S Kateřinou Neumannovou kdysi na férovku bojoval s celým světem. Poslední desetiletí ovšem lyžařský trenér Stanislav Frühauf z šumavských hvozdů, kde cepuje žáčky na počátku kariéry, s nelibostí pozoruje, jak slavná česká disciplína padá ke dnu. Proto teď pro deník Sport otevřeně promluvil a pojmenoval problémy, které podle jeho názoru brzdí rozvoj běžeckého lyžování. Stručně: špatně se trénuje, chybí trenérská osobnost, schází peníze, především na mládežnické trenéry.
Jak popsat současný stav českého běžeckého lyžování? Tu staroslavnou disciplínu Henycha a Jeriové, Buchty a Neumannové . A taky nedávného all star týmu v čele s Bauerem a Koukalem. „V troskách,“ vystihuje to Stanislav Frühauf hned na úvod povídání ve svém šumavském sídle pár dní poté, co český tým kompletně opustil Tour de Ski po čtyřech ze sedmi etap. Tenhle rozhovor je o tom, jak z toho ven. Zkušený bard pár nápadů má.
Je jasné, že se české běžecké lyžování nachází uprostřed drsné generační výměny, ovšem statistiky letošní zimy jsou asi ještě černější, než se čekalo. Co současné situaci říkáte?
„Samozřejmě sledujeme trend, který jde opravdu dolů. Martin Jakš a ostatní starší závodníci měli reprezentaci držet výsledkově někde jinde na nějakém kreditu a mladí je měli dohánět. Ti mladí jsou čím dál tím horší a stará garnitura taky. Martin vypadl z patnáctých míst Světového poháru, má problémy bodovat. Je o minutu horší, než byl. Nevím, jestli je to tím, že dřív stabilně lyžoval Lukáš Bauer. Lídr na sebe vždycky váže lidi…“
Myslíte, že Bauer ostatní táhl výš?
„Za Lukáše byly výsledky. A lidi pak mají jiný přístup, v týmu je úplně jiná nálada. Je to motivace pro tým, pro trenéry, pro servis. Teď jsou všichni dole. Na Tour to taky zabalili a jeli domů a budou se z toho hrabat. A teď jsou výmluvy, že se budou připravovat na mistrovství světa na nějaký nahodilý výsledek. Ale stabilitu a kredit reprezentace úplně ztratila.“
Je jasné, že předchozí generace byla hodně silná, ale ve špičce historicky vždycky nějaký Čech byl. Proč to tak není teď?
„Myslím, že v reprezentaci se stala jedna základní věc, že se tomu dala strašně volná ruka. Pravidla jsou nastavená strašně demokraticky.“
V čem?
„Závodníci dostanou peníze na přípravu a všichni se připravují sami. Razým, Jakš, Kožíšek… A to si myslím, že je velice špatně.“
Jak byste to dělal vy?
„Trenéři s nějakým kreditem jsou u nás pryč. Ta moje garnitura, přede mnou Rázlové, Honzlové… Byli jsme všichni nějaké autority, mančaft jsme stmelovali, byla to parta. Byli jsme s nimi tři sta dní v roce. Oni jsou teď spolu pětinu roku, což si myslím, že je základní problém.“
Proč?
„Závodníci všechno dělají sami. Na světové úrovni se ale musí hlídat i intenzity pod závodním tempem. Jednoznačně u toho musí být trenér. Když chci mít nějaké výsledky a připravovat se do závodního tempa, tak musím mít nadělaný kvalitní dril. A to ti lidi dělají sami.“
A vy nevěříte, že bez kontroly trenéra závodníci makají naplno?
„Povolují si, dělají míň. Myslím, že netrénují ve správných intenzitách, aby měli zaděláno na závodní tempo. Tím pádem nám svět rok od roku odjíždí. My máme problémy i bodovat… Ženské lyžování taky. Nováková slibná, chytala se. A najednou se rok s rokem sejde a ona je čtyřicátá.“
Proč to tak je?
„Myslím, že je obrovská chyba v metodice. Opakuju: Rozsypalo se to tím, že systém je nastavený strašně demokraticky.“
Jak to napravit?
