V životě už stihl, co jiný hráč nezažije pomalu za celou kariéru. Působil v Kanadě, odkud si přivezl zážitek, jenž mu vyryl jizvu do srdce. V budějovické kabině jej pak kvůli skandálu s manželkou spoluhráče „vydědili“. Na jaře si potom málem zachytal finále Stanley Cupu. A teď je Jakub Kovář po odchodu gólmana Turka do hokejového důchodu jasnou jedničkou ambiciózního Mountfi eldu.
Za nejistou obranou Budějovic zazářil poprvé v této sezoně ve třetím kole na ledě Slavie. Jakub Kovář předvedl řadu fantastických zákroků a Mountfi eld vyhrál 3:1. Vypadá to, že po odchodu Romana Turka je na jihu Čech o stabilní jedničku postaráno. „Snažím se od skutečnosti, že jsem poprvé v kariéře extraligová jednička, oprostit. Ale vždycky přijde nějaký novinář a připomene mi to, jako teď vy,“ culí se 22letý gólman při rozhovoru pro Sport.
A kolik už jich bylo?
„Takových deset určitě. Ale nebyli to jen novináři, myslím, že na otázku, jaké je být jedničkou, jsem odpovídal asi stokrát a na pozdrav ‚Nazdar jedničko!‘ asi tisíckrát. (směje se) Ale vážně, já se hlavně soustředím na to, aby trenéři nelitovali šance, kterou mi dali.“
Když Roman Turek ukončil kariéru, neměli moc jiných možností, než vám tu šanci dát…
„Myslím, že jiných možností měli dost. Co vím, tak se do Budějic hlásilo pár brankářů, a i některá zvučná jména jsem zaslechl. Takže kdyby mi šanci dát nechtěli, tak bych ji opravdu nedostal.“
Počkejte, to gólmani volali manažerovi klubu, že chtějí na Turkovo místo?
„Tohle není otázka pro mě, do toho já nos nestrkám. Ale když jsem si jednou po zápase začal ledovat nastřelené koleno, aby mi nenateklo, a viděl to náš manažer, prohodil, že běží do kanceláře kupovat jiného gólmana. Tak jsem radši hned led zahodil a šel se ven vyběhat.“ (směje se)
Vaše role v týmu se změnila ze dne na den. Nejen tím, že jste jasná jednička, ale i v tom, že doteď jste se mohl opírat o zkušeného kolegu. Nyní už ne. Jste s tím smířený?
„Musím se s tím vyrovnat, tak to prostě je. Eda (Turek) byl osobnost. Chlap o dvacet let starší než já, odehrál deset let v NHL, je prvním českým gólmanem, který vyhrál titul mistra světa. K tomu Stanley Cup, Budějice dotáhl zpátky do extraligy. Tohle všechno je vizitka jako hrom.“
Dlouho jste byl jeho žákem, on vaším velkým učitelem…
„Kdyby měl nějaký učitel takovou vizitku jako on, tak jsem poslední dva roky studoval na Harvardu!“
Studium skončilo a vy se vrháte do ostré praxe. Jaké to je mít za sebou takovýhle Harvard?
„Nemohl jsem mít lepší začátek kariéry než ten s Romanem v jednom týmu. Jeho optimistická nálada za každé situace, vtípky v kabině, ale i před prodloužením nebo nájezdy. Nebo jeho triumfální příchody na led minutu před začátkem tréninku. (směje se) To jsou věci, na který budu hrozně rád vzpomínat.“
Turek byl proslulý tím, že nepokazil v kabině žádnou legraci. Bavil se hokejem i poslední dvě sezony, když se Budějovicím tolik nedařilo?
„Samozřejmě, že když se prohrálo, neskákal v šatně do vzduchu. Ale když se přišlo druhý den na trénink, spousta hráčů byla ještě s hlavou dole. To on ne. Když jsem byl v Kanadě, učili mě, abych se po jakémkoliv zápase choval stejně. Ať je to vyhraný zápas s nulou, nebo pořádnej nářez. Tohle je vlastnost, kterou se jednička týmu musí naučit, a Roman mi k tomu hodně pomohl.“
Proč vlastně Turek skončil?
