Král: Přijmout Lenerovo desatero za své znamená větší šance na medaili
Nesdílí názor, že český hokej ztratil kontrakt se světovou špičkou. Zároveň však Tomáš Král přiznává, že už mohl být dál. Ale to by všichni, v branži zapojení, podle něj museli chtít. „Pokud ochota chybí, jsou i nejlepší záměry k ničemu. A to se bohužel stává, v tom vidím rozdíl mezi námi a zeměmi, s nimiž se srovnáváme,“ tvrdí prezident ČSLH v rozhovoru pro iSport.cz, v němž například obhajuje tzv. Lenerovo desatero a tvrdí, že Petr Nedvěd dostal nabídku spolupráce.
Jak zní vaše hodnocení sedmého místa na šampionátu v Paříži?
„Je to neúspěch a po předchozím průběhu sezóny určitě zklamání. Vydařila se nám Euro Hockey Tour, výborný byl zejména závěrečný turnaj v Českých Budějovicích, mužstvo posílili hráči ze zámoří… Myslím, že v úvodu mistrovství jsme navíc nepředváděli špatné výkony, vůbec se ale nepodařilo utkání se Švýcarskem a ve čtvrtfinále byl soupeř zkrátka lepší. Právě tato utkání hodně ovlivnila celkový negativní pohled. Na druhé straně, o úspěchu či neúspěchu rozhoduje právě čtvrtfinále, resp. zápasy o medaile. Zatímco na Světovém poháru jsme spíše překvapili a k semifinále chyběl gól v prodloužení, před mistrovstvím světa jsme čekali víc.“
Našli trenéři v čele s Josefem Jandačem v předložené analýze skutečnou příčinu konečného výsledku?
„Příčin pojmenovává analýza několik a v zásadě se s nimi, stejně jako s hodnocením jednotlivých zápasů, shoduji, třebaže na některé věci panují v odborné veřejnosti rozdílné názory. Je to logické a pochopitelné. Za zásadní problém považuji skutečnost, že se nám na rozdíl od soupeřů nepodařilo dosáhnout toho, aby naše výkonnost během turnaje gradovala a kulminovala ve vyřazovací části. S tím ostatně souvisí také mizerná produktivita v play off, která nás v závěrečných fázích šampionátu – a nejen toho posledního – provází. Je neuvěřitelné, že jsme v Minsku, Praze, Moskvě ani Paříži, v různých sestavách a pod různými trenéry, nedokázali vstřelit v rozhodujících zápasech gól ze hry.“
Co vám na vaše postřehy sdělil kouč Jandač?
„Ve většině pohledů jsme se – nejen s ním, ale i s dalšími členy realizačního týmu, výkonného výboru nebo reprezentační komise – shodli. Řadu věcí, třeba právě chybějící gradaci výkonnosti v rozhodujících fázích turnaje, vzal realizační tým na sebe. Podle mého názoru jsou ale příčiny širší, se stejným problémem včetně produktivity jsme se potýkali i na předchozích šampionátech. Někdy si myslím, že analýzy zbytečně komplikujeme, rozhoduje se na ledě. A hráčů, schopných vstřelit v rozhodujících chvílích gól, měli soupeři víc. Což je téma pro každodenní práci, především v klubech.“
Máte nadále důvěru v Josefa Jandače a jeho realizační tým?
„Trenér Jandač u národního mužstva pokračuje, stojíme si i za koncepcí širšího realizačního týmu. Jinak se současný hokej dělat nedá, takový je trend a stejně postupují i ostatní země. Očekáváme, že trenér spolu s realizačním týmem dokončí v nejbližší době koncepci nadcházející sezony, zohledňující oba vrcholy, olympijský turnaj a světový šampionát, včetně toho, že na olympiádě nebudeme moci počítat se zámořskými posilami a naopak, že někteří evropští hráči, zejména obránci, nově zkusí štěstí v zámoří.“
Různí experti, v hokeji dlouhodobě etablovaní, na stránkách Sportu, přednesli svoje připomínky k fungování českého týmu. Trenéři Jandač s Prospalem je v podstatě odmítli s odůvodněním, že názorům z hospody či golfu nepřikládají váhu. Je to správná či adekvátní reakce po sedmém místě?
