Reprezentace? Lidem jsem říkal, ať na mě nesází, přiznal Duda

Radku, jste zklamaný, že nejedete na Švédské hry?
Duda: „Nedá se říct. Já sám sobě ani takovou otázku nepokládal. To je věc trenéra. On je zodpovědný za svoje výsledky, vybírá si svoje hráče. Beru to normálně.“

Ale něco vám hlavou problesklo po oznámení nominace, nebo ne?
Duda: „Asi vás překvapím, ale nic. Jen kluci v kabině tipovali, jestli v týmu budu, nebo ne.“

Před chvílí tu dával najevo nespokojenost Tomáš Vlasák…
Duda:„Jo, Vlasy to prožívá hodně! (směje se) Mrzí ho, že tam nejsem. Musím být ještě lepší hráč než jsem, víc na sebe upozornit a dokázat trenérovi, že si nároďák možná zasloužím. To je celý.“

S trenérem Hadamczikem jste nedávno probírali minulost i budoucnost. Jaké dojmy ve vás po schůzce zůstaly?
Duda: „Obsah schůzky bych nechal být. To je mezi mnou a jím. Přijde mi to tak korektní. Chtěl jsem se sejít osobně, je to lepší než řešit věci po telefonu. S druhým si podáte ruku, máte oční kontakt, to vám řadu věcí napoví. Ještě jinak, moje priorita je Plzeň, každá další věc je bonus. Před sezonou mi plno lidí nevěřilo a moji současnost v týmu vnímám jako zadostiučinění.“

Zajímalo vás Mariane, zda se váš svěřenec dostane do reprezentace?
Jelínek: „Trenéra vždycky potěší, pokud jeho hráč úspěch má, já ale dávám enormní prioritu své práci v Plzni. Z hlediska mého egoismu by mi vadilo, kdyby dostalo nominaci pět, šest hráčů Plzně. Ale Radkovi jsem reprezentaci přál. Z Chomutova loni přišel kluk, který byl v uvozovkách o soutěž níž. A najednou vede bodování extraligy. Přišlo by mi to jako malá sportovní pohádka, kdyby byla zakončená návratem do nároďáku. Ale pozor, já bych to nezavíral, kus sezony je pořád před námi.“

Nakolik se do vašeho vynechání promítly dřívější kontroverze s koučem Hadamczikem?
Duda: „To se musíte zeptat trenéra.“

Osobní pocit z toho musíte mít…
Duda: „Jak říkám, já to neřeším. Už kdysi dávno jsem se rozhodl, že se nebudu zabývat otázkami, na které neznám odpověď. A tohle je jedna z nich.“

Všiml jste si, že na téma vašeho comebacku byl jednou sázkovkou vypsán i kurz?
Duda: „Jo, hodně lidí mi psalo a volalo. Radil jsem jim, ať zvolí možnost ne. Kdo mě poslechl, mohl si přijít ke slušným penízkům, udělat si hezkýho Valentýna.“ (usmívá se)

Blíží se play off, plzeňská kabina ráda vymýšlí různé skopičiny. Co takhle oprášit starý zvyk a obarvit si vlasy?
Duda: „Tenkrát jsme byli mladý, dělali jsme různý věci. Postupem času si vystačíme s atmosférou, která při play off nastane. A jak vidíte, trenér už má vlasy obarvený! Už je v play off!“ (směje se)
Jelínek: „Možná mladý s něčím přijdou, vidím to na Kováře, Pituleho… Naši dědečkové už sami od sebe nic vymýšlet nebudou.“ (usmívá se)