„Asi tím největším důvodem bylo psychické vyčerpání. Už toho měl po těch letech dost. Letos se rozhodl zkusit ještě jednu sezonu, ale po pár týdnech na ledě zjistil, že už se do tréninků musí nutit, že už to nedělá tak rád jako dřív. To je podle mě ten hlavní důvod, ale do hlavy mu nevidím.“
Oznámil to nečekaně. Vy jste věděl, že se k tomu chystá?
„On si z toho pořád dělal srandu. Dostal gól na tréninku, přijel za mnou a povídal, že už to radši zabalí. Ale když za mnou přišel tenkrát po tréninku, podal mi ruku a řekl, že to byl náš poslední společnej trénink, poznal jsem, že to myslí vážně.“
Co se ve vás odehrávalo?
„Doufal jsem, že přes noc si to třeba ještě rozmyslí.“
Ale nerozmyslel…
„Já na druhou stranu obdivuju, že to rozhodnutí dokázal udělat. Skončit ve chvíli, kdy máte práci a je po ní poptávka, je asi to nejtěžší. Něco jiného by bylo, kdyby práci neměl. Ale on byl pořád ve formě. Musím říct, že když se s námi druhý den defi nitivně loučil, byl jsem dojatý.“
K čemu byste přirovnal ten pocit?
„Zase bych to nepřeháněl s nějakou nostalgií. Já už jsem totiž zažil jiný a mnohem horší pocit.“
Tím bylo, předpokládám, úmrtí vašeho spoluhráče Renauda ve Windsoru…
„Je to tak. To jsou nesrovnatelné věci. Loučení s Edou bylo loučení se spoluhráčem, ale ne s člověkem. Eda se čas od času v šatně ukáže, vypije si svoje kafíčko, probereme naše výkony… Jenže náš kapitán z windsorského týmu Mickey Renaud nás opustil a už se nikdy nevrátil.“
Co se tehdy přesně stalo?
„Srdeční zástava. Ráno jsem čekal před domem, kde mě pokaždé nabíral a vozil na zimák. Ale on nepřijel. Do doby, než jsem odletěl domů, nám neoznámili příčinu smrti. Abych pravdu řekl, byl jsem z toho tak vyřízený, že jsem se ani nedokázal hlouběji zajímat, proč se to stalo. Jediné, co vím, je to, že se ráno u snídaně zřítil před očima své mámy na zem a už se nikdy nezvedl.“
Tušili jste, že má nějaké zdravotní problémy?
„Vůbec. Byli jsme spolu každý den a nic jsme netušili. Na ten trénink jsem nakonec jel s někým jiným, ale byl to zvláštní pocit, že se něco stalo. Asi po dvaceti minutách nás svolali do kabiny. Když jsme viděli přijít trenéry a manažery s očima plnýma slz, bylo nám jasný, že se něco děje. Hned jsme věděli, kdo tam s námi není. Ale nikdo netušil, co se nám chystají říct. Bylo to strašný!“
Něco podobného se stalo před dvěma roky Alexeji Čerepanovovi v Omsku. Tehdy se konal veřejný pohřeb…
„Tady to bylo podobné. Lidé se mohli přijít s Mickem naposledy rozloučit do městské síně a dát upřímnou soustrast rodině. Další den se konal pohřeb v kostele. Přišlo na něj kolem dvou tisíc lidí. Byl to můj nejemotivnější zážitek v životě. Mick byl symbolem města, jediným hráčem, který ve Windsoru nejen hrál, ale taky se tam narodil, byl marketingovou ikonou, kapitánem... Nikdy jsem neviděl brečet tolik lidí najednou.“
Teď už chápu, že vás odchod Romana Turka do hokejového důchodu tolik nedojal…
„Dojal, ale jsou věci, které jsou horší než konec hokejové kariéry.“
To je jasné. Nyní jste jednička týmu, ovšem do téhle pozice jste měl přejít už v minulé sezoně. Jenže jste způsobil problém v kabině, když jste měl poměr s manželkou spoluhráče Gřegořka a byl jste odvelen do prvoligového Tábora. Jak se za tím obdobím ohlížíte?