„S odkazem na „názory z hospody či golfu“ jsem se setkal v jediném rozhovoru, jinak jsem ho nezaznamenal. Václav Prospal s Petrem Nedvědem, oba vynikající hokejisté, navíc ze stejné generace, si to určitě vysvětlí. Jak členy trenérského týmu znám, kritické názory nepřehlížejí a vnímají je, v některých případech možná až příliš citlivě. V rámci svazu, ale ani v médiích rozhodně výsledek neobhajovali, naopak, prezentovali ho jako neúspěch. Máte-li na mysli vnitřní fungování týmu, i tím jsme se pochopitelně při hodnocení zabývali, přičemž od nikoho – v první řadě od nikoho z těch, kdo byli při tom – nemám žádné informace, že by v něm vztahy jakkoli skřípaly.“
Vy osobně jste si z názorů Petra Nedvěda, Marka Sýkory či Luďka Bukače, Martina Straky něco vzal?
„Jsem zvyklý naslouchat všem názorům, a to nejen v hokeji. Zvlášť, když většinu z těch, které zmiňujete, osobně dobře znám, mám s nimi přátelské vztahy a řadu podobných názorů. Ne všechny samozřejmě, to je přirozené. Z titulu funkce ale znám také druhou stranu mince a vím, jak je občas těžké dobré nápady prosadit. Pokud jde o Petra Nedvěda, jakmile skončil kariéru, hned jsem mu za všechno, co pro hokej udělal, poděkoval a nabídl, aby se svazem spolupracoval. Nabídka trvá.“
Nepovažujete zmíněnými osobnostmi vyřčená vyjádření jako příhodný start pro otevřenou diskusi, jíž by se mohli zrovna oni a na druhé straně Jandač a spol. zúčastnit? Neposunulo by to některá hokejová témata, minimálně v očích veřejnosti, o kus dál, po čemž zrovna například Václav Prospal volá?
„Přiznám se, že otázce úplně nerozumím, taková diskuse probíhá na odborné i laické úrovni nepřetržitě, často velmi zostra. Jiná věc je, jak jsou vnímány její výsledky. Pokud někdo se svým návrhem neuspěje, neznamená to přece, že by výměna názorů neprobíhala, nebyla otevřená nebo že by druhá strana jeho argumentům nenaslouchala. Není tajemstvím, že například na tabulkové odstupné v dospělých kategoriích nebo přímé sestupy a postupy, mám jiný názor než většina klubů. Beru to tak, že se mi je nepodařilo přesvědčit a že mají důvody, proč uvažují jinak. Na druhé straně se shodujeme, pokud jde o odstupné v mládežnických kategoriích. Mimochodem, výchovné existovalo už před rokem 1989 a do současné podoby ho v devadesátých letech dopracovala předchůdkyně Asociace profesionálních klubů, v jejímž čele tehdy působily osobnosti jako Ivan Hlinka, Jiří Holík, František Pospíšil nebo František Černík.“
Český hokej neztratil kontakt se špičkou
Národní mužstvo nepřivezlo pět let medaili z mistrovství světa nebo jiných velkých akcí. Co všechno za tím podle vás stojí?
„Je zřejmé, že nemáme tolik hráčů v absolutní světové špičce jako v minulosti, zanedbávala se výchova mládeže, což stále doháníme. Před lety nebyly podchyceny trendy, které dnes rozhodují, jako je výchova individualit apod. Mezitím akcelerovalo zámoří, výsledky koncepční práce sklízejí Švédové, ze široké základny tradičně těží Rusko. Nesdílím ale názor, že český hokej definitivně ztratil kontakt se špičkou. Řadu věcí se již změnit podařilo, další měníme za pochodu, i když někdy ne tak rychle a v takovém rozsahu, jak bychom si představovali. Vloni se třeba psalo, že je český hokej na dně, protože měl v draftu čtyři hokejisty a nikoho v prvním kole. Letos jich bylo devět, jedno z nejvyšších čísel za posledních deset let, dva z nich v prvním kole a velká většina z domácích klubů, po mistrovství světa podepsalo smlouvu pět dalších.“
Reprezentace napříč kategoriemi vylepšily průběžné sezonní výsledky, ovšem na vrcholných akcích zůstávají pozadu. Sám hovoříte o absenci gradace výkonu a slabé produktivity v play off v případě áčka. Jak s touto informací naložíte v dalších scénářích chystaného progresu?
