Zase jednou v něm bouchla atomovka a překážkář Petr Svoboda byl na vrcholu své kariéry. V březnu 2011 na halovém mistrovství Evropy v Paříži se prohnal za zlatou medailí a žil si svůj sen bílého sprintera, který je schopen konkurovat nejlepším Afroameričanům. Od té chvíle čekal tři a půl roku na další závod. Zdravotní trable málem dospěly až k amputaci nohy. Svobodovi se rozpadlo i manželství, před pár týdny ho ale opět přivítala atletická dráha a za týden ho čeká mistrovství Evropy v Curychu.
Má za sebou hrozivé probuzení v nemocnici, při kterém si nebyl jistý, jestli není o jednu nohu kratší. Prožil si kruté a dlouhé roky bolesti, beznaděje a také vět, které bodaly ostřeji než meče. Jednou už médii proběhla zpráva o tom, že Petr Svoboda s atletikou končí. Jenže dopadlo to jinak, přes to velké utrpení a osobní ztrátu se nejlepší překážkář české historie nakonec přenesl a na prvním stupínku svého velkého comebacku třímá účast na srpnovém mistrovství Evropy v Curychu.
Vzpomínáte na první dojmy, když jste začátkem července na mítinku v Táboře zaběhl limit na evropský šampionát?
„Už po doběhu jsem se nechal štípnout, jestli to není sen. Tak říkám: Dobrý, dobrý… Jsem tady, je to realita. Pak jsem byl doma sám. Vím, že jsem si sedl na gauč, dal jsem si hlavu do dlaní, úplně jsem si přetáčel ten film událostí, těch zlých věcí: Už to nezvládneš. Neměl by ses na to vykašlat? Já i teď mám plnou hlavu toho, co všechno se dělo. Ono to vyšlo a ve mně to znovu probudilo neuvěřitelnou touhu vyhrávat. Já to tak měl i s tou nohou.“
V jakém smyslu?
„Ze začátku, když mi ji skoro amputovali, tak jsem si přál, abych ji měl. Když už jsem ji měl, tak jsem chtěl začít chodit. Když jsem začal chodit, tak jsem chtěl začít běhat. A když už jsem začal běhat, tak jsem chtěl začít vyhrávat. Teď jsem ve stadiu, když už jsem si to všechno splnil. Jsem na závodě a už jsem vyhrál svůj první mezinárodní mítink. Neumím popsat, jak jsem to oslavil. Takovým tím vnitřním zadostiučiněním.“
Co si dnes vybavujete z února 2013, kdy se vám zraněná pravá noha zanítila a najednou vám šlo kvůli otravě krve o život?
„To období mám vytěsněné v hlavě, tu bolest. Byl jsem na operacích, odležel jsem si to, už je to za mnou. To si vybavím, nic jiného. Mám dvě, tři vzpomínky, kdy jsem se ráno po operaci probudil a uviděl jsem nohu. Mně se chtělo brečet. Budu ještě někdy vůbec chodit? To je díra do nohy jak prase! Vždyť tam není achilovka, tam se dá prostrčit prst… Co z té nohy zbylo? To byl jediný můj vjem z té hnusné doby.“
Kdy jste si uvědomil, že vám šlo opravdu o život?
„Když jsem se ráno vzbudil, hned jsem sahal, kde mám nohu. Já měl takový strach otevřít po narkóze oči! Byl jsem hodně rychle probranej, hodně rychle jsem se vzpamatoval. Nejhorší je, že jsem měl po operaci umrtvené nohy, od pasu dolů necítíte nic. V peřinách jsem měl ledování a nedosáhl jsem si tam. Teprve když sestřička prošla kolem postele, říkám: Kde mám nohu? Pak jsem začal hrabat a… Úleva, že tam je.“
Co přesně se stalo?
„Injekční stříkačka byla infikovaná zlatým stafylokokem. Nejhorší je, že mě ozařovali, čímž se vám zvedne teplota, přijde zvracení a tak. Přijel jsem domů a v neděli mě Jířa nabrala do auta, protože jsem omdlíval, bylo mi fakt zle. Odvezla mě na Chodov do Centra pohybové medicíny. A byli tam zrovna Pavel Kolář s Hospodárem. Když mě uváděli do ordinace a sundal jsem to, tak jediné, co si pamatuju, jak Kolář s Hospodárem téměř synchronně říkají: Tak tohle je průser… Zítra půjdeš na operaci.“
Co bylo dál?
„Jířa mě odvezla na Malvazinky a druhý den ráno mě operovali. Volali Mülleru-Wohlfahrtovi, on chtěl, aby mě odvezli do Německa, což byla blbost, to bych třeba nepřežil. Celou tu rekonvalescenci volal, psal. Pak jsem za ním jel a celou tu léčbu jsme udělali znova. A ona vyšla. Z ničeho nic bylo po všem. Plánoval jsem, že vyběhnu v zimě, protože to vypadalo skvěle, přetížil jsem levou achilovku. Je to logický. Teď jsem to vysynchronizoval, stejná zátěž nalevo, napravo.“
A teď konečně můžete přemýšlet už jenom o tom, jak rychle poběžíte, ne?
(smích) „Nad tím já přemýšlím furt. To jsou časy, že si říkám: Kamaráde, zase se prober! Já jsem se chtěl ukázat v nejlepším světle. Fyzicky jsem na to připravený určitě, kotníky, achilovky drží. Akorát jsou tu vždycky úponky typu třísla, přitahovačů. To potřebuje vyběhat. Kdyby pánbůh dal a já zaběhl pod 13,50… Furt mi zvoní v hlavě jiný čas, ale budu říkat tenhle, aby ten nahoře zase nebyl naštvaný.“
