Legendární skokan Raška: Řád od prezidenta? Myslel jsem si, že to je omyl!

Díky svému zlatému olympijskému závodu z Grenoblu a neomezené fantazii spisovatele Oty Pavla se dostal do pohádek. Jako pohádková postava také Jiří Raška přijal zprávu o tom, že ho prezident zve na Hrad. „V prezidentské kanceláři jsem se ptal, jestli nedošlo k omylu,“ řekl Raška.

Jak jste se o pozvánce dozvěděl?
„Asi deset dní před akcí mi přišla obsílka z Hradu, že se mám dostavit k vyhlášení. Bylo to obrovské překvapení. Ani ve snu mě nenapadlo, že bych mohl být pozván a něco podobného by mi mohlo být uděleno. Je to něco jiného než medaile ze sportovního světa. Je to uznání od hlavy státu.“

Vás opravdu nikdy nenapadlo, že byste si řád zasloužil?
„Opravdu ne. Dostala ho řada jiných, současných a vynikajících sportovců. My, kteří jsme už přece jen starší, upadáme v zapomnění. Mě to hrozně překvapilo. Vůbec jsem s tím nepočítal. O to to bylo hezčí. První moment jsem si myslel, že došlo k omylu. Když přišel druhý dopis, už jsem to bral vážně a začal jsem být nervózní.“

Vy jste si myslel, že šlo o omyl? Vždyť jste vyhrál olympiádu, stal se Českým lyžařem století...
„Se šéfem prezidentské kanceláře jsem měl párkrát telefonický rozhovor ohledně organizace akce. Ptal jsem se, jestli nedošlo k nějakému omylu, že si na mne někdo po tolika letech vzpomene. Já jsem tenkrát po zisku zlaté medaile dostal Řád práce od pana Dubčeka podepsaný prezidentem Novotným. Samozřejmě jsem sledoval, když u prezidenta byli Váňa a Jarda Jágr. Hrozně jsem jim to přál, jsou to vynikající sportovci. Myslel jsem si, že je řada na lidech z nové generace.“

Před čtyřmi desetiletími jste znamenal pro národ hodně, jak vzpomínáte na léta po okupaci, kdy jste stejně jako hokejisté vracel lidem hrdost? Na mistrovství světa v Tatrách v roce 1970 se na vás přišlo podívat 100 000 lidí...
„Bylo to dáno dobou. My jsme byli velmi dobrá parta skokanů. Já osobně jsem hodnotil lidi bez ohledu, jakého jsou vyznání či politického směru. Sovětům jsme po okupaci nemohli odpustit. Jejich závodníci se na nás dívali skrz prsty, že oni za to nemůžou. Nebo byli zbláznění vojenským režimem a vykládali, kolik lidí tady padlo. Nedalo se jim to vymluvit. Byli to soupeři, které jsme chtěli porážet.“

V té době jste se také stal pohádkovou postavou díky knížce Pohádka o Raškovi, kterou napsal Ota Pavel. Jak ke vzniku tohoto díla došlo?
„Ota Pavel mě navštívil po návratu z olympiády v Grenoblu a požádal mě, jestli bych měl zájem s ním spolupracovat. Říkal, že má záměr se mnou sepsat knížku, ale formou pohádky. Já jsem nebyl proti, i když se mi to nejdřív zdálo trochu divné. Na člověka bylo slávy, blázince a humbuku nějak moc. Proseděli jsme spolu spoustu hodin. Když jsem pak ležel po úrazu v nemocnici v Hradci, poslal mi původní strojopis. Líbilo se mi to. Je to položené do polohy pohádky, ale osmdesát procent je pravda. Krátce nato jsem dostal zprávu, že zemřel. Byl to zvláštní, zajímavý a velice hodný člověk.“

Jak jste si slavnostní večer užil?
„Měli jsme možnost pobýt před vlastní akcí s panem prezidentem a paní Livií v úzkém kruhu spolu s ostatními vyznamenanými. Bylo to velice milé. Mohli jsme se i s ním i s jeho ženou přímo pozdravit a osobně se bavit o běžných věcech ze života. S prezidentem jsme se už párkrát potkali, tak mi připomenul, že jsme se dlouho neviděli. Bavili jsme se i o tom, jestli ještě lyžuju.“

A lyžujete ještě?
„Naposledy jsem byl před dvěma lety, potom jsem začal mít zdravotní problémy. Jsem sedmnáct let po operaci bypassu. Všechno bylo fajn, ale teď zase nějaká chlopeň nefunguje. Jsem trošku z fyzické kondice, což mě hrozně mrzí. Třicet let jsem jezdil na sraz s kamarády a týden jsme lyžovali. Malinko jsem panu prezidentovi záviděl, že je v takové kondici.“