„U mládeže se více zaměřujeme na rozvoj individuálních dovedností a výchovu rozdílových hráčů, V tom budeme pokračovat, přičemž znovu zdůrazňuji, že rozhodující část práce leží v klubech. Představám realizačního týmu přizpůsobujeme zázemí i program dospělé reprezentace. Co vítám a co se nám dříve tolik nedařilo, je širší spolupráce mezi trenéry áčka a mládežnických reprezentací, především dvacítky. A ještě jednu zásadní věc chci zdůraznit – chybí nám sebedůvěra, touha vítězit. Když jsme nedávno s cílem podpořit zapojení mladých hokejistů a s perspektivou domácího šampionátu dvacítek schválili nesestupový charakter druhé nejvyšší soutěže, někteří manažeři a trenéři obratem reagovali tím, že nebudou mít o co hrát. V zámoří, kde mají uzavřených soutěží většinu, uvažují úplně jinak. Chtějí vyhrát, ne nesestoupit. To je velký, pro mě obtížně pochopitelný rozdíl mezi námi a zahraničím.“
Český hokej sčítá konečné ve čtvrtfinále. Berete to smířlivě jako realitu s tím, že semifinále bude bonus?
„Naším cílem je přivézt ze světového šampionátu medaili, na tom nechceme a nebudeme nic měnit. Stejně jako na tom, že o úspěchu či neúspěchu rozhoduje výsledek čtvrtfinále. Je jasné, že zopakovat zlatý hattrick je téměř nemožné, ale nadále patříme mezi šest nejlepších a jsem přesvědčen, že z této pozice stále máme na to, abychom dosáhli na medaile, jako se to podařilo například před třemi lety osmnáctce.“
Novinky se v klubech prosazují pomalu
Stojíte si nadále za systémem výchovy hráčů a trenérů v Česku?
„Pravidelně mluvím se zahraničními odborníky a jsem přesvědčen, že třeba v ústřední metodice, systému trenérského vzdělávání nebo v zahraničních programech zásadní rozdíly nenajdete. Pokud existují, potom souvisí hlavně s historickými odlišnostmi nebo s různými modely financování. Největší problém vidím v tom, že novinky se v základních článcích výchovy, klubech, často prosazují pomalu, narážejí na myšlenkovou setrvačnost, někdy averzi. Často je pak svaz kritizován za něco, co v metodice nenajdete a s čím sám bojuje. Výchova začíná a probíhá v klubech, proto se snažíme práci klubových trenérů co nejvíce ovlivňovat.“
Jak především?
„Metodické materiály akcentují nutnost věnovat se bruslení, střelbě a spontánní hře, trenéři jsou k tomu soustavně vedeni, každoročně organizujeme – přímo nebo ve spolupráci s ČOV – desítky seminářů, na které často přijíždějí přední světoví odborníci.“
Jaká bývá účast z řad trenérů?
„Když jsme se změnami začínali, pořádal svaz šest takových seminářů ročně, dnes pětačtyřicet. Rád konstatuji, že stejně vzrostl i zájem trenérů, především v mládežnických kategoriích. Na seminářích máme ´vyprodáno´, chodí na ně až sto padesát účastníků, v některých případech musíme vypisovat doplňkové termíny. Rezervy vidím v tom, jak potom poznatky uplatňujeme v praxi. Jsem ale přesvědčen, že kdo má zájem, ten se u nás k nejmodernějším trendům dostane. Druhým velkým problémem je přechod juniorských hokejistů mezi dospělé. Právě do těchto oblastí proto směřují projekty, které jsme nastartovali – regionální trenéři mládeže, profesionální trenéři mládeže v malých klubech nebo uzavření druhé nejvyšší soutěže, včetně soustředění mladých hráčů v klubech, kterým pracovně říkám Dukly.“
Po nástupu do funkce svazového šéftrenéra před sedmi roky Slavomír Lener vypsal Desatero úkolů či rad, jak hokej dělat správně. Jaký je stav plnění vašima očima?
