Když se rozohní, nejde zastavit. Ještě teď, měsíc po skončení MS, s ním cloumají emoce. „Hrozně mě mrzí, že to nedopadlo líp,“ říká jeden z asistentů trenéra Václav Prospal. Na ledě to býval živel, hecíř. Podobné je to v roli kouče. Někdejší útočník připouští, že sedmé místo a vyřazení ve čtvrtfinále je neúspěch, ale naléhá: „Abychom šli nahoru, musíme spolupracovat! Ne se urážet.“
Během více než hodinového rozhovoru rozhazoval Václav Prospal rukama, zvyšoval hlas, občas si musel loknout vody, aby se uklidnil. „Mohlo by mi to být jedno, a jen tak bych si užíval léta. Ale není! Pořád na to myslím,“ vrací se dvojnásobný mistr světa k šampionátu, pro něj prvního v roli trenéra. Hlavní kouč Josef Jandač se vyjadřovat nechce. Prospal, jenž v NHL odehrál přes tisíc zápasů, do toho šel.
Když se řekne mistrovství světa v Paříži, co to ve vás vyvolá?
„Pocit zklamání. Sedmé místo je neúspěch, jinak se to nazvat nedá. Takže pocity jsou stejné jako po posledním utkání, když jsme prohráli s Rusy (0:3). Říká se, že čas rány zahojí, ale nejde to.“
Deník Sport po mistrovství přinesl řadu rozhovorů s hokejovými osobnostmi, plyne z toho pro vás nějaká sebereflexe?
„To je obšírné téma, ale odpovím na to asi takhle: Každý má právo na svůj názor, po sedmém místu kritika musela přijít. Na druhou stranu musí být oprávněná, konstruktivní. Abych se z toho já jako trenér mohl poučit, něco si z toho vzít. Abych se mohl zlepšit.“
To se nestalo?
„Trošku se podle mě vyvolala hysterie. Můžeme polemizovat, jestli mi to vadí nebo ne, ale určitě způsob, jakým se někteří experti vyjadřovali o Pepovi Jandačovi nebo o celém trenérskému štábu a hráčích, to mi nepřišlo úplně… (přemýšlí) Jak to říct… No prostě všechno musí mít nějaký glanc.“
A to nemělo?
„Řešit, jestli jsme měli míchat formace nebo ne, já nevím… Od čeho tam potom trenéři jsou? Po zápase s Finy, který jsme otočili potom, co jsme to všechno přeházeli, se říkalo, jaký to byl superkrok. A najednou se povídá, že jsme to moc motali? To už mi přišlo, jako kdybychom řešili, jestli jsme měli na sobě vínové kravaty nebo modré. Chápu, že kritika musí být, ale měla by být konstruktivní. A hlavně od lidí, kteří do toho byli nějak zainteresovaní.“
Ostatní nemají právo vyjádřit názor?
„Každý má právo na názor, člověk s tím musí počítat. Každý kouč si po mistrovství, které skončí bez medaile, projde podobnou mediální masáží… Reprezentace je hodně sledovaná. Je mi jasné, že vy novináři nebudete hledat jenom ty dobré věci. Ale pořád to musí mít nějakou úroveň.“
Není dobře, když se rozvine taková diskuse? Vždyť národní tým čeká na medaili pět roků, to se naposledy stalo v padesátých letech…
„Ale jak už jsem říkal – mělo by to být s glancem, respektem. Udělané tak, aby kapacity, které se k tomu vyjadřují, přiložily ruku k dílu. Aby to neříkaly někde z golfových hřišť nebo z hospod. Copak je správné, že si radši náš produkt pomluvíme, budeme se hanit mezi sebou? A urážet se? Pojďme se radši všichni zapojit tak, abychom pomohli vrátit náš hokej na pozice, na které jsme byli zvyklí!“
Jde o to, jestli na svazu o pohledy některých lidí mají zájem, třeba Luděk Bukač, kouč dvojnásobných mistrů světa, se svými názory naráží dlouhodobě…
„To už je otázka na někoho jiného. Říkám to obecně. Pojďme si všichni pomáhat! Jestliže se budeme pomlouvat, tak i ten zbytek hráčů, které máme v top ligách, nám přestane na šampionáty jezdit… Proč by měli poslouchat, že tady někdo hodnotí, proč nějaký hráč skončil ve čtvrté lajně? To by mělo přece zůstat v kabině, to by si měli hodnotit sami hráči s trenéry.“
Jakou dohru měl šampionát ve vašem trenérském štábu?
