Federer líčí, co dělá tři roky po kariéře: Podporuje nadějného syna, bude v Síni slávy
Šlo o nejméně překvapivý výsledek v historii tenisu. Roger Federer (44) byl hned na první pokus odhlasovaný coby nastávající člen Síně slávy v americkém Newportu, kam bude příští rok v létě slavnostně uveden. U příležitosti významného okamžiku poskytl legendární Švýcar exkluzivní rozhovor pro deník Tages-Anzeiger, v němž bilancoval i odhaloval, jak vypadá jeho život tři roky po konci kariéry.
Vyhrál 20 grandslamů, 103 turnajů celkem, na prvním místě žebříčku strávil 310 týdnů. Ač žádné z těchto čísel už není rekordní, Roger Federer zůstává pravděpodobně nejoblíbenějším hráčem všech dob, který posunul tenis do zlaté éry. „Hodně lidí mi to říká. Snad jsem přispěl k tomu, že tenis globálně zesílil, má víc diváků, rostou turnaje i odměny pro hráče,“ shrnul svůj odkaz.
Sám dodnes žasne, co vše se mu podařilo. „Jako teenager jsem jen doufal, že se jednou propracuji na okruh a nebude chybou, že jsem už v šestnácti odešel ze školy. A i když jsem se musel rvát a zažil také neúspěchy, všechno se seběhlo snáz a rychleji, než by mě kdy napadlo,“ vyprávěl s tím, že nejtvrdší čas pro něj byl přechod z juniorů mezi dospělé.
„Když jsem se stal profesionálem, zpočátku mi vše přišlo tak cool. Seděl jsem v jedné šatně se Samprasem, Agassim a dalšími a říkal si: Tohle je nejlepší! Najednou jsem ale taky zjistil, že tenis berou všichni tak vážně. Soupeř vás mine v šatně a ani se na vás nepodívá. Ten chce vyhrát za každou cenu, říkám si. Druhý si omotává pásku na raketě se sveřepým výrazem a já si pomyslím: Ten do toho teda jde!“ vzpomínal Federer, jak mu chyběla bezstarostnost o uvolněnost juniorských klání.
„Období mezi osmnáctým a jednadvacátým rokem pro mě bylo vážně těžké. Když hodně cestujete, často prohráváte a jste tak emocionální, jako jsem byl já, říkáte si: Vždyť já si nepřečetl v tenisové smlouvě ta drobná písmena… Není to jen zábava. Ta vážnost na mě dolehla,“ vybavil si.
Díky, trenére!
Postupně však začal vítězit v čím dál větší míře a na olympiádě v Sydney roku 2000 se seznámil se svou manželkou Mirkou, taktéž tenisovou reprezentantkou Švýcarska. „Časem jsem si sestavil dobrý tým a měl Mirku, vždy jsme se dobře bavili. A když šlo do tuhého, dělali jsme ještě větší skopičiny. A pak bylo všechno zase O.K.,“ líčil Federer, společenský chlapík, jenž nenávidí samotu.
Za klíčovou osobnost své kariéry označil holohlavého kondičního trenéra Pierra Paganiniho, s nímž začal spolupracovat ve čtrnácti a vydržel po jeho boku celou kariéru. „Byl víc než kondičákem, stal se mým mentorem. Musím udělat seznam hostů, až mě budou uvádět do Síně slávy. A Pierre bude na prvním místě. Měl jsem takové štěstí, že jsem ho potkal a poslechl rodiče, abych mu kdysi zavolal. Bez něj by moje kariéra rozhodně vypadala úplně jinak,“ vzpomínal Federer.