„Ve sportu rozhodují medaile. Ty zatím nemáme, uvědomuji si ale, že neuběhla taková doba, aby se změny promítly ve výsledcích. I ve Švédsku nebo Kanadě potřebovali osm deset let.“
Když však Slavomír Lenera nastupoval do pozice šéftrenéra, nemluvil o sedmi, osmi letech čekání na výsledky.
„Když tehdy mluvil se mnou, shodli jsme se, že situace je kritická. S odstupem doby si myslím, že byla ještě vážnější, než se nám jevilo. On sám prohlásil, že pokud bychom začali medaile vozit po pěti letech, byl by to velký úspěch. Mezi osmnáctiletými se nám to podařilo o něco dříve, krok jsme srovnali v šestnáctce nebo sedmnáctce. Ve dvacítkách jsme v tomto směru zatím neúspěšní, a víme proč – nezvládáme přechod mezi juniorskou kategorií a dospělými. Chci také říci, že ´desatero´ není cíl, nýbrž cesta. Čím více klubů a trenérů ji přijme za svou, tím větší šance na medaile. Troufnu si tvrdit, že kdybychom se změnami nezačali, katastrofické scénáře, s nimiž se občas setkáváme, by se již naplnily. Podařilo se přinejmenším zastavit propad, který byl tehdy nejhlubší, odrazili jsme se ode dna. V kategoriích do osmnácti let jsme s nejlepšími srovnatelní, což dokládá vývoj výsledků mládežnických reprezentací. Začali jsme se prosazovat na Hlinkově memoriálu, po letech jsme přivezli stříbro z mistrovství světa U18. Osmnáctce jsme hodně věřili také letos, s nejlepšími většinou vyhrávala, mistrovství světa ovšem nezvládla. Takový je sport. A nakonec – i biblické desatero předpokládalo ochotu řídit se jím a respektovat ho. Pokud ochota chybí, jsou i nejlepší záměry k ničemu. A to se bohužel stává, v tom vidím rozdíl mezi námi a zeměmi, s nimiž se srovnáváme.“
Lenerovo Desatero (návod šéftrenéra svazu Slavomíra Lenera z roku 2010, jak pomoci českému hokeji) |
1. Trénink dynamiky a výbušnosti 2. Tlak do brány 3. Individuální trénink techniky – excelentnost, detaily 4. Přechod z obrany do útoku – rychlost, včasnost, aktivní zapojení obránce 5. Přechod z útoku do obrany – okamžité aktivní napadání všech pěti hráčů, tlak na kotouč „gap“, ne systém 1-2-2 u mladšího dorostu 6. Fauly holí (odstranění) 7. Coaching – výchova individualit, nechat hráče tvořit 8. Komunikace 9. Trénink mimo led – denně 10. Škola, ostatní povinnosti |
Jako rozporuplný krok hokejová veřejnost řešila návrat trenéra Miroslava Přerosta ke dvacítce, stal se členem týmu Filipa Pešána. Uvažovali jste o Aloisi Hadamczikovi, anebo ne?
„Ve hře bylo více kandidátů, na výkonném výboru se nakonec hlasovalo o dvou – Filipu Pešánovi a Aloisi Hadamczkovi. Podpora Filipa Pešána byla téměř stoprocentní, v jeho prospěch rozhodly úspěchy, kterých dosáhl na klubové úrovni, výsledky a hra, kterou se jeho mužstvo prezentuje, stejně jako styl koučingu, týmové práce a komunikace, který prosazuje. Při výběru spolupracovníků měl – jako všichni hlavní trenéři – volnou ruku. Navrhl jsem pouze, aby v realizačním týmu působil Rostislav Vlach, kterého se nám podařilo získat jako svazového trenéra. Miroslava Přerosta si vybral sám, důvody, proč se tak rozhodl, mi vysvětlil a já jim rozumím. Pochopitelně jsem ho upozornil, že bude vystaven kritice některých lidí, zvlášť těch ´hokejových expertů´, kteří si tento titul udělili sami.“
To asi narážíte na některé novináře, ovšem jinak také na bývalé slavné hráče a reprezentanty, kteří Přerostově praxi na střídačce zkrátka nevěří. Nebo jste to myslel jinak?