„Byl bych pro zahraničního trenéra, který bude bydlet na Dukle, někde mezi Jabloncem a Libercem, a bude s nimi dennodenně čtyři hodiny. Já jsem měl asistenta, který byl v Jablonci, a byli jsme s nimi podle našeho tréninkového deníku opravdu přes tři sta dní ročně. Jenom sto dní jsme byli mimo republiku.“
Měl byste tip na vhodného kandidáta ze zahraničí?
„Možná že ho najdou, ale to je oběť. To nemůže dělat člověk se dvěma dětmi a být dvě stě dní v roce pryč. To není vůbec legrace. Německých trenérů je hodně, myslím, že i druhořadí Norové by po tom sáhli. Ale lyžování je strašně spadlé. Kdyby věděli, že Martin jezdí kolem patnácti a další dva jsou kolem třiceti, myslím, že by do toho někdo šel. Jde o princip. Kouč musí být persona, člověk, kterému si nikdo nedovolí říct: Já nepřijedu na soustředění, já nepůjdu tenhle trénink. A další věc je nekoncepčně plánovaná vysokohorská příprava.“
V čem je špatně plánovaná?
„Musím si zvyknout na závod. Tempo ve výšce a trénovanost si přenesu do normálních výšek, přenos kyslíku je hrozně znát. Ale my tam jedeme ze základu, který děláme dole v nížině. To je překonané… Je potřeba do toho dát peníze a být devadesát, sto dní v Mořici nebo v Livignu."
Reprezentanti ale jezdí třeba do Passo Lavaze, téměř do dvoukilometrové výšky...
„Ale jsou tam strašně krátkou dobu! Musíme si uvědomit, že jsou nějaké aklimatizace a reaklimatizace. Mně trvalo šest let, než jsem z výšky přivezl medaili. S Kateřinou jsem přijel do Davosu, ona byla dvacátá, byli jsme úplně v háji. Měla nějakou svalovou hmotu, nemohla to udýchat.“
Co jste udělali?
„Odstěhovali jsme se, jeli jsme do Mořice, třikrát po měsíci a s Emilem (biochemikem Bolkem – pozn. red.) a prostě jsme testovali. Jaká je odezva, dolů, reaklima, zpátky. A otestovali jsme to v terénu. Oni jedou někam na deset nebo dvanáct dní. To je strašně málo. Vůbec se nedodržují základní věci v koncepci vysokohorské přípravy. Ale opakuju: Základ je kvalitní dril, návyk na závodní tempo, které si přenesu do výšky. A pak ten závodník musí mít nějakou výkonnost srovnatelnou se světem. Jakš nemůže být třicátej, čtyřicátej… Nemůže!“
Třeba narazil na svůj limit…
„Vždyť měl medaile na mistrovství světa do 23 let. Naskočil do svěťáku, byl půl minuty za Lukášem, který jezdil do pěti. Tenhle kluk nám najednou odcouval.“
Je pravda, že Jakš měl zrovna letos v létě potíže s kolenem a do sezony nastoupil se zpožděním. Ale vy tedy myslíte, že není správně, že trénuje na dálku podle tréninkových plánů bývalého reprezentačního kouče Miroslava Petráska?
„Lukáš Bauer se na padesátku připraví bez nikoho, sám. Ale Martin to furt potřebuje. Když jsem po olympiádě v Turíně skončil, Kateřina za mnou za dva měsíce přišla, že není schopná trénovat sama. Tak sem přijeli z Dukly a udělali se mnou na rok smlouvu. Myslím, že tohle je teď problém naší reprezentace. A hlavně dotahování těch mladých k Jakšovi. Je to o tom kvalitním drilu, já si nemůžu pomoct. Ne, že si někdo bude trénovat sám, jak se mu to hodí. Pokud chci medaili nebo lyžovat do desíti ve světě, je to obrovská řehole a ta oběť je jasná.“
Není problém taky v tom, že nevyrůstá kvalitní mládež?
„Skončila téesemka (tréninková střediska mládeže – pozn. red.) a základní tělovýchovný proces na školách probíhá strašně málo. Předtím, ještě za komunistů, měly děti třikrát, čtyřikrát za týden dopoledne dvouhodinový tělocvik. A tihle tělocvikáři byli zároveň pomocní trenéři ve velkých klubech a třikrát za týden s nimi odpoledne vyjeli na lyže, měli na ně čas. Teď na základních školách všechno padlo.“
Co se děje?
