6. července 2008 • 13:27

Dana Zátopková

Autor: Sport
TOP VIDEA
Hvězdy vyvedly partnerky: kdo dorazil na vyhlášení Fotbalisty roku?
PRVNÍ DOJEM ze čtvrtfinále: Motor se zlepšuje, ale dostává lekci, co Třinec umí
VŠECHNA VIDEA ZDE

Měsíc před začátkem Her v Pekingu začínají seriály deníku Sport věnované olympiádě. V prvních z nich čtenářům nabídneme rozhovory s legendami české historie.



Olympijská šampionka v hodu oštěpem z roku 1952 se stěhuje z domu v Praze - Tróji a nechává tu vzpomínky na šťastná desetiletí se svým mužem, slavným vytrvalcem Emilem, který zemřel před osmi lety.

Co už jste při stěhování zvládla?
„Našla jsem spoustu věcí, o kterých jsme si mysleli, že už je vůbec nemáme. Že je jeden z nás rozdal. Vinili jsme se s Emilem navzájem. Například moje zlatá medaile z mistrovství Evropy 1958 ve Stockholmu se ztratila. A kdysi tady byl nějaký Švéd, s kterým se Emil velmi přátelil. Tak mu říkám: Kam se poděla ta medaile? Nedal tys ji tomu Švédovi? Protože každý z nás rozdával věci. Ale Emil víc, tím byl známý. Nakonec jsem ho přesvědčila, že tu medaili rozdal. A teď jsem ji našla!“

Kde se objevila?
„Já mám všelijakých medailí celý kufr. Něco jsem zlikvidovala, ale něco mi zůstalo. A mezi nimi jsem našla i tuhle medaili. Tak ji vezu do muzea.“

Kde jsou olympijské medaile, kterých jste s manželem nasbírali dohromady sedm?
„Ty jsou ve státním archivu na Chodově. Je to tam moc krásné. Mají klimatizaci, starají se o to. Když nějaká krabička vezme za své stářím, mohou to opravit. Ráda jsem to tam dala, abych už měla pokoj. Když někdo přijde a chce medaile vidět, říkám: Už nemám! Ony ty medaile stejně nejsou všechny. Jedna se ztratila, zřejmě ta Emilova stříbrná z Londýna. Jednu Emil dal Ronovi Clarkeovi, ta je v muzeu v Melbourne.“

DANA ZÁTOPKOVÁ

Narozena: 19. září 1922
Olympijské hry:
1. místo 1952, 2. místo 1960
Mistrovství Evropy:
1. místo 1954 a 1958
Světový rekord:
55,73 metrů (1958 – dodnes rekord dřevěným oštěpem)

Co jste ještě našla?
„Třeba medaili ze silvestrovského běhu z Brazílie, také Emilovy stopky. On sice málokdy běhal se stopkami, ale někdy přece. Našla jsem spoustu věcí. Řád republiky, nějaký finský řád, nějaký italský řád. Vždycky jsem zajásala. Bylo to pro mě překvapení. Protože člověk to léta skládá do koutů a potom se diví, že to má. Zvlášť u nás to bylo tak, že Emil opravdu strašně rád rozdával. Jel ze záček, vodů, někdo mu řekl: Ta medaile je tak krásná! A už ji měl.“

Proč se vlastně stěhujete?
„Stěhuju se proto, že přepínám na mírně. Mám osmdesát pět, skoro osmdesát šest. Tak si říkám, že je nejvyšší čas. Můj život byl zatím pořád samý rozruch, kvalit, nějaká činnost. A už prostě nestačím, abych měla dům v pořádku. A dívat se na to, jak to chátrá, na to nemám nervy. Tak jsem si řekla, že bude lepší zařídit si nějaký menší byte na který bych stačila svojí silou. Ať se člověk dělá, jaký chce geroj, nakonec na vás roky začnou doléhat. Zjistíte, že už nemáte takovou formu vyběhnout nahoru a sekat trávu nebo lézt po stromech a uříznout větev. To je hlavní důvod. A pak si říkám, že těch pár roků, co tady eventuelně budu, si můžu trochu zalenošit.“

Kde budete bydlet?