„Dokola a dokola jsme se o tom bavili. Více než šest hodin jsme to rozebírali na trenérské komisi. Sešli jsme se jako celý trenérský tým a zabývali se vším možným. Co se dalo udělat jinak, co ne. I my trenéři jsme prošli sebereflexí. Mně speciálně vrtalo hlavou, proč jsme až do čtvrtfinále zvládali výborně přesilovky, ale potom jsme nevyužili ani jednu z pěti. Nikdo z nás nekouká do zrcadla a neříká: My jsme ti nejlepší! Nejsme. Dávno nejsme. Všichni děláme chyby. Každý si k tomu řekl, co jsme mohli udělat jinak. Pokud jde o přípravy na zápasy, tak máme svědomí absolutně čisté. Nechci, aby to vyznělo, že se tady nějak obhajujeme, ale víc jsme udělat nemohli. Příprava byla velmi podrobná, ale zase jsme třeba při videu nechtěli hráče moc zatěžovat. Bylo to totožné s tím, co jsem zažíval dlouhá léta jako hráč. Aby kluci měli co nejvíc informací.“
Na mistrovství myslím každý den
Celkově je na vás vidět, jak moc vás to stále štve.
„A jak! (zvýší hlas) Hrozně mě to, s odpuštěním, sere. Nejde jenom o to, že jsme prohráli ve čtvrtfinále, ale ještě víc mě mrzí, že jsme předtím prohráli se Švýcary. To rozdýchávám těžce. Soupeř ukázal daleko větší srdce, hlad po vítězství. Takže to celkově hrozně blbě vstřebávám.“
V hlavě to vrtá?
„Myslím na mistrovství každý den. I manželka to na mně vidí, nedokážu se od toho oprostit. I to, že se tady vyvolala hysterie, mě žene dopředu, aby ze mě byl ještě lepší trenér. Protože to není tak, že bych za tím zavřel dveře, a řekl si, že si užiju léto. Ne! Těžce to vstřebávám. Vím, že další generace potřebují vidět úspěch. Aby je to přinutilo k ještě tvrdší práci. Ti kluci si musejí říct: Já chci být jako ten Pastrňák nebo jako Voráček. Neustále si to tedy všechno pouštím na videu. Ale vím, že nikdy neřeknu jednu věc.“
Jakou?
„Že bych pověděl: Tenhle hráč měl dát gól. Nebo že tenhle brankář měl něco chytit. Nikdy! Jsme přeci na jedné lodi. Nikdy nebudu nic házet na hráče. K tomu se nikdy nesnížím. Jako se to občas dělo v minulosti.“
To byl případ kouče Aloise Hadamczika… Také on se do vás po mistrovství veřejně opřel, že takhle široký realizační tým nefunguje. Nemáte chuť obšírněji popsat, co se dělo v mužstvech pod jeho vedením?
„Mrzí mě, že tohle Lojza říkal. Zrovna on. Na druhou stranu ho chápu, protože on si tímhle mediálním kritizováním procházel hodně, jenže ten tlak si na sebe vytvářel sám. Nebudu ale ten, který ho teď bude hodnotit jako trenéra. Zažil jsem ho, mohl bych vyprávět. A hodně… Ale nebudu, protože nechci vytahovat věci z kabiny. A nebudu ten, kdo se opírá do jiných a pomlouvá. Jenom znovu opakuju, že bych byl rád, kdyby se celý náš hokej posunul výš. Odpovědnosti se určitě nezříkáme, jenom by bylo fajn, kdybychom si neházeli klacky pod nohy. A všechno negovali.“
Co konkrétně myslíte?
„Je krásné vidět, jak vás lidi plácají po zádech, když se nám podařilo vyhrát před šampionátem turnaj Euro Hockey Tour, porazili jsme Finy, pak jsme vysoko přejeli Švédy. Takže sezona by se neměla hodnotit jenom podle dvou špatných zápasů, které jsme sehráli na mistrovství.“
Jenže ty rozhodly. A sedmé místo je fakt.