Co by se muselo stát, abyste svoji bílou kštici obarvil dejme tomu na červeno?
Jelínek: „Muselo by se stát něco ohromnýho, aby mi stálo za to udělat ze sebe pitomce. (usmívá se). Jinak, co se barvení vlasů týká, přijde mi to už krapet neoriginální. Když už s něčím přijít, tak s novou věcí. Proč ne. Třeba bungee jumping. Stříhání, barvení vlasů, dlouhé vousy, to už všichni známe. Kovář určitě na něco přijde.“
Plzeň půjde do play off z vysoké pozice i díky výkonům Radka Dudy. To je jistě práce generálního manažera Martina Straky, jenž na něj má nejvýraznější vliv. Jaký podíl na jeho fazoně i na tom, že jste ho zkrotil, si dáváte vy?
Jelínek: „Upřímně, já to tak nevnímám a nevidím. Já Radka znám hodně dlouho. Jestli si vzpomeneš (dívá se na Dudu), měl jsem tě jako mladýho na Jágr Teamu…“
Duda: „Áno, rok 99.“
Jelínek: „Už tenkrát jsem si ho zapsal jako kluka, který je svůj. Nemůžu říct rebel, ale mnohem starších pardálů se nebál, dohrával je. Hokejový respekt mu nechyběl, ten životní tam nebyl. Z toho se dalo vyčíst, že tenhle kluk půjde svojí cestou. A potvrdilo se to. Poté jsme se potkávali a poznávali v různých rolích, dost jsem si o Radkovi přečetl i v novinách… (usmívá se) Loni jsme se sešli v Plzni, když přišel na skok z Chomutova. A to byla velmi pozitivní zkušenost. Výborně zapadl do zdejšího prostředí, je na něm vidět, že miluje hokej a ukazuje respekt před úžasnými hráči jako jsou Martin Straka, Bóža Modrý, Vlasy… S nimi on hodně komunikuje.“

Jak je to přímo mezi vámi?
Jelínek: „Máme mezi sebou nepsanou dohodu. Navzájem se respektujeme. Radek ví, že občas přestřelí, uzná to, přijde, povídáme si o tom. Abych nebyl jenom pozitivní, je tu něco, s čím si nevím rady. Při hře sem tam nastane okamžik, kdy ho pohltí emoce, přetahuje střídání, soupeři ho provokují, zčervená, papiňák je plnej… To se pak dostává za hranici, kdy bych nejradši roztočil laso, přitáhl si ho na střídačku a nechal ho dvě minuty vystydnout. Po chvilce je zase v pohodě.“

A v tom momentu si nevíte rady s čím?
Jelínek: „Zda za ním přijít, říct mu ostrý slovo, anebo ho naopak poplácat. Řešíme to spolu a dohodli jsme se, že spíš vezme to poplácání. Je to pro mě výzva. Mám rád práci s lidmi.“

Souhlasíte s vyřčeným připodobněním k papiňáku?
Duda:„Určitě. Ten hrnec občas přetéká. Navíc, poslední dobou cítím větší pozornost protihráčů. Přichází víc skrytých faulů, háčků, nedovolených bránění. To mě pak štve.“

K čemu by došlo, kdybyste i vy měl výbušnou povahu Radka Dudy?
Jelínek: „Když na sebe kouč a hráč začnou křičet v kabině, je to první bod, kdy trenér začíná prohrávat svůj kredit. Dovedností kouče je, aby k těmto situacím nikdy nedocházelo. Ani mezi hráči navzájem. Je třeba umět najít chvíli, kdy, co a jak prodat. Ve středu jsme s Radkem probírali něco, co v úterý po zápase ve Varech nešlo. To by nemělo efekt, dopad. Ale kritizovat se musí. Hráčům vždycky říkám, že za jejich kritiku a hledání chyb jsem placenej, je to má práce. Dávám si záležet i na individuálním přístupu k hráčům. Jinak se bavím se starými, s mladými, s Dudáčkem. Ale mimo kabinu jsou mi všichni kluci rovni. Mladého seřvu, ale u oběda si k němu klidně sednu a bavíme se o jeho přítelkyni. Snažím se přepínat. Přijde mi hloupý nosit si práci ven, nezdravit kluky na parkovišti. Ale v kabině je to jinak. To je kostel, přijdete do něj, automaticky si sundáte čepici. Přijdete do kabiny a platí nastavená pravidla.“

