V mládežnických kategoriích válel po boku Jaromíra Jágra. Vytvořili nejobávanější dvojku, kdykoliv byli na ledě, soupeř věděl, že je zle. Hodně zle. A jen čekal, kolik jim toho nasypou… David Čermák, současný asistent a sportovní manažer u kladenských Rytířů, to ale zdaleka tak daleko jako idol s číslem 68 nedotáhl. „Můžu si za to sám, nedával jsem tomu tolik jako on,“ přiznává 45letý někdejší kladenský útočník.
Není to rozhodně typ, který by se chtěl holedbat s tím, že nejslavnějšího českého sportovce výborně zná. Naopak. Skromný chlapík na rozhovor kývne až po chvíli váhání. „Nechci, aby to vypadalo, že se na něm nějak přiživuju,“vysvětluje trenér, který dlouhé roky v Kladně úspěšně vedl mládež. A teď se přesunul k prvnímu užstvu, které řídí s hlavním trenérem Jindřichem Lidickým. Tým se drží u špice a sní o návratu mezi elitu.
Vnímáte velkou zodpovědnost hlavně vůči svému kamarádovi Jágrovi?
„V jakémkoliv klubu bych dělal maximum… Jestli je to pro něj, nebo ne. Je pravda, že jsme kvůli němu více sledovaní, ale stejně bych se snažil i kdekoliv jinde.“
Pohled na tabulku vás musí hřát, jste aktuálně druzí, byli jste i na prvním místě.
„Věřím, že to na hráče bude mít pozitivní dopad, aby nevzniklo uspokojení. Co se týče jmen, tentokrát tým není tak zvučný, ale snažili jsme se to poskládat tak, aby to fungovalo. A zatím to jde, musím zaklepat.“
Nebylo to tak, že v minulém ročníku řada hráčů po sestupu k první lize nepřistoupila s potřebnou vážností?
„Určitě to tak bylo. Kluci si mysleli, že to půjde samo. Ono není jednoduché pro hráče, kteří byli zvyklí jezdit po arénách v NHL nebo i v extralize, aby najednou přijeli do Šumperka nebo do Přerova. Je to hlavně o motivaci. O tom se přinutit. A hlavně nic nepodcenit, což tady při minulé sezoně asi až tolik nebylo. Ale víc to nechci hodnotit, u mužstva jsem nebyl.“
Z týmu je teď každopádně cítit větší odhodlání.
„To je asi i tím, že v něm nejsou taková jména.“
Velkou práci odvádí i kladenský navrátilec a kapitán Václav Skuhravý, že?
„Určitě ano. Je hlavně hrozně důležitý do kabiny. Táhne to, je pozitivní, nedovolí, aby si někdo stěžoval. Nic nevypustí. Pro nás je to obrovský přínos a jsme rádi, že ho máme. Je to prostě osobnost. I když v Kladně delší dobu nebyl, věděl jsem, že v sobě má pořád ten drajv.“
Sázeli jste i na to, že v mužstvu má být hodně hráčů spjatých s Kladnem?
„Je dobré mít alespoň ten základ mužstva spjatý s městem. Aby to nebylo posbírané tak, že je to parta žoldáků. Když se to nepovede, sbalí se a půjdou jinam. Když jsou to místní kluci, více jim na tom záleží. Ale zase nemá cenu mluvit o nějakém přehnaném srdcařství, na to moc nevěřím.“
Naposledy pokus o návrat nevyšel, cítíte, že tentokrát je to reálnější cíl?
„Určitě je to pro nás motivace. Ale teď tak daleko nemůžeme koukat, hlavní je, abychom po základní části byli co nejvýš. Kladno naposledy doplatilo na to, že rozhodující zápasy hrálo venku.“
U Rytířů jste nejenom asistent, ale i sportovní manažer. O to větší je to tlak?
„Po debatě s Jardou (Jágrem) jsem na to kývnul. Nejdříve jsem před sezonou přišel do trenérského týmu, ale potom jsem dostal i takovou pravomoc. Ale není to jenom na mně, všechno konzultujeme s Jindrou (Lidickým) a s Jardou. Nebo panem Jágrem starším.“
| David ČERMÁK |
|
Narozen: 23. 10. 1970 (45 let) |
|
Kariéra: Kladno, Regensburg, Crimmitschau, ERC Haßfurt, Mad Dogs Schweinfurt, ESV Bayreuth, Dresdner Eislöwen |
|
Trenérská kariéra: dlouho působil v Kladně u mládeže, od nové sezony přišel k A týmu v roli asistenta (vedle Jindřicha Lidického) |
|
Největší úspěchy: v mládežnických Kategoriích válel vedle jaromíra Jágra, společně se dostali i do prvního týmu. Prošel všemi reprezentačními mládežnickými výběry, s týmem do 18 let získal v roce 1988 zlatou medaili na ME. Celkem v extralize za Kladno odehrál 10 sezon (332 zápasů) |
Zatím se zdá, že jste tým sestavil dobře. Je to úleva?