„To ano, o tom není sporu.“
Co jste říkal na názor někdejšího skvělého útočníka Petra Nedvěda, který namítal, že český hokej zbytečně kopíruje Kanadu? Že nejde vlastní cestou?
„A já bych od něj chtěl slyšet, v čem jí kopírujeme? Jeho názor mu neberu, ale on se kolem týmu vůbec nepohyboval, neseděl v kabině, ani nevím, jestli viděl všechny zápasy. Nebyl ani mezi manažery, takže si nemyslím, že by byl v pozici, aby hodnotil, jestli jsme něco kopírovali, nebo ne. My jsme se snažili hrát hokej, který by vedl k vítězství! To byl náš hlavní cíl. Po Světovém poháru se říkalo, že je příprava dobrá, hráčům se líbilo, jak se vedly tréninky, jak to probíhalo. A najednou je teď všechno špatně? A je snad blbě, když se snažíme hráčům ukázat, jak třeba přesilovky hrají jiné týmy? Proč toho nevyužít? Byl bych sám proti sobě, kdybych klukům neukázal něco, co jim může pomoct podat ten nejlepší výkon.“
Podle Nedvěda vypadal hlavní kouč Jandač na střídačce bezradně. Ani na tom není kus pravdy?
„Tenhle názor se mi hrubě nelíbí. Dostali jsme se do pozice, kdy polemizujeme, jestli měl někdo tuhle kravatu, nebo jinou… Jde přeci o výsledek, o předvedenou hru, nebo ne?“
To ano, ale když výsledek nepřijde, hodnotí se i jiné věci.
„Jenže to by měli hodnotit zasvěcení, kteří tam byli. Sami hráči by měli říct, jak se trenér projevoval, jak se choval, jestli byl na střídačce ztracený… Přece nikdo zvenčí nemůže říkat, jestli měl takový nebo makový výraz. To bychom se mohli vrátit k Růžovi (Vladimíru Růžičkovi) a říkat, že byl moc emotivní a řval. A k dalším trenérům… Chceme náš sport srážet tím, že si najdeme jednu věc a o ní budeme mluvit? Pojďme se bavit o tom, proč naše reprezentace není schopná dlouhodobě zvládat klíčové zápasy. Proč?“
I k tomu jsem se chtěl dostat.
„Proč nejsme schopní napodobit generaci kolem roku 2000, která nejdůležitější zápasy zvládala? Proč řešíme jiné věci a urážíme se navzájem tím, že mluvíme o tom, kdo jak vypadal na střídačce? Nehodnotíme práci trenéra podle toho, jak bychom měli. Podle vítězství a porážek. My ho hodnotíme podle toho, proč si dovolil někoho poslat v sestavě níž.“
Když se daří jiným, dostanou prostor
Když jste připomněl Tomáše Plekance, dlouholetého kapitána národního týmu, bavili jste se po šampionátu i o tom, jestli nebyla chyba, že jste ho ve čtvrtfinále stáhli z přesilovky? Právě početní výhodu jste měl na starost vy.
„Bavili jsme se o všem možném. I o tomhle. Ale zase…“
Co zase?
„Že se tady řeší, proč hrál ve čtvrté pětce. Pakliže se někdo neprosazuje, tak to je právo trenéra, ne? Nic proti němu, je to výborný hráč, charakterově skvělý kluk. Vždycky přijel reprezentovat, je to lídr, super kluk. Ale když se daří jiným víc, proč jim nedat prostor? A pokud jde o to čtvrtfinále, tak Pleky měl šestý nejvyšší čas na ledě z útočníků. Takže nevím, jestli se to dá hodnotit tak, že jsme ho někam odsunuli… Vždyť i tak se na něj hodně spoléhalo. Navíc v dnešním pojetí hokeje je úplně jedno, jestli někdo v nároďáku hraje v první pětce, nebo ve čtvrté. My si prostě vybereme jednu věc, a na jejím základě zesměšníme trenéra před národem! Nebo vypíchneme, že se během mistrovství netrénovalo. Vy jste tam byl, takže se opravdu netrénovalo?“
Režim hlavně v úvodu byl opravdu volnější.
