3D originál, na jehož finty si ostatní netroufli. Leška bude chybět
Jeho napůl ironický úsměv, který měl na tváři i v té nejvypjatější hokejové chvíli, bude extralize chybět. Zlínský patriot Petr Leška patří k nezapomenutelným postavám historie tuzemské nejvyšší soutěže, a to nejen proto, že je aktuálně jejím nejproduktivnějším hráčem. V jeho osobě se odráží česká nátura víc, než v jakémkoliv jiném hokejistovi.
Leška byl jedinečným zjevem, nenapodobitelným filutou. Na druhé straně také „vyčůránkem“, jenž se za pomocí lsti a zdánlivé pohodlnosti snaží protivníka ošálit a zesměšnit. Když mu hrozila srážka, radši ucuknul a do souboje nešel. To soupeři nesnášeli, podobně jako přihrané pády, od kterých ale na sklonku kariéry jednoznačně upustil.
Za tohle zmoudření zaslouží subtilní centr pochvalu. Evidentně šel do sebe a jeho hře to prospělo. Mohl se plně soustředit na svoje kejkle s hokejkou. Leška vyznával ojedinělý styl, těžko najdete na této úrovni podobný typ. Hokej ho nebolel tolik jako ostatní, i proto si držel konstantní formu až do čtyřiceti let. Prostě mazaný chlapík, který se svými limity věděl, co chce a jak toho má dosáhnout.
Vyžadovala-li situace na ledě originální řešení, on ho nabídl a realizoval. Jako nikdo jiný. Extraligu obohatil o perfektní finty, do kterých se ani světově proslulejší útočníci neodvážili pouštět. Vědí, že by je nezvládli a ve srovnání s originálem by neobstáli.
Jeho piruety za bránou s následným vyjetím před ni a rychlou střelou k bližší tyči se staly reklamou na extraligu. Stejně jako kličky s použitím brankové konstrukce a jeho chirurgicky přesné nahození na zadní mantinel, od něhož se puk následně odráží přímo před najíždějícího spoluhráče. Ten okamžitě pálí a Leška si zapisuje další z kopce asistencí. „Povyšuje hru z 2D na 3D,“ prohlásil před třemi lety výstižně obránce Jiří Marušák, útočníkův vrstevník a dlouholetý parťák.
Jistě, rejpalové namítnou, že se „Lešoun“ nikdy pořádně neprosadil za hranicemi Zlína a extraligy. Jednu sezonu prožil ve Spartě, kde se sice stal nejproduktivnějším hráčem týmu a vybojoval bronz, ale srdce pražského fanouška si nezískal.
Jeho kratičké zahraniční štace v ruském Petrohradu a ve švédském Södertälje skončily krachem. Také proto, že se mu mužstvo nepřizpůsobilo, tamní trenéři nehodlali podřídit lajnu Leškovým potřebám. S takovým svérázem neuměli pracovat. Do toho šli s chutí jen experti v mateřském Zlíně. A že se to Stavjaňovi, Venerovi, Bokrošovi či naposledy Vlachovi vrchovatě vyplatilo, o tom snad nikdo nepochybuje.
Je pozoruhodné, co Leška se svou figurou dokázal, jak se vyrovnal se svými rychlostními a fyzickými handicapy. Skoro dvacet let se držel na vrcholu a teď se s úsměvem na rtech loučí. Soutěž ztratila dalšího velikána.
