Brutální závod vám nabídne svobodu, říká dobrodruh Jan Kopka

Proběhl ve stejném červencovém termínu jako slavná Tour de France, ale charakter měl odlišný.

Cyklistický ultramaraton Craft 1000 Miles Adventure byl sice fyzicky náročnou zkouškou plnou přejezdů přes hory, ale například místo dopingových komisařů děsili účastníky medvědi na trase.

Netradiční akce dlouhá 1578 km přes co nejvíce odlehlé kouty Česka a Slovenska nezdůrazňovala sportovní slávu, ale sebepoznání. To byl odkaz, který prvnímu závodu v Evropě bez jakéhokoliv zabezpečení vtiskl cyklista a hlavní organizátor Jan Kopka.

Sám již dříve poznal nejnáročnější terény světa. Chtěl proto zjistit, zda lze i na starém kontinentu uspořádat podnik, kde se závodníci pohybují pouze vlastní silou a zažívají velká dobrodružství.

V Evropě se vlivem civilizace podobná akce bez zabezpečení nikdy předtím neuskutečnila. Splnil závod po stránce náročnosti vaše očekávání?

„Myslím, že ano. Jelo se z nejvýchodnější slovenské vesnice Nová Sedlice do Skalné u Chebu. Mezitím se každý musel starat sám o sebe, jak uměl. Trasa šla převážně přes hory, ale i když byla všude blízko civilizace, byl závod dobrodružnější, než jsem čekal. Trať byla dostatečně dlouhá a těžká. Hodně pasáží na Slovensku se na kole nedalo jezdit kvůli počasí, další místa bylo náročné překonat kvůli hornatému terénu, kde třeba cesty pro kola nevedou. Bylo tam zkrátka hodně kritických pasáží, což ale při extrémech není na škodu.“

Závodníky na trati ničil náročný terén, příroda, únava, ale například také hrozilo nebezpečné setkání s medvědy a toulavými psy, což několik účastníků zažilo. Neměl jste obavy, že to bude příliš nebezpečné?

„Mělo to správné adrenalinové koření. Tyto druhy závodů nejsou jen o hezkém ježdění, ale i o místech, kde si lidé musí sáhnout na dno. Jelikož si se závodníky hrálo počasí, tak například musely tlačit kolo na extrémně blátivých cestách, kde by za sucha v pohodě jeli. Další překážkou byly řeky. Hodně lidí je muselo překonat za tmy, nemohli najít brod a překonávaly je v proudu, kde jim šlo o život. Medvědi byly také hrozba, ale o tom závod byl, nebylo to jen o cyklistice.“

Nevyčítali vám pak závodníci, že byla trasa až moc nebezpečná?

„Lidé s tím byli obeznámení a věděli, co může nastat. Jeli na vlastní zodpovědnost a šlo o sortu osob, která toto vyhledávala. Nikomu se nic nestalo, ale i díky těm medvědům, kteří vystrašili čtyři závodníky, bylo asi vše náročnější psychicky než fyzicky. Bylo na každém, jak bojuje. Jednomu cyklistovi snědl medvěd boty, ale on jel dál bos a pak si sehnal náhradní. Další se dokázali přepravit i na úplně zničených kolech. Bylo to hodně o hlavě.“

Craft 1000 Miles Adventure • Foto Craft 1000 Miles Adventure

Na start prvního ročníku se postavilo 89 účastníků. Profesionálové i turisté z řad cyklistů a chodců. Do cíle se jich dostalo 34. Je to hodně, nebo málo?

„Na to, jak to bylo těžké, je to odpovídající číslo. Co by to také bylo za extrém, kdyby dojeli všichni, že jo. Třetina lidí dokončila, třetina dojela do kratšího cíle v půlce trasy a třetina vzdala někde na trati.“

Ve startovní listině byli pouze dva chodci a vzdali po třech dnech. Ukázalo se tedy, že jde spíše o akci pro cyklisty?

„Chodci odešli na zdravotní problémy a odstupovali s těžkým srdcem. Rozhodně to není jen akce pro cyklisty. Byly pasáže, kde to bylo pro chodce snazší, vždyť lidé s kolem mnohdy třeba několik hodin v kuse jen šli. Pár lidí, co jelo na kole, si už dalo jako výzvu ujít příští ok závod po svých.“

Nejlepší dvojice Zdeněk Kříž a Zdeněk Tomeček dojela do cíle za osm dní. Přitom Kříž, který je mistrem Evropy v závodu na 24 hodin, měl v plánu jet pouze šest dní šest. Je to pro vás důkaz, že to byla hodně drsná akce?

„Zdeněk Kříž patřil k těm, kteří vstupovali do závodu s ambicemi na výsledek a hned první den poznal, že je nenaplní. Celý plán cesty se mu zhroutil vlivem okolností. Sice zvítězil, ale o ten úspěch se dělil s dalším závodníkem. Na trati totiž stejně jako všichni ostatní zjistil, že závody bez zabezpečení jsou nepředvídatelné a nedá se v nich plánovat. V tom to bylo kruté i pěkné. Musel změnit myšlení. I ti nejlepší poznali, že zážitky nakonec byly cennější než vítězství.“

Co podle vás změnu způsobilo?

