Bílkovu autoritu podkopávají na tiskové konferenci i jeho našeptávači
Reprezentační kouč Michal Bílek se může hájit stokrát dokola, ale jednu věc stejně nezmění. Jakmile dostane šanci promluvit k fanouškům, tragikomickým způsobem sám sebe shodí. Místo pochopení pak logicky následuje otázka: Je skutečně mužem na svém místě?
Bílek nikdy nebyl rozený řečník, i jako hráč ze sebe sypal spíš obecné fráze než velká moudra. A to logicky není vlastnost, se kterou se dobře buduje pozitivní image. Není to však ani nepřekonatelná překážka – stačilo by jen, aby Bílek sám sobě neházel klacky pod nohy.
Přitom právě to dělá neustále. Třeba jako na tiskové konferenci den po zápase s Bulharskem, která se zvrhla v emotivní hádku. Místo aby na věcnou kritiku reagoval s nadhledem, neboť jak sám říká, s tlakem už se naučil žít, je podrážděný, odsekává a jízlivě odpovídá další otázkou.
Ne, s tímhle přístupem mu fanoušci těžko porozumí. Bílek by měl vystupovat nejen jako trenér, ale především jako manažer, který je nad věcí a dá jasně najevo, že má situaci pevně v rukách. Svým vystupováním, projevem i tím, že má jasno v tom, co veřejnosti sděluje.
O tom posledním ale po úterní konferenci pochybuji. Bylo komické, jak mu rádoby nenápadně napovídají dva muži, kteří seděli po jeho boku. Na levé straně reprezentační manažer Vladimír Šmicer, na pravé zase mluvčí Jaroslav Kolář. Copak Bílek nevěděl, jak sám odpovědět?
Jednou se k Bílkovi naklonil Šmicer a zašeptal mu do ucha: „Taky nejsme spokojení s hrou,“ což vzápětí odříkal novinářům i sám kouč. Jindy mu zase špitnul Kolář: „Riziko.“ To proto, aby Bílek připomněl, že jeho tým začal hrát lépe až v závěru, protože se pustil do většího rizika.
Nejkomičtější situace pak nastala ve chvíli, kdy měl Bílek vysvětlit, proč jeho tým, objektivně silnější, nedokáže hrát stejně pohledný fotbal jako Plzeň.
„Plzeň taky remizovala v Příbrami,“ šeptá Kolář Bílkovi, zatímco trenérovi pokládám otázku na hru Plzně. „Podívejte se na její výsledky, taky teď remizovala,“ opakuje Bílek. „Prohrála,“ opravuje se rychle Kolář a Bílek jeho slova vzápětí komicky papouškuje.
Stejná nápověda se opakuje ještě několikrát. Všechno přitom pečlivě zaznamenávají zapnuté diktafony na stole před Bílkem i televizní kamery. Bláznivé? Ano. Zažil jsem hodně podobných tiskovek, ale ani jednu, kde by si trenér nechal radit, co má říkat. Logicky – bylo by to nedůstojné.
Jak si Bílek dokáže poradit na lavičce v kritické chvíli, když mu mluvčí musí napovídat, jak odpovědět na banální otázku? Jak má Bílek fanoušky přesvědčit, že je tím, kdo ví, co má dělat se současnou reprezentační mizérií, když působí nerozhodně i před deseti novináři?
Možná Bílek o takovou pomoc ani nestojí, možná je to jen iniciativa lidí kolem něj, kteří se kritizovanému kouči snaží za každou cenu pomoci. Pak měl Bílek už dávno říct jasné dost! Teď už je pozdě. Nabouranou autoritu u veřejnosti i kvůli tomu už slepí dohromady jen stěží.
