Z létání máme obavy, přiznává Petr Vrána z Chabarovsku

Útočník Petr Vrána však zůstává i po vydařeném startu do sezony nohama na zemi. Obává se, co s týmem udělá náročné cestování a dlouhé přelety. A nijak nezastírá, že po tragédii hokejistů Jaroslavle mají z létání obavy. „Samozřejmě to máte v hlavě, ale na výběr nemáte. Nemůžete se zastavit a říct, že do letadla nepůjdete.“

Vyvolalo vítězství nad mistrovskou Ufou v Chabarovsku velkou euforii?
„Byla to veliká výhra! Přehrát Ufu je paráda. Nevím, jestli byli unavení, nebo nehráli naplno, ale kvalita byla v jejich podání vidět každý moment na ledě. Mají přehled, sebevědomí, je to úplně jiný hokej, než hrajeme my. My jsme to vysloveně ubojovali. Ale bylo to pro nás obrovské vítězství, doufám, že se nám doma bude takhle dařit i dál.“

Jaká byla atmosféra?
„Super. Je tady hezká nová hala, lidi fandí až do konce. Mám pocit, že bylo pár prázdných seats, teda sedaček, ale bylo víc jak šest tisíc lidí. Po zápase jsme se šli vyběhat ven a lidi na nás v autech troubili, byli nadšení. Porazit Ufu je událost. Ale je to jen jeden zápas, bojovat musíme dál.“

Uniklo vám anglické slovíčko. To znamená, že se v klubu víc bavíte anglicky, než rusky?
„Jsme tady dva Češi a Slovák Honza Lašák, takže mezi sebou se bavíme česky. Jen s finským obráncem mluvíme anglicky. Spíš mi před týdnem přiletěla přítelkyně z Ameriky, takže doma mluvím jenom anglicky. Rusky to trochu zkouším, pochytil jsem pár slovíček, ale na domluvu to není, protože tady nejsem sám a nepřinutím se. Řeči mám teď trochu pomíchané.“

Překvapilo vás něco v Chabarovsku?
„Už mi ani nepřijde, že jsem na druhé straně světa. Když jsme přiletěli, člověk koukal na všechno kolem, ale už jsme si zvykli. Byli jsme příjemně překvapení, město je hezké, pěkná je i obrovská řeka Amur. Je to jiný svět, řekl bych i jiné Rusko, než na jaké je člověk zvyklý. A co jsem se tak tady bavil s lidma, jsou na to i hrdí, že jsou tak daleko od Moskvy. Jinak je to fakt obrovské. Když jsme se teď letadlem vraceli z tripu do Chabarovsku, letěli jsme přes den několik hodin a všude samá divočina. Žádná města, nic. To ani nejde popsat.“

Do Amuru tréninkově plavat nechodíte? Dát si to tam a zpátky?
(zasměje se) „Když bylo vedro, uvažovali jsme o tom, ale nedoporučili nám to. Že prý jsme kousek od čínských hranic a voda není moc čistá. Tak jsme radši neriskovali. Ale na konci hlavní ulice se dá sejít k pláži, je tam krásná procházka podél řeky. Fakt zajímavé.“

Na výlet do Číny už jste si našel čas? Hranice jsou jen dvacet kilometrů daleko…
„Chtěli jsme tam už několikrát, ale ještě na to nedošlo. Nestihli jsme to.“

Říkal jste, že Moskva je daleko. Nicméně letecká tragédie hokejistů Jaroslavle určitě musela dolehnout i na vás, je to tak?
„Strašné… Volal mi to Kuba Petružálek někdy v noci, v první moment mi ani nedocházelo, co se vlastně stalo. Je to šílené! Hodně lidí to poznamenalo, strašná tragédie.“

Vy toho z celé KHL nacestujete nejvíc, nemáte teď z létání strach?
„To je další věc. Přemýšleli jsme nad tím, opravdu toho nalétáme nejvíc. Samozřejmě to máte v hlavě, ale na výběr nemáte. Nemůžete se zastavit a říct, že do letadla nepůjdete. Navíc teď letadla hodně střídáme.“

Nedíval jste se, jestli nelétáte stejným typem?
„Měli jsme lítat nějakým letadlem, které bylo zrušené. Nevím, jestli to byl ten samý typ, do toho nevidím. Nikdo nám nic neříkal. Přijdeme na letiště a čekáme, co bude. Když lítáme do Moskvy, letíme normálně linkama, to jsou větší letadla, normálně boeingy. Kolem Moskvy to bude asi jinak, ale to teprve uvidíme.“

Jak dlouhé přelety zvládáte fyzicky?
„Je to hodně náročné. Máme za sebou první road trip, vrátili jsme se a dva dny jsme byli úplně rozbití. Je to trochu rozdíl, než přijet autobusem z Brna do Ostravy. Problém je i v tom, že k nejbližšímu mančaftu máme časový posun tří hodin. To se na únavě odrazí. Je to náročné, ale ještě jsme ani nezačali. Asi bude lepší zavolat kolem Vánoc, jak to zvládáme. Jestli tady do té doby vydržím…“ (usmívá se)

Dá se s časovými posuny nějak bojovat? Máte nějaký trik?
„Vymyslet není co. Jen musíte zvážit, kdy bude nejlepší spát. Jestli už v letadle, nebo až v Popradu, když tam teď přiletíme? Je to složitější, ale bohužel. Tohle k tomu patří.“

Kolik fanoušků vás přijede v neděli podpořit do Popradu?
„Táta určitě a jeden kamarád už taky hlásil, že by rád dorazil. Moc jsem to s nimi ještě nerozebíral, protože komunikace je s devítihodinovým časovým posunem složitější.“

Už si vaši známí na posun navykli, nebo vás budí v noci?
„No… Táta už mi asi třikrát nebo čtyřikrát volal ve tři ráno. A diví se, že jsem nějaký ospalý.“

Původně jste měli hrát ve formaci s Martinem Růžičkou, který se ale hned na začátku přípravy zranil. Jak moc to pro vás bylo nepříjemné?
„Dost. Ale když to otočíme, tak bylo možná dobře, že se mu to stalo už v přípravě. Měl víc času se dát dohromady. Sezona teprve začala a co vím, tak Martin už se pomalu chystá na led. Kdyby se mu to stalo během sezony, ztratí mnohem víc zápasů. Štěstí v neštěstí. Sám vím, jak je to nepříjemné, když vás takové zranění posadí zpátky a musíte začínat od nuly. Bohužel. Neměli jsme možnost se sehrát, ale nedá se nic dělat.“

Růžičku nešťastně zranil spoluhráč na tréninku, dáváte si od té doby větší pozor?
„To byla nešťastná situace, která vás může potkat kdykoliv. Růža se zrovna vytočil do protisměru a obránce mu šel do těla. Neměl dobrý balanc a ještě blbě spadnul na rameno. Nešťastná náhoda. Věříme, že se dá brzy dohromady a naše hra s ním bude ještě lepší.“