„Za to, co jsem udělal, jsem musel přijmout všechny následky. Nabídl jsem klubu, že odejdu, měl jsem možnost odejít i do zámoří, ale bylo mi řečeno, že se mám přestěhovat na farmu do Tábora. V průběhu sezony jsem se ještě na pár zápasů do Budějic při Romanově zranění vrátil. Když už mě pak nepotřebovali, zase jsem šel zpátky do Tábora. Z hokejového hlediska to pro mě byla povedená sezona, odchytal jsem dobrá utkání jak v extralize, tak hlavně v první lize v Táboře.“
Z hokejového možná ano, ale z toho osobního…
„Samozřejmě. Za chyby se musí platit. Co jsem si navařil, jsem si taky vyžral. Víc bych to nechtěl rozebírat.“
Co jste prožíval, když jste se po aféře vrátil na ony zmiňované zápasy do budějovické kabiny?
„Když se Roman zranil, přijeli za mnou do Tábora manažeři s tím, že jsou v těžké situaci, mají před sebou posledních sedm zápasů a potřebují nutně uhrát co nejvíc bodů. Všichni hráči v týmu si toho byli vědomi a bylo třeba dojít k týmovému úspěchu. Nemyslel jsem na nic jiného, než abych klukům k těm bodům pomohl, což se naštěstí povedlo. Byla to aspoň malinká náplast.“
Je ale jasné, že kabina se na vás po tom, co jste provedl, koukala skrz prsty. Není to tak?
„V kabině se to dalo těžko poznat, to spíš večer u piva si k tomu řekli kluci svoje. Teď je nová sezona, tým se hodně obměnil. V minulé sezoně v mužstvu nepanovala dobrá nálada, ale nebylo to jen kvůli mně. Poslední dva roky se nám vůbec nepovedly. Vedení se rozhodlo tým z velké části obměnit, ale mě v týmu chtěli i nadále.“
Už na konci minulé sezony jste ale měl šanci odejít za oceán…
„Ano, ta možnost tady opravdu byla. Koncem ledna se mi ozvali z Philadelphie, kterou jsem informoval o svojí situaci, a ti projevili zájem. Měli v té době obrovské problémy s gólmany. Chyběli jim jak na farmě v AHL, tak v prvním týmu Flyers. Nakonec se domluvilo, že odletím do Ameriky, budu chvíli trénovat v prvním týmu, a pak se přesunu na farmu, kde bych mohl dochytat sezonu. Budějovičtí manažeři zprvu souhlasili, ale nakonec to těsně před odletem zatrhli.“
To pro vás byla asi rána, viďte?
„Trošku mě to mrzelo, protože brankař, kterého nakonec vzali místo mě, si zachytal ve finálové sérii o Stanley Cup. Protože jak Leighton, tak Boucher začínali sezonu na farmě, a já bych měl tím pádem v podstatě stejnou šanci jako oni… Ale to bych chtěl asi moc.“ (usmívá se)
Proč klub z domluvy ustoupil?
„Měl jsem odletět až po vypadnutí Budějic z play off . Po posledním zápase, který prohrály v Liberci, jsem si začínal balit kufry, ale nakonec z toho sešlo. Možná měli strach, že bych se už nevrátil. (usmívá se) Ale já měl stejně v Budějovicích platnou smlouvu.“
| - gólman českobudějovického Mountfieldu narozený 19. července 1988 v Písku - měří 184 centimetrů a váží 91 kilogramů - než se stal jedničkou celku z jihočeské metropole, působil v mládežnických týmech Písku a Budějovic -v roce 2006 byl draftován Philadelphií jako 109. hráč v celkovém pořadí - rok působil v zámořské juniorce v týmech Oshawa Generals a Windsor Spitfires -letní přípravu si zpestřuje působením v hokejbalovém týmu HC ŠD Písek, kde hraje na pozici útočníka - v Plzni působí jeho mladší bratr Jan, který často nastupuje v útoku s hvězdami Strakou a Vlasákem |
Chcete mít sportovní informace jako první? Objednejte si SMS a MMS zpravodajství iSport.cz »
