforovodík a kyanovodík, ty jsou záludný. Kyanovodík je lepší, když vás vytáhnou a rozdýchají, tak to přežijete, nenechává následky. Ale fosforovodík je prevít. Tam jsme hodně opatrní. Když tu práci dělat nemusím, tak ji nedělám.“
Když, v uvozovkách, vraždíte potkany a jiné, máte výčitky svědomí?
„Je to humánní smrt, jediná, která je povolená. Jednou mi to ale asi pán bíček spočítá. (usměje se) Ano, můj způsob života je žij a nech žít, ale holt jsem si vybral toto zaměstnání a někdy není vyhnutí. Když jdu třeba dělat vosy nebo sršně, tak se jim nejdřív omluvím, že za to nemůžu, že za to může pán, co si mě objednal.“
Měl jste doma křečka nebo podobné zvíře?
„Ne, ne. Mám dva psy. Jarda, pitbul, honí myši. To je rachot, sice všechno převorá, ale vždycky ji lapne.“
Jde ve vašich šlépějích…
„Jo, Jarda Tymich je bezvadnej žák.“
Když srovnáte život fotbalisty a ten současný, který vám vyjde jako lepší?
„Fotbalový je atraktivnější. Cestování a plno jiných věcí. Současná práce je také dobrá. Fotbal byl ale mnohem větší makačka, což platí pořád. Ještě hraju pralesní ligu v Rychnově, skončí zápas a tři dny jsem mrtvej.“
Vlastníte trenérskou profi licenci, nedávno jste vedl rezervu Mladé Boleslavi, od ledna budete asistentem ve třetiligové Hlavici. Pokud byste dostal nabídku vést prvoligové mužstvo, opustil byste firmu a šel do toho?
„Šel, určitě. Firma je zajetá, okamžitě bych dal za sebe nástupce, který by všechno organizoval za mě. Na druhou stranu si někdy říkám: Trenérské řemeslo je hezké, ale nejisté. Zlaté myši.“