„Protože program byl hrozně náročný. Jediný volný den byl po dvou zápasech ve dvou dnech. Tak hráčům Pepa (Jandač) zcela správně dal volno. Trenéři jsou tam snad od toho, aby komunikovali s mužstvem a věděli, jak se kdo cítí, ne? Zápasy šly v rychlém sledu, my jsme potřebovali, aby kluci byli čerství na ty klíčové duely. Za třináct dní jsme odehráli osm zápasů. A jestliže se šest zápasů hrálo od 16.15, tak to bych byl blázen, kdybych kluky budil v půl sedmý, aby šli v osm na rozbruslení. My jsme tam byli přece kvůli zápasům. Je smutný, že tohle jsou věci, podle kterých to hodnotíme. Nebo se najednou říká, že je až moc široký realizační tým. Dnešní sport se ubírá tímto směrem. Každý kouč má svoji roli, stejně jako hráč.“
Proč český hokej neumí vyhrávat klíčové zápasy? Není to jenom otázka áčka, ale podobně jsou na tom i mládežnické výběry. Turnaje v sezoně zvládají, ale přijde den D, a nejde to…
„To je milionová otázka. A jestli někdo má křišťálovou kouli, možná má odpověď.“
Jaká je ta vaše?
„Promítá se celkově situace v českém hokeji. Stačí se podívat na draft. Okolo roku 2000 jsme na něm měli více než třicet hráčů, teď jich máme stěží tolik v celé NHL. Ustupujeme. Takže i v áčku se to musí projevit. Možná jsme ztratili mentální sílu, kterou jsme v těch rozhodujících momentech měli. Každý dobrý tým začíná u porážek. Třeba je to něco, čím si budeme muset projít a skousnout to. Ale určitě nám při tom nepomůže, když se budeme vzájemně pomlouvat.“
Není to i tím, že chybí lídři? Že hráči do těch rolí superlídrů ještě nedorostli?
„Možná. S tím souvisí ještě jedna věc.“
Nepracuje se od dob, kdy byly úspěchy
Jaká?
„Přestalo se pracovat v době, kdy byly úspěchy. Usnuli jsme kolem toho roku 2000, kdy jsme všechno vyhrávali, na vavřínech. Mysleli jsme si, že jsme nejlepší, ale takhle to ve sportu nefunguje. Věřím tomu, že i když jsi nejlepší, nesmíš nikdy ztratit ochotu se zlepšovat. Přestali jsme hráče vychovávat. Nutit je, aby makali extra. Aby se z nich stali lídři, rozdíloví hráči. Ty, kteří to v rozhodující momenty vezmou na sebe, jsou prodlouženou rukou mezi trenéry a kabinou. Vybejkovat to, ale zároveň i zklidnit, když je třeba. Dřív jsme je mívali i v NHL.“
Kdežto teď je jich tam jenom pár…
„Abychom mohli s nároďákem pomýšlet na titul, musí si všechno sednout. Musí být štěstí. Hráči, ale i my trenéři musíme předvést maximální výkon. Protože není náhoda, že nezvládáme čtvrtfinále, podívejte na minulý roky… Když už se to zvládlo, v dalších zápasech o medaili zase nic. Bez gólu. Nejsme schopní produkovat. Neuděláme rozdíl na ledě, ale ani na trenérské tabuli. Tohle není problém na jeden rok, na jeden měsíc, na jednu sezonu, tohle je dlouhodobý proces, začíná už u malých žáčků. Je třeba si jasně říct, že už nepatříme do nejlepší čtyřky. Horko těžko do nejlepší šestky. Jestliže dneska přivezeme na šampionát šest hráčů z NHL, ještě to neznamená, že máme na zlato. Protože Švédové jich mají čtrnáct, Rusové taky. No a o Kanadě ani nemluvím… My na to prostě nemáme hráče.“
Dostáváme se k těm lídrům. Je to tak, že momentálně český hokej nedisponuje hráči, jako bývali Reichel, Dopita, Výborný? Nebo Jágr?
„Tohle je další klíčová věc. Některé v NHL máme, ale aniž bych se chtěl kohokoliv dotknout, tak pozice těch super lídrů vyklízíme. Roky nazpátek jsme mívali kluky, kteří ve svých týmech vyhrávali bodování, byli nejvytíženější. Nechci říkat, že lídry nemáme, svým způsobem se jím může stát každý. Ale k tomu absolutnímu lídrovi nám něco schází. Nechci nikoho urážet ani hanit, ale když se člověk podívá na poslední šampionáty, v tomhle jsme ztráceli. Není náhoda, že posledním hráčem, který rozhodl čtvrtfinále, byl Jarda Jágr…“
Je to otázkou času, kdy se někdo další objeví?
