PŘÍMO Z TORONTA | Dokončil sezonu v brněnské Kometě, pak se nenápadně vypařil. Ale Tomáš Kaberle nikam nezmizel, neztratil se. Jen v tichosti ukončil kariéru a usadil se v Torontu, kde strávil tucet ze svých 14 sezon v NHL, odkud má manželku a kde začaly chodit do školky jejich dvě děti. „Chtěl bych zůstat u hokeje, ale teď si dám rok volno,“ tvrdí pro Sport 38letý, už bývalý obránce.
Čtyřikrát do týdne chodí mučit tělo do posilovny, hokej si zahraje se starými pány Maple Leafs. Během World Cupu zašel na večeři s Tomášem Plekancem, byl se podívat na bitvách českého týmu. Sledoval popravu postupových nadějí od Výběru Evropy i předtím nářez od Kanady.
Plno zámořských expertů předvídalo českou zkázu, věštili, že tým nevyhraje ani zápas. Jak se vám kouká na to, když se tyhle temné scénáře začaly naplňovat?
„Kanada v současné době nemá moc konkurentů. A síla jejích hráčů, od útočníků po brankáře, byla názorně vidět. Prvních pět minut jsme měli příležitosti a dalších padesát to už bylo jasně pro Kanadu. Když už nic, zahrát si takový turnaj je pro všechny hráče aspoň velká zkušenost. Je vidět, že momentálně proti špičce nemáme moc šancí.“
Nepřišlo vám, že zápas poznamenal i následující duel s Evropou?
„Na začátku to bylo zakřiknuté. Jak šlo o všechno, obě mužstva trošku čekala, co se bude dít. Ve druhé polovině zápasu se to malinko rozehrálo, byly tam šance. Dopřáli jsme jim dost střel na bránu, taky trávíme plno času u nás ve třetině, utaháme se a pak není moc sil něco provést v útočném pásmu. V prodloužení tři na tři je to o tom, že kdo bude mít první velkou šanci, ten rozhodne. To se taky stalo. Kluci jsou asi trošku dole, ale mají před sebou poslední zápas s Amerikou. Dají do toho určitě všechno. Bylo by hezké porazit aspoň Ameriku, abychom odešli z turnaje se vztyčenou hlavou.“
Co říkáte na výkony beků?
„Nemáme starý mančaft, spíš mladší. A víme, že se máme co učit. Jak jsem řekl, tohle je zkušenost pro každého hráče. Když vezmu příklad Kanady, tam je vidět, jak beci podporují útočníky a naopak, hrají komplexně tam i zpátky, všichni útočí a taky brání. To nám chybělo.“
Před dvanácti lety jste v semifinále SP trápili Kanadu, současný tým nepostoupil ze skupiny. Hráčů v NHL ubývá, nehrozí, že příště budou mít Češi zastoupení jen ve výběru Evropy?
„Doufám, že ne. Český hokej má velkou tradici a já bych nechtěl být zase tak negativní. Věřím, že se to otočí, musíme hlavu držet trošku nahoře. Výsledky samozřejmě nejsou takové, jaké bychom chtěli, ale snad se to zlepší. A může to být klidně už v zápase s Amerikou. Třeba to z kluků trochu spadne, když už nám o tolik nepůjde. Bylo by hezké Američany porazit. Ale míchat se do Evropy, to ne. Rád bych, kdyby to tak zůstalo.“
Češi byli pasováni na outsidera. Mrzí vás, že se předpovědi víceméně naplnily?
„Všichni hráči z toho jsou asi skleslí. Ale úsilí na nich vidět bylo, každý bojoval, jak mohl, nikdo se na nic nevykašlal, nic nevypustil. To by sem rovnou ani nemusel jezdit. Prostě bylo vidět, že absolutní špička je momentálně jinde a my jsme krůček za ní. Všechno se to může změnit a odvíjí se to od mládeže a výchovy. Doufejme, že zase doženeme ty nejlepší.“
Chci se věnovat rodině
Nesvrbí vás ruce, když to sledujete? Nechtěl byste nejraději vlítnout na led?
(usměje se) „Ne, já už mám všechno za sebou. Teď je to na mladých. Doufejme, že se všechno zase otočí. Já se chci v osmatřiceti letech věnovat rodině, mlaďas jde do školy, začíná trénovat. A co bude potom, to se uvidí. Chci zůstat u hokeje, jen si teď dám rok volno a budu se věnovat rodině.“
Počkejte, ale oficiálně se ještě nikde neobjevilo, že byste s hokejem skončil...
„Moje rodina a všichni blízcí to vědí. Já ani netušil, že by se to mělo oznamovat.“ (usmívá se)
V Torontu by vás vzali na led a rozloučili se před plnou halou. To byste nechtěl?