„To, že lidé nevěděli, do čeho jdou. Závod asi hodně lidí zvenčí vidělo jako pohodové ježdění někde po Československu, ale nebylo to tak. Na trati byl jen start a cíl a každý si musel poradit sám. Bylo jedno, jak dlouho pojede, co bude jíst a kde bude spát. Každý se o sebe staral, jak uměl a už první dva dny vlivem počasí ukázaly, že to bude náročné. Závodníkům hodně pršelo a některé úseky byly téměř nepřekonatelné. Když jsem viděl, jak vypadá terén, tak jsem si říkal, že po první noci vzdá polovina lidí, ale kupodivu to zabalili jen dva a to ještě kvůli technickým problémům.“

Překvapilo vás to?

„Hodně, ale účastníci vydrželi i díky tomu, že jezdili ve skupinkách a vzájemně si pomáhali. Navíc mohli se spoléhat i na ochotu lidí. Je možné, že pokud by jel každý sám, tak do cíle nedorazí nikdo. Ale to nebylo účelem. Všichni na trati spoléhali na nenadálé příhody a i díky tomu, že si vzájemně vyšli vstříc, tak zjistili, že v Česku a na Slovensku je pořád hodně lidí, kteří vám v nouzi pomohou a nic za to nechtějí. Východní Slovensko v tom bylo ukázkové.“

Během závodu psali závodníci na internet každý den své pocity. Vy jste coby organizátor dohlížel na hladký průběh akce. Bylo vám jich líto, když trpěli?

„Když trpíte, tak to neznamená, že si neužíváte. Bylo to hodně drsné, ale závod nabídl i volnost a svobodu. Lidé na trati měli čas pro svůj cíl, ať už byl jakýkoliv. Jeden účastník mi řekl, že mu obvykle na dovolené trvá týden, než zapomene na problémy v práci. Tady už druhý den nevěděl, kde pracuje. Závod byl odpoutání od stresu a komfortu, nabídl nezávislou pouť. Hodně mne to bavilo. Byl jsem jako organizátor v přímém kontaktu s účastníky a načerpával od nich adrenalin, nadšení, únavu i zklamání.“

Před startem jste říkal, že závod nabídne účastníkům kromě sportu zejména sebepoznání. Potvrdilo se to?

„Například poslední dva lidé, kteří dojeli, neměli se sportem tolik společného, ale byli to outdoorové tipy, které si to užívaly. Jeli dvacet dní, ale nejeli na pohodu. Každý den podali svůj maximální výkon. Například chlápek jménem Tomáš Malý byl hodně naložený a ve vesnicích na trati si skoro ani nedoplňoval jídlo, chtěl být co nejvíce nezávislý na civilizaci, což byl také účel akce. Naopak nejlepší jeli úplně na lehko jen se spacákem a riskovali, že v případě komplikací hodně ztratí. Každý zvolil jinou cestu, což je přesně to, proč jsou tyto závody jedinečné.“

Ultramaraton jste zorganizoval podle zkušeností, které jste získal díky účastech v nejextrémnějších cyklistických akcích světa. Jak obstálo českých tisíc mil v této konkurenci?

„Tisíc mil jsem spolu s realizačním týmem sestavil jako kombinaci závodu na Iditarod přes Aljašku a podniku Great Divide Race, který vede z Kanady do Mexika přes Skalisté hory v USA. Tyto závody mě nejvíce zasáhly a ovlivnily. Extrém je tam samozřejmě jinde, už jen tím, že Aljaška se jezdí v zimě a že ve Skalistých horách jsou medvědi grizzly, pumy a jede se čtyři tisíce kilometrů. Každý den tam jde o život. Jenže podstata je stejná jako v Česku a na Slovensku. Podle ohlasů od účastníků byl efekt závodu velice podobný. Každý si našel to, co hledal. V cíli sice po té dřině málokdo řekne, že pojede znova, ale za pár dní zjistí, že se nudí všedním životem. Už nyní se chce plno účastníků přihlásit znovu a chodí mi také plno mailů od diváků.“

Letos jste měli limit pro závod sto lidí. Plánujete zvýšit kapacitu?

„Určitě ne. Sto lidí je strop. Nechceme masový závod, máme v plánu zachovat atmosféru, kde je každý na startu osobnost. Navíc stále bojujeme s úřady kvůli povolením vést trasu co nejvíce mimo civilizaci. Vyřídit všechna povolení je asi stejně těžké jako závod absolvovat. Úředníci jsou nesmyslně neoblomní. Jejich první reakce je vždy: ne. Nechtěli nás dokonce pustit ani na oficiální cyklostezky a vše se zdlouhavě řešilo. I proto musí být malá kapacita.“

Co mají očekávat lidé, kteří první ročník jen sledovali a rádi by se přihlásili za rok, kdy se pojede v opačném směru – z Česka na Slovensko?

„Kdo se vydá na trať, zažije houpačku kladných i záporných pocitů. Hlavní roli hraje bezmoc a naštvání na toho, kdo vymyslel trasu. Střídá se to ale s nádhernými pasážemi, kde si každý užívá přírodu, volnost a svobodu. Lidé, kteří se s tím vyrovnají, tak za odměnu dostanou nadšení z dobrodružství a mnoho výjimečných zážitků. Ať už dojedou kamkoliv.“