„Kuba Voráček je lídrem ve Philadelphii, Pasta (David Pastrňák) dorůstá do téhle pozice v Bostonu, měl neskutečnou sezonu. Ale působí vedle Marchanda, Bergerona, Krejčího, Zdeno Cháry. Od kterých se učí. Takže jednou do role superlídra doroste, ale zatím v ní, logicky, není. Ale není fér to na někoho házet… Je to kluk, který nesnáší porážky. Stejně jako Voras. Nebo Gudy (Radko Gudas). Ale pokud jde o ty top lídry, jak jsem o nich mluvil, v tom zaostáváme. A přitom jsou naprosto klíčoví. Podívejte se na týmy, které vyhrávaly extraligu. V Kometě byl Martin Erat, který měl famózní kariéru v NHL. Liberec sázel na Radivojeviče, Lašáka. Předtím vyhrál Litvínov s Růčou (Ručinským), Plzeň díky Stráčovi (Strakovi), Zlín měl Čáju (Čajánka). Co jméno, to pojem. A osobnost. Nebo proč v NHL vládne Pittsburgh? Má Crosbyho s Malkinem. Když se nedaří, zavelí. Když přišel Kessel, byl to hráč, z kterého si všichni dělali srandu, že nemůže hrát. Paradoxně mu pomohlo, že není hlavním lídrem, Crosby s Malkinem si ho zpracovali i v kabině.“
I vy jste býval vyhlášeným hecířem. I takové typy chybějí?
„Ale i já jsem se musel učit. Od hráčů jako Lindros, LeClair, Desjardins, Hextall… Každý to musí odkoukat, takže ono to chvíli potrvá. Takže nepřichází v úvahu, abych na někoho z kluků něco házel. Jsme přece na stejné lodi. Nebudu, abych se obhájil před národem, něco vytahovat. Když jsem byl hráč, taky se mi některé věci nelíbily, jak určití trenéři pracovali. Ale do toho nejdu. Vůdcovství se nedá naučit hned. Je to od mládí. Proto se s oblibou chodím dívat na tréninky mládeže. Sednu si tam na svou rybářskou židličku a koukám. Nejenom na to, kdo dává góly, ale i na to, jak nějaký kluk reaguje, když nedostane přihrávku, jestli je otrávený, nebo ne. Nebo jestli se bojí jít do rohu, nechá tam schválně dojet beka dřív a dívá se, jestli se trenér dívá, nebo ne. Podle toho si dělám obrázek. Pokud budou ti mladí správně koukat kolem, pozorovat a vezmou si dobré věci, věřím, že se lídři zase objeví.“
Co říkáte na to, že hodně obránců podepsalo do NHL? Radim Šimek, Libor Šulák, Jan Rutta, Jakub Jeřábek…
„Určitě je to pro ně dobře. Ale budou muset ukázat vnitřní sílu. Nevěřím, že všichni se prosadí do prvních týmů. I když bych jim to pochopitelně přál. Ale zároveň bych jim přál i to, aby to nezabalili a nevrátili se v půlce sezony zpátky. Chtěl bych, aby si to tam vykousli jako generace hráčů před nimi, kdy nebyla žádná KHL. Když někdo do zámoří šel, musel si to vyžrat. Vykousat na farmě. Vždyť co je nejkrásnější na sportu? Motivace ukázat lidem, kteří vám nevěří, že i tak se prosadíte. Je to něco, co by je mělo táhnout dopředu.“
Když to shrneme, nevzaly vám poslední týdny chuť do práce?
„Hrozně mě to štve, že jsme to čtvrtfinále prohráli. Zklamání je velký, ale nebudu házet flintu do žita. Hokej mám v srdci, vedle rodiny je to pro mě to nejdůležitější. Chci mu pomoct! Jsem hrozně rád, že mi Pepa Jandač dal tu šanci. Chci se i nadále učit a být ještě lepší. Ale není to tak, že jako trenér úplně začínám, beru to postupnými kroky, nějaké zkušenosti mám už z Ameriky od mládeže. Ale pochopitelně se chci zdokonalovat jako každý jiný.“
