Petr nebo Pavel není téma. Ani medaile. Zásadní je najít cestu
Na turnaji vydrželi déle než Kanaďané, v celkovém umístění na šampionátu je mají za zády. Tak co byste chtěli? A teď zase vážně… Výpraskem 0:7 od Američanů skončilo pro mladé české hokejisty mistrovství světa do dvaceti let. Sobotní facka sedla a festovně štípla, to si přiznejme. Podobný parametr neměla ve čtvrtfinále žádná střela svěřenců kouče Jakuba Petra. Zdejší výběrová mládež se domů vrací s nepořízenou, rozporcovaná na kusy.
Kde kdo mluvil o medaili, ale opět, jako každý rok, přišlo drsné vystřízlivění. Zase byla neskutečně vysoko… A tak se poučme pro příště: Nesněme o medaili, dokud nedokážeme ve čtvrtfinále turnaje utéci debaklu. Zkrátka, buďme méně naivní a více při zemi, to může pomoci.
Máte pravdu, porovnávat se s velkou Amerikou není úplně fér. Tamní výchovný program chrlí talenty na počkání a nikoli po kusech, dávkuje je na paletách. Co v těchto dnech vidíme, není zdaleka končící proces, velkochov made in USA minimálně konkuruje Kanadě, není-li už nyní lepší a v mnohém dál.
Češi si věřili. Věřit si je hezké, víra však musí mít pevný základ, nesmí přerůst v nebezpečný nadhled. Jakubu Petrovi se nedá upřít obrovský kus práce. Zejména v tom, jaké prostředí za poslední roky v reprezentačním souboru dokázal vybudovat. Otevřené, přátelské, dýchatelné. ZDRAVÉ. Kdo pamatuje předchozí éru Miroslava Přerosta, musel rozdíl v atmosféře poznat záhy. Nervozita s napětím se nadobro rozpustily, hledání chyb v prvé řadě u jiných než u sebe, pominulo. Tím pádem se uklidnili i někteří divočejší rodiče reprezentantů.
Český výsledek na finském turnaji však ukazuje, že ani příjemnější kulisa přímo v centru dění mladé národní party není zázračným všelékem a receptem k útoku na trůn. Spojené státy vrátily všechny tuzemské optimisty na zem. A tvrdě. Včetně nás novinářů. Není to pořád bohužel na medaili, ale ani na konkurenceschopné zápolení o postup do semifinále.
Ano, nejde neslyšet názory, že třeba s letošní rozháranější Kanadou bychom svedli mnohem důstojnější partii a… A beztak vyhráli. A přinejhorším bronz by byl náš.
Kdo je alibista, ať si to takhle klidně vykládá. Ale k čemu to bude? Faktem totiž zůstává, že jsme si přijatelnějšího soka mohli vybojovat v základní skupině. A nevybojovali. Čili žádná smůla, ale pravda na ledě. Ztracené vedení se sbornou a těsně prohraný duel s Finskem nachystaly zátaras a již zmíněný návrat do reality.
Na druhou stranu, všechno není jen špatné. Není na místě práci české jednotky z fleku očerňovat jen proto, že nepřivezli vysněný kov. Vést s nadupanými domácími Finy natolik interesantní boj v sauně lvové, to bylo luxusní pokoukání. Ovšem opět s menším povzdechem. Famózní individuality, jaké měl soupeř (a mladší!), takové v našich luzích a hájích nemáme. A je otázkou, zda v dohledné době někdy vůbec mít budeme.
Velkou českou individualitou měl být vedle Davida Pastrňáka Pavel Zacha. Nebyl jím. Odpovědní lidé by měli se vší vážností rozpracovat, proč tomu tak bylo. Protože samo sebou to není. A pokud za nevýraznými výkony stálo pouze a jen pocuchané zdraví, pak o tom otevřeně informovat. Aby nezůstaly stíny a spekulace, ať už podložené, nebo nikoli.
Pořád je to ovšem jen dílčí úkol. Dalším jest například najít mezi nástupci Pastrňáka vítězné typy, nezpochybnitelné lídry, budovat v nich nezlomnou sílu, kterou na turnajích nakazí ostatní.
Klíčové je přesto něco jiného. Na všech hokejových frontách tomu dávat ještě víc. Od nejnižšího patra po nejvyšší. A když si myslíme, že více už dělat nejde, tak ještě přidat. Aby aktuálně dvanáctileté čekání na medaili nedosáhlo numera dvacet.
