Kdysi se řemeslo dědilo z otce na syna. Že je nová doba? Omyl! Oni dva ty staré pořádky oprášili. „Volejbal si taháme i k večeři,“ žertují Milan a Jan Hadravovi. Zatímco první z nich vyhrál dvakrát francouzskou ligu a nyní působí jako kouč, ten druhý navazuje v tradici rodinných dělových smečí. Spolu i s parťákem Robertem Kufou se teď chtějí v plážovém volejbale dostat na OH do Ria.
Jaký otec, takový syn? Tohle pravidlo k nim sedne. Oba vysocí, svalnatí a s vizitkou, že z jejich drtivých smečí „made in Hadrava“ šel vždy strach. „Volejbal? Teď už si zahraju maximálně plážový. A i tam o mě Honza říká, že jsem přízemní akrobat,“ žertuje dlouholetý reprezentant Milan Hadrava. Jeho syn, kterého ale nyní na beachi vede, však přiznává. „Mám z něj respekt, táta je šéf.“
Co to znamená, že je šéf? Umí hodně zařvat?
Syn: „Umí, už jako hráč byl hodně temperamentní. Vždy si z něj dělám srandu, že je taková nátura jižanského, italského hřebečka. Když mi ale něco řekne, beru to. Jsou momenty, kdy si sice v duchu myslíte to své, ale snažím se moc neodmlouvat a respektovat jeho pokyny. Chápu, že je třeba, aby trenér někdy zařval a ukočíroval své hráče. Snad to ale moc nepotřebuju.“
Otec: „Je pravda, že je to někdy těžké. Kolikrát mám na něj i větší nárok, než na toho spoluhráče, což se mu někdy líbí a někdy ne. Záleží, zda se mu daří. I proto jsme dohodli s manažerem, že mi bude v sezoně trochu pomáhat, abychom smazali ty rodinné pouta. Aby to bylo lehce nestrannější.“
Váš syn navíc hraje i šestkový volejbal a nedávno sahal s Libercem po titulu. Říkal si o rady?
Otec: „V podstatě diskutujeme vše. Ať už ze šestkového tak z beache. Honza se často ptá, já se mu snažím poradit a navíc je dobré, že se mu snaží radit i trenéři v klubech. Vždy to spolu probereme, nicméně to finální rozhodnutí je vždy na něm.“
Liší se váš vztah a vedení trenéra od toho otcovského a výchovy?
Syn: (podívá se na otce, který přemýšlí): „Těžká otázka.“
Otec: „Snažím se to dělat podobně. Honza začal volejbal vnímat až v šestnácti, předtím to pro něj byla jen zábava, dětská hra. Nicméně jsem ho k tomu netlačil a ani si nemyslím, že takový přístup je správný. Dítě potřebuje volnost a užívat si. On si třeba hrál rád s legem, nechtěl jsem mu to brát.“
Syn: „To je pravda, hrál jsem chvíli basket, chodil plavat nebo na fotbal. Ten mi ale tolik nejde. Když jsme hráli v Liberci, tak jsem chodil furt do brány, tam mě to baví víc.“
Otec: „Basket vlastně sleduje doteď, hlavně NBA. K volejbalu přešel normálně asi ve třinácti. To v pohodě stačí. Je to těžká hra na udržení míče, takže do té doby je to pro děcka nic neříkající hra.“
Vy volejbalista, váš syn je volejbalista. Platí to tak, že si volejbal berete i k večeři?
Otec: „No, když se sejdeme doma ještě s dalším synem, tak o volejbale hodně diskutujeme. Co je nového v zahraničí, trendy a tak. Dá se říct, že sport u nás jede pořád.“
Syn: „Občas se do těch debat zapojí i máma. Poslouchá, a když ví, o čem se bavíme, přidá se. Víceméně ale stojí mimo. A to ještě máme sestru Natálii, která by také chtěla hrát volejbal, takže to bude další z rodiny Hadravů ve volejbale.“
Oba však máte hlavní úspěchy z šestkového volejbalu. Jak je těžké přeladit na plážový?
Otec: „Jde to. Změny tam jsou, ale tím že ho Honza hraje od šestnácti, tak mu to stačí vždy jen oživit. Je to jako když nebudete tři roky jezdit na kole, a pak se vrátíte, taky se do toho dostanete.“
Syn: „Přesně tak, souhlasím. Člověk si to vždy jen oživí. Stačí třeba pár tréninků, aby se vyladila komunikace, souhra s tím druhým a je to brzy zpět.“
Jak jste se tvářil na to, když vás syn poprosil o to, abyste ho trénoval?
Otec: Já jsem do té doby vedl Roberta Kufu s Pavlem Rotrekim, a když to skončili, sám jeden ze sponzorů Jarda Samek mi říkal, že by u beache rád zůstal a ptal se, zda by třeba s tím nechtěl začít Honza. A když na to on kývl, vlastně ke mně jen přešel.“
Syn: „Já se toho nebál, věděl jsem jaké má táta metody. Řešili jsme to už předtím, ale nikdy k tomu nebyla možnost. A když po tom rozpadu přišla, využil jsem toho.“
A nepřipadá si Robert Kufa v tom vašem rodinném soukolí trochu jako cizí?
Otec: „Bob je svůj. Je to šoumen a dělá šoumena. Snažím se ho kočírovat, ale jeho krédo je: Já se chci bavit a hrát to pro diváky. Je to jeho směr, a i když to není úplně profesionální…“
Syn (skočí do řeči): „…Ale pozor, teď jsme se o tom zrovna s Robertem bavili, že třeba teď při turnaji v Mexiku předvedl jeden z finalistů Samoilovs během finále taneček s roztleskávačkami. Takže ta show k tomu patří.“
Otec (otočí se na syna): „Mě, ale nezajímá, co dělá nějaký Samoilovs.“
Syn: (rozesměje se): „Přesně to jsem věděl, že mi odpovíš. Vidíte, to je jak ve škole, když jsem dostal pětku a říkal, že ji dostala i celá třída, tak mi říkal: Mě nezajímá celá třída, mě zajímáš ty.“
Otec: „Každý hráč je nějaký a já se snažím tomu dát to, co považuju za nejlepší. Když budu brát za nejlepší, abyste tancovali či stříleli do vzduchu, tak vám to včas řeknu. Zatím to ale není můj směr.“
Vaším společným cílem je dostat se na OH do Ria. Je to i pro vás, trenére, hon za snem? Přeci jen jste byl na MS, dvakrát vyhrál francouzskou ligu, ale pod pěti kruhy jste ještě nebyl.
Otec: Samozřejmě.
Syn: „Pro mě je taťka vzor, jako to má každý syn. Snad ho a lidi kolem sebe nezklamu a dostaneme se tam. Vnímám to i tak, že v beachi je to v tento moment snažší než v šestkovém volejbale. Chtěl bych lidem předvést, že to jde.“
A nebojíte se po cestě na ní i ponorkové nemoci?
Otec: „Myslím, že ponorka nehrozí. Trenér je prakticky mimo hráče a máme výhodu, že kluci jsou každý úplně rozdílné povahy, takže si to řeší individuálně. Zavřou se do sebe, nebo se jdou projít. Tím, že se navíc vždy sejdou na čtyři dny a nemusí být měsíc na soustředění, se toho nebojím.“
Syn: „Je výhoda, že to kombinuju s těmi šestkami, takže se vídáme jen v určitém období. Třeba ti, kteří jsou spolu celou sezonu v kuse, to mohou řešit, ale u nás ta pravděpodobnost není velká. A navíc, když jsou úspěchy, tak se to smázne. Úspěchy dělají dobrou náladu.“