„Nejsou na to úvazky, jsou tam špatní tělocvikáři. Vystudovaní lidi tam dělat nejdou, ti k tomu systému nemají důvěru. Takže děti jdou jenom třikrát týdně odpoledne na trénink. V tom je zakopanej pes. Ty děti jsou zkrácené, všechny hrbaté. Ony neumí kopnout do balonu…“
Letos má do sportu natéct dvojnásobek peněz než vloni, asi šest miliard korun. Věříte, že z těchto peněz pro mládežnické trenéry přijde pomoc?
„Jestli se to nestane, bude to furt stejný. My musíme zapojit vystudované lidi. Trenéři tady jsou, ale nikdo to dělat nebude. Za osmnáct tisíc hrubého? Máme pět center mládeže, kde jsou tuplované platy. Ostatní trenéři prakticky živoří.“
Pomohlo by do systému zapojit závodníky z nedávné silné generace? Martin Koukal už je na svazu koordinátorem mládeže…
„Oni by spíš měli být styční důstojníci. Kukín dělá mládež, ale měl být třeba asistent u hlavního trenéra Krejčího. My máme funkce úplně špatně. Proto říkám, že u áček je třeba změnit veškerý koncept. Aby tam byli opravdu persony trenéři, dobří asistenti z těchto reprezentantů, co říkáte. Dát jim slušný plat, aby uživili rodiny. Hlavně, aby to mělo head coache, který tam nastolí pořádek. Tak na mistrovství světa pojede třeba jen jeden! Tak se nepojede štafeta… My jsme ten kredit měli někde jinde, ale musíme se chytit za čumák.“
Reprezentanti v posledních letech neprokazují progres. Není národní tým v současnosti příliš objemný?
„Ano, je to tak. Měli na to dva roky. Nevím, jestli se zlepšují. Zatím bych řekl, že je to stejné. To je o analýze tréninkového procesu, jestli s těmi kluky někdo něco udělal. Ale máme tam osm kluků. Neříkejte mi, že dva z toho nebudou jezdit aspoň stabilně do padesáti. To není možný! Ať je prověří, ať na nich udělají nějaký lékařský pokus, když to řeknu blbě.“
Co by takové vyšetření mělo odhalit?
„Jde o to jádro pudla: Šel jsem do toho objemově? Šel jsem do toho kvalitativně? Šel jsem do toho hodinově? Jestli to takhle analyzovali, nevím. My jsme si to takhle museli dělat. Aspektů pro výkon je strašně moc. Ale Martin Jakš vletěl do světa a vešel se do minuty od prvního. Teď má ztráty kolem dvou minut. Ujel mu vlak, za tři roky se o minutu zhoršil. Má problémy uviset v gundersence v balíku, kde je třicet lidí. To se mu v životě nestávalo. To je odraz nějaké trénovanosti.“
Jak vidíte mladé talenty? Jsou mezi nimi typy, s kterými bude možné pracovat?
„Ano. Head coach, malej dvůr…“
Malej dvůr?
„To se říká: Na malej dvůr a dlouhej bič. A dát to trošku metodicky dohromady. Je to o malým dvoře…“
Řekněte mi ještě, do jaké míry souvisí pád běžeckého lyžování v Česku s fantastickým boomem biatlonu?
„Základnu nám určitě budou ubírat. To my máme v oddíle tady ve Stachách taky. Z deseti relativně dobrých žáků šest chce dělat biatlon. Museli jsme se rozdělit a moje žena Petra dělá biatlon.“
Jak si to vysvětlujete?
„To je jasný. Je to atraktivní disciplína, dobře se na to kouká. Ale hlavně jsme v biatlonu prodali výsledky. My běžci jsme za ty medaile, jak Lukáše, tak Kateřiny nevybudovali nic. Máme jenom vybydlenej, rozkradenej Vesec. A biatlon udělal co? Základnu v Jilemnici, základnu v Letohradu a má vybudované Nové Město. Ale hlavně zajistili trenérskou základnu.“