Právě mamince Lynett a tátovi Richardovi, respektive jejich nevměšování a zároveň nenápadnému dohledu, vděčí rovněž za mnohé. „Jako rodič se teď od nich můžu učit. Nevstupovali do věcí, když to nebylo nutné. Zavolali mým trenérům, a když slyšeli, že je vše fajn, drželi se stranou. Nedávno jsem se jich ptal, jestli mě vůbec kdy navštívili v Ecublens (švýcarském centru, kde trénoval od 14 do 16 let). Za dva roky prý jen dvakrát nebo třikrát, což mi přijde neskutečné. Jejich přístup se teď snažím použít na našeho Lea.“
Podporuje syna
Federer je tátou čtyř dětí a především jedenáctiletý Leo jeví o tenis zájem. Slavný otec ho však nekoučuje. „Jsem spíš jeho generální manažer. Dlouho jsem ho nikam netlačil, ale poslední rok, co jsem si všimnul, že chce hrát víc a víc, se mu snažím pomáhat. Takže se starám, aby měl dobré trenéry a tréninkové parťáky. Všechno zorganizovat je celkem fuška. Ale vede si skvěle, občas už nastoupí i na turnajích. Výsledky mě zatím moc nezajímají, hlavně aby ho tenis pořád bavil a zlepšoval se,“ vyznal se Federer, jenž má doma rovněž patnáctileté dcery Mylu s Charlen a Leovo dvojče Lennyho.
I jejich táta je pořád sportovně aktivní. Kariéru ukončil kvůli artróze v koleni, poté hodně rehabilitoval, začal cvičit pilates a hrát golf. „A bolest v koleni mě opustila, tudíž jsem čím dál častěji i zpátky na kurtech,“ přiznal s tím, že letos v létě chodil trénovat s někdejším švýcarským profesionálem Ivo Heubergerem, čas od času si zahraje i se svými dětmi a cítí se připravený nastoupit i do exhibičních zápasů.
„To je můj cíl. Možná už v roce 2026 k něčemu dojde. Asi budu muset zavolat Pierrovi, jak mám trénovat, protože jsem už všechno zapomněl,“ smál se. Myšlenka série charitativních exhibicí s největším rivalem Rafaelem Nadalem je stále na stole, byť nic konkrétního prý dohodnuté není.
Nehledat dokonalost
Federerův návrat do tenisového kolotoče ve větší kapacitě, ať by již šlo o komentování, mentorování či trénování, v tuhle chvíli není reálný. „Protože se věnuji dětem. Tohle je ten nejzajímavější a nejdůležitější čas, než opustí domov. Odmítnul bych kohokoliv, kdo by mě oslovil. Asi proto mě ani nekontaktují,“ smál se Federer, jenž ale návrat do velkého tenisu nevylučuje. „Stefana Edberga by taky nikdy nenapadlo, že se mnou stráví dva roky na túře. Takže nikdy neříkej nikdy. Pokud má někdo dotaz, rád mu ho zodpovím. Nebo když budu na konci roku v Dubaji, ať se za námi klidně staví. Jsem otevřený, ale nemůžu být všude.“
Jakou radu by tenistům sám od sebe předal? Ať nehledají dokonalost, jelikož neexistuje. „Trefíte skvělý úder a říkáte si, že dneska válíte. Vzápětí přijdou dvě chyby a sebevědomí je pryč. Je důležité předat dětem, že i my si jsme sami sebou nejistí. Tlak v tenise je enormní a klíčové je, kolik ran dokážete přijmout. Člověk musí mít mentalitu boxera, po každé ráně vstát a jít a jít za svým cílem.“
I génius s raketou jako Federer zažil množství skličujících porážek. Jaký duel by rád odehrál ještě jednou? „Finále US Open 2009 s Juanem Martínem Del Potrem,“ měl jasno. Vytáhlý Argentinec mu tehdy ve Flushing Meadows přerušil sérii pěti titulů v řadě. „Přitom jsem ten zápas měl vyhrát. Jenže při rozehrávce mě chytla záda a promarnil jsem tolik šancí,“ vybavil si. O rok dřív přišel o šňůru pěti triumfů v řadě také při Wimbledonu, v legendárním londýnském finále ho tehdy předčil v pěti setech Rafael Nadal. „Tenkrát to tak ale mělo být, Rafa si vyhrát zasloužil. I proto jsem si hned po zápase říkal: To je O.K. Ale Del Potra jsem měl porazit!“