„Pro mne je slovo expert spojeno s velkými nároky, což platí nejen pro hokej. Expertem je člověk, který má v oboru za sebou zásadní praxi a zkušenost. Třeba právě osobnosti, které jste jmenoval jinde, toto kritérium splňují, experty nepochybně jsou a mají k hokeji co říci. V jiných případech je to jen prázdná skořápka. Na názor má pochopitelně právo každý, ne všechny názory však mají u odborné veřejnosti stejnou váhu.“
A není to jinak? Kdo chválí, je kvalitním expertem, kdo přijde s námitkami nebo vidí rezervy, jeho názor nemá váhu.
„Rozhodně ne. Přijímáme i kritické názory, jinak bychom nenastartovali tolik projektů a změn. Jenom tvrdím, že expert musí mít něco za sebou.“
Nakolik je pro svaz a vůbec pro budoucnost důležitý projekt Pojď hrát hokej, který si vytkl za cíl přitáhnout malé děti k ledu?
„Naprosto zásadně. Projekt Pojď hrát hokej přinesl vynikající čísla, proto jsme se rozhodli, že v něm budeme pokračovat. V lednu se Týdnů hokeje zúčastnilo 136 klubů, náborové akce navštívilo šest tisíc dětí. Dalších devět tisíc dětí se zúčastnilo kurzů bruslení pro mateřské a základní školy. Na řadě míst přišlo na nábory několikanásobně více dětí než obvyklé, řada z nich se zaregistrovala a vznikají nová družstva přípravek, mládežnických hokej se vrací i tam, kde se nějakou dobu nehrál. A nejde jen o tuto akci, v rozšíření členské základny se promítají i další aktivity, financované z prostředků svazu – bezplatná výstroj pro nejmenší hokejisty, práce regionálních trenérů, profesionální trenéři mládeže v malých klubech, kterých bude svaz v této sezóně platit již pětasedmdesát. Díky nim se nám podařilo trend poklesu či stagnace mládežnické základny obrátit – počet klubů a družstev v žákovských soutěžích vzrostl ze 109 v roce 2010 na 146 v roce 2017, čili o třetinu.“
Od Číny si slibujeme ekonomický přínos
Český hokej čím dál víc prohlubuje kontakty s čínským. K čemu je to dobré?
„S Kanadou a Ruskem jsme třetí zemí, kterou Čína oslovila. Z našeho pohledu nejde o charitu, slibujeme si hlavně ekonomický přínos.“
Můžete být konkrétnější? Jak zní plán spolupráce a možný vývoj vztahů?
„Podepsali jsme několikabodové memorandum, ve kterém deklarujeme ochotu rozvoji čínského hokeje pomoci. Co všechno se z něj podaří realizovat, teprve uvidíme, bude záležet na dalších jednáních. Současně tak podporujeme úsilí IIHF o rozšíření ledního hokeje do dalších zemí, mezi nimiž patří Čína k nejzajímavějším. Uvidíme, jak se spolupráci podaří nastartovat.“
Před časem se medializovaly údajné problémy společnosti WSM, která je partnerem svazu, první liga ji propůjčila název. Jsou známy dopady na hokej po této kauze a má ČSLH uložené prostředky v této firmě?
„Společnost WSM dosud závazky vůči klubům druhé nejvyšší soutěže plnila a věříme, že tomu tak bude i v budoucnosti. Pro kluby je její podpora vítaným bonusem, v rozpočtech však nehraje stěžejní roli, takže ani pokud by se něco změnilo, nevedlo by to k zásadním potížím. Obecně platí, že podrobnosti smluv nezveřejňujeme, myslím ale, že nic neporuším, když řeknu, že ČSLH žádné prostředky v systému WSM nemá.“
Nakolik se do chodu ČSLH promítlo pozastavení vyplácení státních příspěvků po dotační kauze?
„ČSLH má z výnosů mistrovství světa 2015 stále finanční rezervu, takže riziku finančního kolapsu zatím čelit nemusí. Ve většině svazů je však situace katastrofální, bojují o přežití, a pokud by se agónie prodlužovala, dotkla by se i nás. To, co se v oblasti dotací děje, je bezprecedentní a neudržitelné.“