Sedí i vám?
Duda: „Mně hlavně sedí hokej, jakým se Plzeň prezentuje. Hrál jsem na hodně štacích, i v zahraničí a musím říct, že sice máme víc starších kluků než jinde, ale pro tým jsou ohromně důležití. Chováním, přístupem, dovednostmi, zkušenostmi. Je znát, že hokeji obětovali celý život. Nemyslete si, to málokdo dokáže. A je úžasný si s těmi lidmi o tom povídat. Já se o hokeji strašně rád bavím. I s naším trenérem. Má to pro mě mnohem větší efekt než, když na mě někdo ječí.“

Cítíte, že to na vás trenér Jelínek umí?
Duda: „Líbí se mi to, co zmiňoval. Že ke každému hráči přistupuje individuálně. To podle mě málokterý trenér umí rozeznávat, jak ke komu se chovat. Spočítal bych jich hodně málo.“

Radek Duda a Marian Jelínek při dvojrozhovoru. • Barbora Reichová (Sport)

Až budete psát další knížku o psychologii, budete Radkovi věnovat nějakou zvláštní kapitolu?
Jelínek: „Přiznávám se, že zrovna teď ještě s dalšími lidmi jednu píšu. A vždycky praktické příklady využívám. Vždycky ale ty kluky informuju, když se o nich chci zmínit. Aby o tom věděli. Když jim to vadí, je to jenom anonymně. Radek je určitě hráčem, který mě posunul v mém bádání o vrcholovém sportu právě pro to, že je takový, jaký je. Geniální hráči prostě nebývají ve své mysli jednodušší. Tím nechci říct, že jsou rebelové. To ne. Ale vymykají se. Ti nejlepší z nejlepších se vymykají nejen výkonem, ale i tím jednáním. Není to tak, že všechno odkývají. Ale to je dobře. Protože právě oni posouvají a bortí ty hranice. Někdy udělají netaktickou věc, vymyslí něco jiného. Bourají dogmata. Tím byl proslulý právě Jarda Jágr.“

Nebude vám, Radku, vadit, když vás kouč veřejně zmíní ve své publikaci?
Duda:„Vůbec ne. Navíc jeho knížky nějak moc nečtu, protože to by musel začít psát o druhé světové válce. Což asi nezačne...“ (usměje se)
Jelínek: „On sedí za mnou v autobuse a donedávna tam měl společenské časopisy. A najednou přišel a povídá: Trenére, podívejte, budete ze mě mít radost! A ukázal mi knížku s nějakou válečnickou tématikou.“
Duda: „Odmala miluju války, historii... Rád si o tom přečtu. Třeba i nějakou biografii.“
Jelínek: „Ty časopisy jako Spy už dává asistentům a my dva si tam čteme odborné knížky...“

Zmínil jste biografii. Nechcete už napsat i nějakou svojí?
Duda: „Je pravda, že už bych mohl dát dohromady spoustu kapitol. Stačí si jenom vystřihnout články v novinách...“

Na Radka není nikdy faul

Slova jako rebel, sígr, prevít a dalších ve spojení s Radkem Dudou je dávné klišé. Není toho už moc i na vaše gusto?
Jelínek: „Někdy je to vůči Radkovi vyloženě nefér. Vadí mi to u rozhodčích. Nikomu nevěnují takovou pozornost jako jemu. Běží druhá minuta a sudí už Dudíse uklidňují, furt s ním mluví. Startovací pozice u Radka není stejná jako u ostatních. Rozhodčí mu rychle dají najevo, že k němu míní přistupovat jinak než k ostatním. To mi vážně vadí. V play off na tohle budou soupeři hrát. Budou provokovat, chtít ho vyrvat z rovnováhy, aby oplácel. Na to se připravíme. Ale stejně tak uvítám, pokud k tomu přistoupí stejně rozhodčí. Protože doteď platí, kde je Radek Duda, tam jdou ven oba dva. To si všimněte. Na Radka tím pádem není nikdy faul! Pokaždé jdou sedět oba dva, soupeř i on. Předsudky vůči Radkovi přetrvávají. Jasně, že si ten kluk za to může trochu sám, ale štve mě, že rozhodčí nejdou do zápasu 0:0. Á, pozor, dneska Plzeň, takže Duda… Tak to vidí rozhodčí a mně to hrozně vadí.“