„No tak sezona ještě nezačala. Nevím, jestli k něčemu takovému dojde. Ale lidi z mého okolí, rodina a přátelé to vědí od léta. A teď, až tenhle rozhovor vyjde, bude to známo oficiálně. Já nejsem typ, že bych někde něco rozkřikoval. Hráč jednou musí skončit. Takže to zabalí a tím to je dané.“
Ještě před dvěma lety jste se ale zkoušel vrátit do NHL. Napřed v New Jersey, pak v New York Rangers, když se jim nakupila zranění beků. Ještě minulou sezonu jste hrál českou extraligu. Není na loučení přece jen brzy?
„Do NHL jsem to zkoušel před dvěma lety a to je hodně času. Chtěl jsem to tehdy ještě zkusit, nevyšlo to. Ale nevadí, ničeho nelituju. Prostě teď začala další kapitola mého života. Člověk skončí s hokejem a jede dál. Většina sportovců chce zůstat u toho, co měli odmalička rádi. Uvidíme, co dál. Třeba budu trénovat děti nebo si otevřu hokejovou školu. Něco takového bych rád dělal. S rodinou jsme se po sezoně v Brně přestěhovali do Toronta a většinu času trávíme tady. Jednou za čas se do Čech podíváme, třeba na měsíc. Ale spíš v létě, obě děti jdou do školy. Barák jsem nepustil, naši nebo brácha ho hlídají. Na měsíc se tam vždycky rád vrátím.“
Mohl byste tam jezdit jako na chatu, co říkáte?
„No, ona se z toho stala taková chata. U nás na vesnici máme výborné zázemí, sousedy, děti tam jezdí rády. Proč to nevyužít jako chatu?“
Toronto je druhý domov
V Torontu jste prožil většinu kariéry, vaše paní odsud pochází. Berete ho jako svůj domov víc než střední Čechy, kam jste se víceméně jen vracel na krátkou dobu?
„Byl jsem tady od devětadevadesátého roku, to už je nějaký pátek. Toronto je mým druhým domovem dlouho. To, že manželka je odtud, mě ještě utvrdilo v tom, že tu zůstanu. Mám dva domovy. Jsem rád, že v Kanadě je možné mít dvojí občanství, takže děti jsou Češi a současně Kanaďani. Můžou poznat kulturu jak tady, tak v Evropě, naučí se jazyk, kromě angličtiny i italštinu, protože manželka má italské kořeny. Do budoucna se jim to může hodit.“
Syna jste tu vzal na zápasy, sám už taky hraje?
„Začíná, jsem na něj zvědavý. Je celý natěšený, takže z toho mám radost i já. Když jsem byl malý, tak jsem se taky nemohl dočkat, až půjdu na tréninky, a teď to vidím na mladém. Je hezký se na to koukat a co jsem skončil, mám taky dost času na to ho sledovat a doprovázet.“
Bude pokračovat v rodinné tradici? Vyroste z něj bek?
„On pořád říká, že chce být gólman… (směje se). Když jsme na vesnici hráli s klukama na ulici, taky jsem se vždycky hrnul do branky. Ale myslím, že se to ještě vytříbí. On chce být každou chvíli něčím jiným, což dělá asi každé dítě.“
Byl jste se během turnaje podívat za českými hráči?
„S Plekym jsem zašel na večeři. Na tréninky je těžké se dostat, protože jak turnaj spolupořádá NHLPA (hráčská asociace), pustí tam jen novináře a televizi.“
U mužstva pracuje mluvčí z Bostonu, kde jste získal Stanley Cup. Ten by nepomohl?
„Potkal jsem se s ním na zahájení ve Fan Village. Pokecali jsme. Ale beztak je těžké se vidět s klukama, jsou neustále v zápřahu, buď trénují, nebo hrají. S Plekym se známe dobře, jsem rád, že jsem se mohl vidět aspoň s ním. Takže kluky vidím spíš na ledě.“
Budete chodit na taky na utkání Maple Leafs?
„Jsem členem týmu bývalých hráčů, tady se jim říká alumni. Kdokoli, kdo hrál za Toronto, tam může přijít. Chodíme spolu na golf, budeme hrát zápasy, ještě v září nás jeden čeká v Halifaxu. Je to zpestření, popovídáme si, poznám i jiné hráče, s nimiž jsem se v týmu nepotkal. A že jich je! Maple Leafs mají dlouhou historii. Jednou, dvakrát v týdnu chodím na led ještě s jednou partou.“
S kamarády z Kladna se ovšem tolik vídat nebudete...
„Teď tam mám bráchu, trénuje s Patýsem (Pavel Patera). S bráchou se teď vidíme daleko míň, než když jsme hráli. Má práci v Kladně a být trenérem je kolikrát větší zápřah, než když člověk hraje. Snad se přiletí podívat po sezoně. Když jsem za Kladno ještě hrál, prohráli jsme v baráži sedmý zápas s Jihlavou. Je strašně těžké dostat se zpátky. Zdolat baráž je možná ještě obtížnější, než se do ní dostat z play off . Nebudou to mít kluci jednoduchý. Ale přeju jim všechno nejlepší.“
