Netlačí na pilu, ale nebránil by se, stačí říct. Martin Ručinský si po devíti letech znovu osahal mezinárodní scénu a po šestibodovém dvojboji (3:0, 4:3) s Ruskem v rozhovoru pro Sport přiznává: „Šampionát v Praze je magnet.“
Jsem jak na trní. Nevím, co od toho mám očekávat… Česká hokejová ikona neměla z návratu do služeb reprezentace čistou hlavu. Těžko se divit po tak dlouhé pauze. Poznávací mise se zapomenutým světem dopadla velmi uspokojivě, velká story pokračuje. „Ale rozhodně se nikam necpu,“ hlásí 43letý útočník Martin Ručinský.
Co vám zůstává za dojmy po zápasech v Karlových Varech a Praze?
„Hlavní je, že jsme dvakrát vyhráli. To bylo ze všeho nejdůležitější, protože nároďák do té doby v sezoně nezvítězil, navíc jsme hráli doma před vlastním publikem. Základ všeho bylo sebrat body. Tyhle zápasy dodají mužstvu sebevědomí. Jasně, Rusáci tu nebyli s nejsilnějším možným výběrem, ale i bez jejich áčka byla ta utkání hodně těžká. Oni bojovali o svoje triko na mistrovství světa, výborně bruslili, nikdy nic nevzdali. Ale my to s nimi zvládli.“
RUČINSKÉHO NÁVRATZápasy: 2 |
Co vám comeback řekl o sobě?
„Zjistil jsem, že mezinárodní hokej je rychlostně o několik levelů výš. Tedy takhle, věděl jsem to předem, jen se mi to potvrdilo. Zvlášť v Praze se hrál extrémně rychlý hokej. Rusáci se osmělili, začali bruslit a hrát.“
Vy ovšem stíháte všechno, jen přeřazujete rychlost, nebo ne?
„Neřekl bych, že stíhám všechno, tak to není. Já sám pořádně nevěděl, jestli budu stíhat. Tak nějak jsem se tím prokousal a hodnocení nechám na jiných. Jisté poznání mi to dalo, ale sám sebe hodnotit nebudu, to nemám rád. Každopádně mě těší, že jsem oba zápasy absolvoval, nastavilo mi to zrcadlo. O sobě, o extralize.“
A co dál? Názor veřejnosti i expertů je poměrně jednoznačný: Ať Ručinský pokračuje a jede i na šampionát. Máte s koučem určitou dohodu?
„Nemáme mezi sebou nic. Samozřejmě jsme na konci spolu prohodili pár slov, ale takhle se Růža bavil s každým. Vláďa mě oslovil, zda bych si nešel s Rusy zahrát, jestli je vůbec schůdné mě zařadit do týmu na tuhle prověrku. A já mám k němu takový vztah, že mu odmítnout nemůžu. Cítím to prostě tak. Teď tomu však dávám absolutně volný průběh, sám v sobě to vůbec neřeším. Vracím se zpátky do Litvínova, k němu upínám všechny moje síly a energii.“
Nicméně, na květen si nebudete zařizovat dovolenou, ne? Alespoň z preventivních důvodů…
(usmívá se) „Jak říkám, nechávám tomu volný průběh. Dávám zpátečku do Litvínova, kde leží moje hlavní poslání, hlavní mise a priorita. Mám tam rozdělanou práci a já doufám, že bude trvat co nejdéle.“
Dokážu z vás vydolovat větu: Ano, chci si zahrát na mistrovství světa, láká mě to…?
„Samozřejmě že pro každého hokejistu by mistrovství světa mělo být lákadlo. Lépe řečeno cíl, vrchol sezony. Pro někoho i kariéry. Já to tak cítím. Hrát světový šampionát za národní mužstvo a navíc v Praze je pro mě top. Zažil jsem to už jednou, v roce 2004 to pro mě byl naprosto úžasnej pocit. Plná hala, výborné zápasy. Je to magnet! Když se na to ale podívám střízlivýma očima, máme spoustu výborných hokejistů a záleží na trenérovi, jak si tým poskládá. Já se rozhodně nikam netlačím. Těší mě však, že jsem mohl být znovu součástí reprezentačního týmu, byla to cenná zkušenost.“
Před necelými 17 tisíci diváků jste si naposledy zahrál v Americe, že?
„Přesně tak. Lidem musím poděkovat. Jak ve Varech, tak v Praze nám vytvořili perfektní atmosféru, fakt nádherná kulisa. Hokej se v tomhle prostředí hraje hned jinak. Diváci nám v zápase strašně moc pomohli, pro tohle ten hokej hraješ.“
Měl jste jako napsaný vůdce práci v kabině, anebo se o vše postaral bezzubý válečník a kapitán Radek Smoleňák?
„Bez práce… Nebyla žádná potřeba. Parta byla vynikající, kluci výborní. Je to klišé, ale táhli jsme za jeden provaz. Uvědomovali jsme si společně, že je třeba obě utkání zvládnout. Což se i stalo.“