„Když jsem se bavil v létě se spoustou lidí i někdejších spoluhráčů, říkali mi, že s tímhle mužstvem budeme rádi, když nesestoupíme… O to je to příjemnější, ale zatím je brzy na větší hodnocení. Snažili jsme se každopádně vybrat hráče i typově tak, aby zapadli. Pro kluky byla i motivace vyvrátit to, co zaznívalo před sezonou od lidí z města. Že máme v kabině trabanty…(usměje se) Snažili jsme se to převést do pozitivna. Aby kluci dokázali, že to tak není.“
Kladno je plné hokejových legend a skvělých hráčů, takže každý ví, jak by se to mělo dělat…
(usměje se) „Vyslechneme si toho dost, jak po zápasech, tak i někdy ve městě. Je plno lidí, kteří poradí. Takže když přijdou porážky, je nepříjemné už jenom potkávat ty lidi. Na druhé straně je příjemné, že se o hokej zajímají.“
Jágr se v zámoří soustředí na svoje zápasy, jak často jste spolu v kontaktu?
„Když je potřeba něco vyřešit, ozve se. S tím není problém.“
Jak byste popsal jeho přínos, když s týmem během léta trénoval?
„Pro trenéry je to vždycky velká pomoc. O tom jsme se bavili i s těmi, kteří mužstvo vedli před námi. Když se hodně trénuje, kluci si někdy stěžují, že už nemůžou. Ale potom se najednou objevil Jarda a našli v sobě další síly. Trénink byl najednou ještě intenzivnější jenom díky tomu, že přišel na led. Každý si z toho něco musí vzít.“
K mužstvu vás lanařil hlavně Jaromír Jágr starší. On vás od mládí výborně zná, s jeho synem jste váleli. Dalo se mu tedy vůbec odmítnout?
„Kdybych to dělat nechtěl, řekl bych mu to, ale je pravda, že pan Jágr se mnou nepřišel ani tak vyjednávat, jako že přišel s tím, že mi oznámil, že budu trénovat. (usměje se) Pana Jágra znám odmalička, přeci jenom ten vztah ke mně má trochu jiný. A pro Kladno toho dělá tolik, že se mu těžko něco odmítne...“
Jak vůbec na to mládí vzpomínáte? I když jste byl o dva roky starší, s Jágrem jste hráli spolu a drtili jste konkurenci…
„Byly to krásné chvíle, často mě i vyzvedával jeho tatínek ze školy a vozil na tréninky. Stejně jako moje rodiče tomu dával úplně všechno.“
Je ale vidět, že až tolik o tom nechcete vyprávět…
„Zase nechci, aby to vypadalo, že jsem v Kladně jenom kvůli tomu, že mě sem Jarda vzal jako kamaráda. A že se nějak přiživuju na jeho slávě.“
V Kladně jste dlouho působil jako trenér mládeže, takže postup k áčku byl logický.
„Už když jsem končil s hraním, přihlásil jsem se ke studiu trenéřiny. Začal jsem se synem chodit na jeho tréninky a tam mi někdy řekli, že nepřišel trenér, tak abych jim udělal trénink. A zjistil jsem, že dospělým bych ho udělal, ale dětem ne. Není to žádná sranda. Postupně jsem se do toho dostával, moc mě to bavilo. V práci s mládeží bych chtěl pokračovat.“
V mládežnické kategorii jste s Jágrem byli k neudržení. Jak na to vzpomínáte?
„Bylo to skvělé. Hlavně Jarda byl výjimečný, vždycky se prosazoval i v kategorii starších. Strašně jsme se tehdy hokejem bavili. Je pravda, že jsme vynikali. Často jsme si na ledě dělali, co jsme chtěli. A když trenér chtěl, aby si někdo dal gól, dal nám ho na křídlo… A vtipkoval, že nepotřebujeme ani tolik hráčů, že bychom mohli mít jenom dvě pětky.“
Bavilo vás tehdy vůbec všechny tak suverénně přehrávat?