A vám?
Duda: „Vím, že jsem v jedné škatulce. Rozhodčí jsou taky jen lidi, ale mně se nelíbí, že neumí chránit hráče, kteří v hokeji něco dokázali. Na hráče, na které chodí lidi. Někdo, kdo se umí prosadit, pobavit lidi, má určitě vyšší hodnotu než hokejista, co provokuje, fauluje. Vím, že to rozhodčí někdy mají složitý, často se stává neuvěřitelná věc, že klubový manažer stojí u ledové plochy a řve na ně, huláká… Tam manažer nemá co dělat.“

Takže Straka by neměl být na ledě, jo?
Duda: „Měl by být jenom chvíli na střídačce a pak by měl sypat do VIPu!“ (směje se)

Zpátky k té Radkově pověsti u rozhodčích. Dá se to naopak využít ve váš prospěch?
Jelínek: „To ano. K tomu, že se na něm ostatní vyfaulují, když zatne zuby a bude mít stoprocentní disciplinovanost. Protože určitě na něj v play off budou ostatní posílat nějaké mlaďochy, kteří by ho měli vyprovokovat. Na to se připravujeme a nechceme jim skočit na špek!“

Vyžíváte se vymýšlení nejrůznějších motivačních sloganů. Máte něco speciálně i na Radka?
Jelínek: „Na něj ne, ale celkově mě baví vymýšlet nejrůznější věci pro hráče. Rýpnout si do jejich hlavy, aby o něčem přemýšleli. A stačí mi, abych pak třeba slyšel, že si o tom mezi sebou prohodí pár slov. To není o tom, že by něco museli šprtat před spaním. Ale aby si řekli: Jo, to je dobrý. Nejhorší je, a to platí i pro normální život, když člověk něco prosejří, a pak si řekne: Mohl jsem pro to udělat víc.... Když ví, že udělal maximum, tak to je jiná.“

Jaké motto máte vy nejraději?
Duda: „Když je vidím v kabině, přečtu si je, něco mi utkví v paměti. Ale většinou se mi něco spontánní vybaví podle toho, s kým hrajeme. Vždycky si něco najde, co mě osloví a co mě nabudí.“

Co třeba?
Duda: „Něco krátkýho. Třeba heslo pracovní atmosféra.“
Jelínek: „Nebo emoční volno. To si občas zapamatují, to je taky krátký...“ (usměje se)
Duda: „Ty delší už jsou někdy složitý. Zvlášť pro ty kanadské kluky, které máme.“

Neměl jste, Mariane, strach z toho, jak vůbec Radkovo angažmá v Plzni dopadne?
Jelínek: „Během uplynulé sezony, když přišel nejdřív na zkoušku z Chomutova, jsme byli v takové situaci, že jsme byli rádi za každého, kdo měl nohy a ruce a přišel... Ale on měl famózní vstup. A ani před touto sezonou jsme nepochybovali, že ho chceme.“

A čekal jste, že bude hrát takhle dobře?
Jelínek: „Neřešil jsem, jak bude vypadat bodování. Tomu nepřikládám váhu. Kolikrát se mi stane, že si před usnutím přejíždím zápas a ani si nevzpomenu, kdo dal gól. Mně upřímně jde o tým.“

