Přestože se tato rubrika jmenuje „Vysoká hra“, dovolte mi zatoulat se do trochu odlehčenější polohy. Tolerujte prosím fakt, že vás, čtenáře deníku Sport a sportovce, vytáhnu na hudební festival, i když, jak sami uvidíte, skončíme zase u sportu.
Není moc hudebníků, kteří si dokážou sami - ať už s kytarou nebo jiným nástrojem – sednout třeba před tři tisíce diváků, umlčet je svou hudbou, přikovat k sedačkám a zcela vtáhnout do takového emocionálního stavu, v němž podle mého soudu hrají Brazilci volejbal nebo třeba Španělé fotbal.
Do stavu zapomnění všeho okolního, do stavu naprosté zaujatosti touto chvílí (teď a tady), řekl bych „až brutální“ přítomnosti. Do stavu, kdy je člověk sám u sebe, u své podstaty bytí. Umí to Nohavica, Radůza nebo také Vlasta Redl.
O tom posledním zde bude krátce řeč. Znám ho samozřejmě dlouho, pamatuji jeho skvostnou společnou desku s Hradišťanem. Viděl jsem ho hrát i opilého. Ale jeho muzikálnost je v každém stavu patrná, až dojemná. Plyne to z jeho muzikantské duše, nebudu unavovat…
Pamatuji si, jak Redl přišel na jednom folkovém festivalu na pódium a řekl, že se mu nelíbí naše hymna a že by doporučoval jako hymnu známou lidovou píseň, kterou údajně miloval Masaryk: „Ach synku, synku“.
Dodal, že závěr písně by byl tím nejvhodnějším odkazem do dnešní doby. Inu: „… když se ti zlámalo, dej ho spravit, nauč se synečku hospodařit…“
Muzikant Redl píseň upravil syntezátorovými fígly a zvýrazněnou rytmikou do jakéhosi marše, skoro až rockového charakteru, čímž jí dal údernost a působilo to opravdu bojovně. Dokonce někteří diváci-náruživci, povstali na znamení úcty ke státní hymně a přiložili pravou ruku na levou část hrudníku. A protože jsme národ, který si jako nejvýznamnější postavu dějin zvolil osobu, která neexistovala (Jára C.), následovalo logicky to, že povstali všichni ostatní a rovněž cynicky uctili hymnu s pravou rukou na srdci.
A tak se stalo, že v letním amfi - teátru „český národ“ akceptoval píseň „Ach synku, synku“ jako českou státní hymnu. Já jsem ani nepovstal, ani neakceptoval, ale přemýšlel o tom, o čem již mnohokrát předtím. Proč hráči našeho volejbalového národního družstva nezpívají hymnu? Možná ji někteří koutkem úst nesměle pobrukují, ale třeba Srbové jsou slyšet. Nebo teď na posledním šampionátu Brazilci svou hymnu řvali tak, že jim hrtan téměř vyletěl z úst.
Zdá se, že pro celý ostatní svět je to zcela přirozené. Jako trenér nároďáku na mistrovství světa 2006 v Japonsku si nepamatuji, že by některé z družstev rituál příslušnosti ke státnímu symbolu nedodržovalo. Od Íránců, přes Američany až k Němcům a Francouzům. A proč vlastně nezpívám hymnu já sám? Vždyť jinak zpívám rád a jsem emocionální člověk…
Nejsem žádný vzorový vlastenec, ale když naklápějí naši vlajku, jsem dojatý a uvědomuji si, že tu coby státní trenér stojím za národ, k němuž patřili A. Dvořák, Komenský, Masaryk, a to byli jiní frajeři a neměli problém se svým češstvím.
Stydíme se snad za to, že jsme Češi? Bojíme se projevit emoce? Brali bychom to příliš závazně, nebo se bojíme ukázat, že jsme bojovně naladěni? A jsme vlastně bojovně naladěni? Nebo by pomohlo, kdyby jeden začal a druzí by se přidali? Nebo je to na mně jako trenérovi, abych to nařídil?
Stelian Mogulescu, kouč Německa v mé trenérské době, mi říkal, že to svým hráčům dal za úkol.
Ale byli to Němci, kteří mají podřizování vyšším principům historicky v genech... Já bych měl s tím, že bych zpívání hymny nařídil, asi problém. Udělat z naší hymny frašku bych chtěl ze všeho nejmíň. Možná má pravdu volejbalový trenér Petr Juda, který tvrdí, že naše hymna je málo bojovná.
Manželka TGM při vybírání státní hymny údajně prosazovala „Ktož sú boží bojovníci“, což by nakonec nahrávalo i Vlastovi Redlovi, který z písně „Ach synku, synku“ udělal bojovný popěvek.
Co vy na to, bratři Češi, proč vlastně zpravidla nezpíváme hymnu? Ano, já vím, neplatí to absolutně. Jistě existují příklady, kterými by se dal můj názor zpochybnit. Přesto mám za to, že by nám Čechům slušelo otevřít svá srdce a nekrčit se v koutě.
Související články