„Měli jsme úžasného trenéra Karla Berana. Hrozně rád na něj vzpomínám, myslím si, že moc pomohl i Jardovi. Nechal nám velkou volnost a pořád chtěl, abychom z hokeje měli radost. Což si myslím, že se teď trochu vytrácí. Pokynů a všeho možného na ty malé kluky je až moc. On i tehdy vymýšlel nejrůznější věci, aby nás to pořád bavilo. I když jsme o dost vedli, třeba nám říkal, abychom schválně trefovali tyčku. A kdo ji dá, je borec. Ale i tehdy jsme měli soupeře, s kterými to vždycky byly prestižní bitvy. Třeba s Jihlavou, kde hrál Holík, v Olomouci Bača Vykoukal. Proti nim jsme hráli vyrovnané zápasy, a když se uspělo, bylo to úžasné.“
Tehdy jste stihli i více zápasů za den…
„To bylo normální. Odehráli jsme jednu kategorii, pak nás převezli na Kladno a hráli jsme znovu. Teď je to zakázané, ale nevím… Nemyslím si, že by nám to nějak ublížilo.“
Na svazu se bojí, aby hráči nebyli přetížení.
„My jsme to tehdy brali normálně. Nebyli jsme unavení. Brali jsme to jako… (přemýšlí) Prostě jsme si šli zahrát. A bavit se tím. Je škoda, když teď vidím nějaké rodiče, kteří mají ambice a ženou to do extrému.“
Obecně ze sportu děti nemají takovou přirozenou radost jako dřív…
„My jsme se vyžívali v každé hře. Uměli jsme všechny sporty, byla pro nás radost cokoliv hrát. To mi dneska hybí. Váleli jsme pozemák, línej tenis, byly turnaje mezi baráky. Teď to není, také proto musejí mít kluci více hokejových tréninků. Protože jinak by děti nic nedělaly, ani by neuměly kotrmelec. Trenér tohle všechno nahrazuje. Vidím i velké mezery ve škole. Chodil jsem tam jako školní trenér a dobře jsem to tam viděl. Děti mají zakázáno běhat pozadu, protože si někdo zlomil při tom ruku a už si na to někdo stěžoval. Protože dítě běželo dozadu…Nebo spadlo z lavičky, takže najednou se po nich nesmí chodit… A další věci. Takže teď nezbývá nic jiného, než aby tohle všechno učil děti trenér při hokeji.“
Kdy vám došlo, že z Jágra bude absolutní hvězda?
„V mládí jsme to nějak neřešili, prostě jsme hráli, bavili jsme se tím. O NHL nikdo z nás nic nevěděl. Až když se podruhé vrátil ze zámoří a měl druhý Stanley Cup a každý viděl, co si dovoluje, bylo jasné, že bude opravdu výborný.“
A je pořád. I ve 43 letech…
„To je opravdu neskutečné. Málokdo ale vidí, co je za tím za dřinu. A co všechno tomu obětuje.“
Vy jste v mládí vynikal podobně, ale tak daleko jste to nedotáhl. Čím to?
„V nějakých sedmnácti letech mě vzali brzy do áčka, ještě dříve než Jardu. A teď s odstupem vidím, že to bylo moc brzo. Měl jsem se ještě vyhrát v dorostu a jít tam později. Došlo k uspokojení. Nedával jsem tomu tolik, kolik bych měl.“
Ale i tohle je zkušenost, kterou můžete mladým hráčům předávat, že? Názorně vidí, co se stane, když tomu nedají všechno.
„Přesně tak. Máme tady tři velmi šikovné kluky, kteří jsou ročník 1999. Měl jsem je v mladším dorostu, jsou opravdu talentovaní. A mluvil jsem s nimi o tom. Vyprávěl jsem jim, co se mi stalo v mládí, proč mi to nevyšlo.“
Nemrzí vás to? Když vidíte, že jste s Jágrem začínali stejně?
„Faktem je, že si za to můžu sám. V důležitých letech jsem tomu nedával to, co on. Mohl jsem si za to jenom já. Každý je strůjcem svého štěstí. Na druhé straně je dobře, že to těm mladým můžu ukázat na sobě. Řeknu jim: Podívej, kam jsem to dotáhl já. A kam Jarda… Nedával jsem tomu tolik, a skončil jsem. Jsem pro ně dobrý příklad, mluvím z vlastní zkušenosti.“
Související články
