Pavel Srníček byl chlap, výstižnější charakteristika mě nenapadá. Chlap postavou, charismatem, tím, co dokázal. Nikdy neztratil chuť do další práce, ani touhu uspět.
A nikdy nezapomněl na přátele, s nimiž kdysi začínal a kteří to nedotáhli tak daleko jako on. I po pracovním přestupu do Sparty se na Bazaly rád vracel, často jen proto, aby se se starými přáteli pozdravil. Vždy s pusou od ucha k uchu. Na ten úsměv nikdy nezapomenu, taky mě jím občas počastoval.
Chtěl v Baníku zůstat. Za podmínek, které mu jeho mateřský klub nabídl, ale prostě nemohl. A tak odešel do Sparty. Když se poté na Bazalech znovu objevil, všiml si ho jeden z manažerů tehdejšího (a současného) Baníku a vyjádřil nad jeho přítomností neskrývanou nelibost. Příště prý ať zůstane před dveřmi a nevstupuje dovnitř, prohlásil tehdy dotyčný. Éra těch, kteří dovnitř na několik let vstoupili a slávu toho klubu svým jednáním pošpinili, se chýlí ke konci. Pavla Srníčka už to bohužel ostravskému klubu nevrátí.
Naposledy jsem s ním mluvil před dvěma měsíci. Byl plný pohody a ochoty vyjít mi vstříc, tak jako vždy předtím, když jsem jej žádal o odbornou glosu. Takový zkrátka Pavel Srníček byl. „Nemáš zač, příště zavolej zas,“ loučil se se mnou na konci října, když jsem mu za ochotu děkoval.
Tak rád bych to udělal…
Související články