Soudu jsem měl plnou hlavu

Radek nedávno v hojně sledované „kauze chodec“ vyfasoval tříměsíční trest s ročním odkladem. Jak jste to vůbec, Mariane, prožíval?
Jelínek: „Nějak jsem to příliš nevnímal. Spíš spoluhráči si z něj v dobrém smyslu občas utahují, ale já to neřeším. Ani v nejmenším jsem nepředpokládal, že by najednou šel sedět... A jestli dostal podmínku takovou, nebo makovou? Z hlediska trenéra mi to bylo jedno, z toho lidského pochopitelně ne, protože mi jde o to, aby všichni hráči měli v soukromí pohodu. A ten trest? Upřímně: co by pak měli dělat s těmi, kteří ukradnou miliardy?“

Je těžké se od toho oprostit a věnovat se jenom hokeji?
Duda: „Nevadí mi, když si z toho známí nebo spoluhráči utahují. Nebo když v hledišti někdo něco zakřičí... Mně jde o ten princip. Člověk za něco bojuje u soudu, věnuje tomu čas, prostředky, aby mohl svoje jméno očistit. Protože v médiích dokážete člověku zavařit během pěti minut, ale vrátit to do původního stavu? To už je horší... Šel jsem do toho soudního procesu s tím, že jsem nechtěl, aby ten člověk (důchodce Josef Havlíček) parazitoval na lidech, kteří jsou známější a úspěšnější. Chtěl jsem svoje jméno očistit. A povzbudit i ostatní lidi, kteří se dostali do podobného problému. A překvapilo mě, jak k tomu paní soudkyně přistoupila. Pro mě to není výhra, odvoláme se ke krajskému soudu. A věřím, že se pravda ukáže.“

Máte toho plnou hlavu?
Duda: „Během pondělí, kdy padnul rozsudek, jsem měl. Byl jsem zaskočený, to přiznávám. Mrzí mě, že soud nepřihlížel ke znaleckým posudkům. Dá na lidi, kteří něco povídají... (přemýšlí) A za takovou hloupost jsem dostal roční podmínku. Jen si třeba vezměte ministra Kalouska, který na ulici dal někomu facku a dostal tisícikorunovou pokutu za přestupek. To mi taky připadá neadekvátní. Ke každému by soudy měly přistupovat stejně. A myslím si, že soudkyně podlehla tlaku médií. Neustála to. Kauza byla nafouknutá, každý čekal nějakou senzaci. Jenže i vy novináři, když jste během léta byli u prvního soudního líčení, tak jste pochopili, o co se jedná, že to není zas tak žhavé... Ale řešilo se, bohužel, jméno Duda. A takhle to dopadlo.“

Vnímáte provokativní narážky při hokeji?
Duda: „Od soupeřů ani ne, ale vždycky se najde nějaký trouba v hledišti, který si léčí svoje mindráky. Ale během zápasu neposlouchám, co kdo ječí.“

Máte vůbec pro případ nouze na Dudu připravenou nějakou rákosku?
Jelínek: „Fyzické tresty? To ne... Udělám jim záhul v posilovně, to jo. Ale jinak ne.“ (usměje se)

A nějakou slovní „rákosku?“
Jelínek: „Vždycky hledám něco vhodného. A chci v hráčích probudit touhu. V těch starších ještě něco vyhrát, v těch mladších už něco vyhrát. To je pro mě v tom atypicky složeném týmu, kdy máme vedle sebe vlastně rodiče a děti, ten hlavní úkol.“

Jak to vůbec máte s tím, kdo vám tyká a vyká?
Jelínek: „Tohle jsem nijak moc neřešil. Hráče, které jsem v minulosti potkával v rámci soustředění Jágr Teamu, tak s těmi jsme si vždycky tykali. A tak to pokračuje. Vesměs hráči, jimž je nad pětatřicet, tak mi tykají. A nemám s tím žádný problém.“

Takže to máte, Radku, ještě dva roky čas.
Duda:„Mně přijde blbý, že bych najednou trenérovi tykal. Necítím to, že bych přišel a řekl: Ahoj Mariane. Vykání je přirozenější. I když třeba Růža na Slavii chtěl, abychom mu tykali.“