Gabriela Soukalová zpívala českou hymnu. „To je přeci sen každého sportovce,“ usmála se. Michal Šlesingr si broukal pro sebe: „Nechtěl jsem to kazit,“ žertoval. Ondřej Moravec při vstupu na stupně vítězů zakolísal: „Měli je malé,“ přiznal. A Veronika Vítková konečně poznala: „Už konečně s tou medailí poznávám, co jsme dokázali.“ Vítejte ve finském Joensuu, kde se konal jeden hezký večer, večer, kdy česká vlajka stoupala nejvýše, a předávali se medaile za závod smíšených štafet MS.
Nezávodilo se. Jen se zatrénovalo, zregenerovalo a trenér mužů Marek Lejsek se třeba na to, co přijde večer, připravoval od samého rána. To, když vyrazil do přírody a vzal sebou malou pilku.
„Úkol dnešního dopoledne zněl jasně…sehnat pořádný klacek na naší megavlajku, abychom vám měli čím zamávat na večerním medailovém ceremoniálu,“ popisovali pak na Facebooku k jeho fotce, kdy se sklání nad jedním z místních stromků.
Podle toho, jaká pak večer zavlála na náměstí v Joensuu, našel evidentně dobře. „Czech team, first place and Word champions – Veronika Vítková, Gabriela Soukalová, Michal Šlesingr a Ondřej Moravec,“ vyhlásil komentátor a česká vlajka se při nástupu biatlonistů na nejvyšší stupínek rozevlála poprvé.
Moravce zaskočilo pódium
Pravda, Ondřej Moravec trochu zavrávoral, ale jen se smál: „Ztratil jsem rovnováhu a musel seskočit. Mají tady malé pódium,“ glosoval to.
„Kdo neskáče není Čech,“ začalo se ozývat pod pódiem, šéf IBU Anders Besseberg začal rozdávat zlaté medaile a na zádech fyzioterapeuta Romana Karpíška se najednou objevil i šéftrenér Ondřej Rybář. „Snažili se to trochu rozproudit, chlapci,“ usmál se Šlesingr.
Úsměvy však vystřídala důstojnost a hrdost…následovala česká státní hymna – hymna nových šampionů ve smíšené štafetě. „Já to radši nechtěl kazit, tak jsem si to broukal jen v duchu. Je to super pocit, když je ta naše vlajka nejvýš,“ usmál se Šlesingr. Stejně tak si ji pro sebe zpívali i Vítková s Moravcem.
„Neodvážila jsem se,“ smála se biatlonistka, zatímco štafetový finišman se vyznával: „Poslechnout si tu hymnu, když se hraje pro nás, tak to je něco, co se moc nestává. Je to pěkný zážitek a ta hymna je třešnička.
A dál si stál za svým. Tahle zlatá medaile je pro něj více než stříbro z olympiády. „Zlato je zlato,“ zopakoval.
Soukalová zpívala hymnu
Jediná, kdo si tak hymnu na stupních vítězů zazpívala, byla Gabriela Soukalová. „To je sen každého sportovce si jednou zazpívat hymnu. Mně se to konečně splnilo. Bylo to moc hezké, a když jsem viděla, jak stoupá v dáli ta vlajka, musela jsem zamáčknout trochu slzičky.“
Atmosféra nakonec dolehla i na Veroniku Vítkovou, která ještě odpoledne říkala, že se ještě jako mistryně světa necítí. „Třeba to přijde až večer na ceremoniálu,“ říkala. Přišlo. „Ano, už to na mě dolehlo. Je to moc pěkná medaile, takovou doma ještě nemáme,“ smála se.
A Soukalová s ní jen souhlasila. „Je dobré, že to předávání medailí je až den poté a je mezitím ta mezera. Jsou tu mezi námi tací, kterým to dochází až později a i já jsem dostala možnost si to uvědomit,“ přiznala.
Když proto odcházela, ještě se tím směrem, kde před chvílí stála, otočila. „Lákalo by vás to se sem vrátit?,“ dostane na rozloučenou otázku. „Koho by to nelákalo,“ zasnila se na to pětadvacetiletá biatlonistka.
