Dominator je největší Čech (v NHL). Změnil i definici brankáře
Časem bude u stropu haly v Pittsburghu viset dres se jmenovkou Jaromíra Jágra, v New Jersey za pár let vyřadí číslo 26 spjaté s Patrikem Eliášem a možná se podobné pocty někdy dočká i Milan Hejduk v Coloradu. Všechno jsou to legendy ověnčené trofejemi a stovkami gólů. Ale nikdo z nich se v NHL netěší takové vážnosti jako Dominik Hašek, v listopadu vyznamenaný uvedením do Síně slávy a v úterý oceněný při ceremoniálu v Buffalu. Ne, ani Jágr, byť to českému fanouškovi může znít trochu podezřele.
Fenomén s číslem 68 je „pouze“ jedním z nejlepších pravých křídel v historii a nejproduktivnějším Evropanem zřejmě na věky věků. Jeho statistiky budou stěží někým dalším překonané, jeho sportovní dlouhověkost je fascinující. Přesto zanechal v NHL o něco méně výraznou stopu než Hašek.
Já vím, trochu je to srovnávání hrušek s jablky, možná i s pomeranči, ale zeptejte se v zámoří. Expertů i fanoušků. Většina z nich bude Jágra vnímat jako hokejistu, který první sezony v NHL žil ve stínu legendárního spoluhráče Maria Lemieuxe (první Art Ross Trophy získal v sezoně, kterou Mario kvůli zranění zad vynechal, a druhou po tom, co jeho idol ukončil kariéru) a který jako lídr dotáhl svůj tým maximálně do semifinále Stanley Cupu. I když Jágrův herní rukopis je výjimečný, jeho bruslení, držení puku, střela, neznamenal v hokejové historii žádnou revoluci.
Pokud se kanadskýma očima podíváte na Haškovu kariéru, musíte uznat, že zcela změnil definici termínu „hokejový brankář“. Svým neortodoxním a do té doby prakticky neznámým stylem, schopností číst hru i hladem po vítězství. Když o víkendu Jonathan Quick z Los Angeles zastavil nájezd jednoho z útočníků Winnipegu tak, že sebou mrštil na led a lapačkou, kterou má na levé ruce, pohybem za zády vyrazil puk mířící k pravé tyčce, komentátor nadšeně zakřičel: „Hasek-like!“ Že je to zákrok jako od Haška. Co může být ve sportu víc než mít copyright na svůj styl?
Dominator ale nebyl pouze sólistou. V Buffalu ho oceňují nejen za jeho unikátní zákroky a výjimečné statistiky, ale i za příspěvek k moderním dějinám Sabres. Jenom s malou nadsázkou řečeno: v roce 1999 na svých ramenou donesl mužstvo do finále Stanley Cupu, o rok dřív mezi nejlepší čtyřku. Byl tím, kdo dokázal vyhrát zápas, v němž byl jeho tým jednoznačně horší. Pamatujete? Buffalo-Philadelphia 2:1, poměr střel 17:41. A podobně. I proto je považován za nejlepšího hráče, který kdy oblékl dres Sabres.
V zámoří si stejně tak dobře uvědomují, že Dominik Hašek patří spolu s Martinem Brodeurem k asi poslední generací gólmanů, kteří si dokázali udržet vysokou výkonnost po celou kariéru. Ne pět let, dokonce ani ne jenom deset let. Dnes není nic výjimečného, že finalisté hlasování o Vezina Trophy mají za tři roky problém sehnat v NHL angažmá. Nebo takový Jose Theodore, po Haškovi jediný gólman, který získal cenu pro nejužitečnějšího hráče ligy, byl už ve třiceti dvojkou s malátnými výkony.
Úterní komentáře a vzpomínky v amerických i kanadských novinách plné superlativů či zákroky z YouTube sdílené na sociálních sítích proto nebyly jenom poklonou jedinečnému brankáři. Byly i oceněním největšího Čecha v NHL.
