Je to bohyně. Nejdřív to byla jen rozpustilá týmová přezdívka. Potom se ale snowboardkrosařka Eva Samková stala bohyní celého národa, když na olympiádě v Soči s knírem pod nosem vyhrála zlatou medaili. Od Soči se stále učí žít se slávou olympijské šampionky, která se vloni v Soči náhle navalila na její dvacetiletá ramena. Brání se po svém, třeba pravidlem, že po desáté hodině odmítá fotografy. Je přece noční klid…
Při ročním výročí vašeho olympijského výročí jste vašemu trenérovi Markovi Jelínkovi poslala esemesku, že je roční výročí dne, kdy jste si zkazila život…
(smích) „Jo, to byl takovej fór… To ani nevím, že jsem mu napsala…“
Byl to fór?
„Já si to vůbec nepamatuju… Asi jsem mu to napsala. Byl to fór, určitě. Já mám super život. Já jsem jen dva dny po olympiádě brečela, že chci vrátit olympiádu. V prvních chvílích mě to zklamalo.“
V čem?
„Asi ten první média den, furt se mě na něco ptali. Jak občas lidi říkají, že najednou má člověk hodně kamarádů, tak to tak nebylo. To já mám furt stejně kamarádů. Ale najednou to všechny zajímalo. A všichni věděli, že jsem měla vyhrát, protože jsem tam dělala takové a takové věci. Ale já jsem i předtím vyhrála pár svěťáků a jezdila jsem dost podobně a nikoho to nezajímalo. To je normální. Lidi v Čechách to mohli vidět v televizi, normálně je to těžko dostupné.“
Nenapadá vás někdy, jestli by pro vás nebylo snazší, kdyby takový úspěch přišel později než ve vašich tehdejších dvaceti letech?
„Asi to bylo brzo.“
Manažer a bývalý skikrosový šampion Tomáš Kraus se mísí do hovoru: „To je jak manželství. Moje máma říkala, na to není nikdy brzo a nikdy pozdě. Když se nad tím zamyslíte, tak to žádný normální člověk neudělá… A přitom je to supr.“
Samková: „Tak to nedokážu říct.“
Kraus: „Já to zase nedokážu říct u té olympiády. (smích) Ale trošku mi to připomíná. Někdo dokáže říct, že jsi to měla vyhrát až na příští olympiádě. To je nesmysl.“
To já neříkám…
Kraus: „Někdo to ale třeba z legrace řekne. Ale ve finále je dobré, že se to povedlo.“
Samková: „Jo… Pokud to tak mělo být, tak to tak mělo být. Mě to naučilo hodně moc věcí.“
Kraus: „Některé dřív, než jsi potřebovala.“
Samková: „No jo, no. Musím se chovat dospěleji dřív. Je pravda, že když to porovnám s mými spolužáky, mají taky super život, ale mají ho asi občas trošku jednodušší. Zas na druhou stranu nezažijou věci, které zažiju já. Ten první půlrok jsem si fakt nebyla jistá, jestli jsem to chtěla vyhrát. Na to člověka nikdo nepřipraví. Může si o tom pokecat s někým, kdo už vyhrál olympiádu. Hm, to je hrozný, no… Ale až když to vyhraje, tak zjistí… Ale já nechci vypadat, že jsem chudáček, že jsem vyhrála olympiádu, to vůbec… (smích) Ale musí si to člověk zažít, pak si na to postupně zvyknout a sžít se s tím.“
Jak zvládáte pozornost neznámých lidí?
„Je mně to nepříjemné vůči kamarádům. Když jsme někde s kamarády a jsou tam lidi, tak říkám: Sorry, já jenom tohle zařídím… Když je to v průběhu dne, tak to není zas tak hrozný. Ale když jdeme na pivo a jsou tam veselí štamgasti, kteří začnou pokřikovat, tak to je fakt nepříjemný. To odcházíme. Ale to se stává fakt málokdy.“
A kamarádi skousli, že mají slavnou kamarádku?
„Jo, oni mě znali už předtím a stejně mi dávali hroznej čoud, ti to zvládli velice dobře. (smích) Jsou na mě hrozně hodní. Jsou super v tom, že když máme nějaké společné akce, tak se snaží, abych byla v klidu.“
Jak o vás pečují?
„Jednou se stalo, že jsme měli oslavu u kamaráda doma. Přišli tam nějací lidi, že znal kamarád, kamaráda, taková ta klasika. A jeden ten kluk na mě, jestli se nemůže vyfotit. A já, tak jo. Nebylo to po desáté hodině. Když je po desáté hodině, tak já říkám, že se nefotím, že už je po desáté.“
Kraus (směje se): „To je dobrý. To jsem nikdy neslyšel, kdo ti to poradil?“
Samková: „Sama jsem si to vymyslela. Po desátý se nefotím. Noční klid… Občas to fakt nedám. Ještě když mě začnou prosit nějaký kluci. Říkám: Kámo, kluk přece nebude prosit… Říkám: Ne, čus! A odejdu. Ale s tímhle týpkem jsem se vyfotila. A jeden kamarád mi druhý den volal, že se strašně omlouvá. Já říkám: Prosím tě, v klidu. Ale on: Vím, že toho máš hodně. Můj kámoš je občas docela ostrej, tak tomu klukovi zavolal a hrozně mě bránil. “
Celý rozhovor čtěte v dnešním vydání deníku Sport