„Tady kousek. Chtěla jsem zůstat v Tróji. Tady se mi to líbí. Je tady hezký vzduch. Taky jsme tady s Ťopkem prožili víc jak třicet let.“

OLYMPIJSKÝ DOTAZNÍK

Které olympijské hry jste poprvé vnímala?
„V třicátém šestém jsem byla holka, která si hrála na schovávanou. Ale matně si pamatuju na gymnastu Hudce. Udělal rozpor na kruzích a celá naše rodina to obdivovala. Televize nebyla, tak nám taťka ukazoval, co to ten rozpor je. Pak jsem to viděla dodatečně v nějakém filmu.“

Který olympijský sportovec si vysloužil váš obdiv?
„Uznávám Železného a uznávala jsem Ťopka. Ze zahraničních sportovců se mi vždycky líbili běžci na středních tratích jako Herb Elliott. Pak tyčkař Bubka. Ono by se jich pár našlo.“

Jaký výkon na olympijských hrách na vás nejvíc zapůsobil? „Viděla jsem Beamona, jak skočil v Mexiku svěťák. A to jsem byla úplně ohromená. Zrovna jsme seděli nad tou dálkou. Byl to šok! Naráz takový výkon! Bylo to takové neuvěřitelné. Oni furt přeměřovali. Dlouho bylo ticho. Pak někdo začal ječet. Tak jsme taky začali ječet.“

Kdo z českých sportovců získá na olympiádě v Pekingu zlatou medaili?
„Myslím, že Špotáková na ni má. Ale nerada o tom mluvím. Jsem pověrčivá. Atletický pánbůh to slyší. Jak někdo začne předčasně vyskakovat, může mu dát pohlavek.“

Je správné, že se letošní olympiáda koná v Pekingu?
„Je to správné. Mrzelo mě, že štafetě s olympijským ohněm dělali překážky. Politické problémy v Číně jsou. Ale kdo je nemá? Když už se odsouhlasilo, aby tam olympiáda byla, bylo to dobře promyšlené. Myslím, že taková velká země si olympiádu zaslouží. A že to pomůže, aby se Čína otevřela světu a modernímu vzduchu.“

Cítíte nostalgii?
„Není to lehké. Zvlášť proto, že jsme si ten dům stavěli svýma rukama. To nebylo jako teď, kdy si koupíte maltu v pytlíku. My jsme si domek postavili sami a měli jsme z něj strašnou radost. Ale ubývá mi sil a trápil by mě pohled, že je to zanedbané. My pořád naříkáme, že zničíme přírodu. Ale kdybychom přírodu nechali, tak nás teda pěkně zrychtuje. Zahradu jenom jednu sezonu nechat bez péče, to by byla taková džungle, za chvilku by tady v kuchyni pučel ořech. (smích) Příroda je silná, neobyčejně schopná života.“

Berete s sebou i oštěp ze svého zlatého olympijského závodu, který se mezitím změnil v kuchyňské koště?

„Jistě. Akorát je smutné, že je oštěp tak omšelý. Ale to není z házení, nýbrž ze zametání. Začíná odcházet Karhú, ty značky na něm. Největší trapas byl, když za mnou jednou přijel finský rozhodčí, který mi na olympiádě v Helsinkách ten oštěp dal. Ptal se, jestli ho pořád mám. Ošívala jsem se, ale pak jsem mu ho musela ukázat. Nejdřív koukal, pro Finy je oštěp posvátný. Ale nakonec se tomu zasmál.“

Co s oštěpem bude?
„Mám zájemce, který ho chce pro své soukromé muzeum.“

Ale bez smetáku, ne?
„To už nejde sundat! Pojďte se podívat. Tady to Ťopek ohobloval. To může jít do muzea jenom jako smeták. Buď se s tím v muzeu smíří, nebo ho dám někomu jinému!“

Vraťme se k vašim olympijským úspěchům. Na kterou chvíli nejraději vzpomínáte?
„Na tu noc potom, co jsem vyhrála zlatou olympijskou medaili. Všichni už šli spát. Já jsem byla na pokoji v Otaniemi s gymnastkami a ty už chrněly. Venku byl nádherný měsíc, tehdy byl úplněk. A já jsem nemohla spát, jak byl člověk rozrušený.“

Co jste dělala?
„Vzala jsem medaili a potichu jsem vylezla ven. Bylo to v lese a bylo tam obrovské jezero, tak jako všude ve Finsku. Na jednom místě byla sauna. Tam jsem si s medailí sedla. Měsíc svítil, jezero se lehce čeřilo. To bylo krásné!“

Jak dlouho jste tu chvíli prožívala?
„U sauny asi dvě hodiny. Nikde nikdo, všichni už spali. Úspěchu jsem si užila tak nějak soukromě, na takovém hezkém místě. Na to velice ráda vzpomínám. Žádné ejchuchu nebylo. Člověk tak sám seděl a koukal na jezero a na měsíc. Bylo to takové spokojené. Nečekala jsem, že bych mohla vyhrát zlatou medaili.“

Toho dne, 24. července 1952, vyhrál i váš manžel Emil běh na 5000 metrů. Je ještě něco, co jste o tomto slavném dni neřekla?
„Já se divím, že o tom se mnou chcete mluvit, když já jsem za ty roky tak vypovídaná. To už máte strašnou dobu.“

POKRAČOVAT NA II. ČÁST ROZHOVORU >>>

Články odjinud


Články odjinud