Badmintonista Koukal: Rakovině dám kanára!

Mluvil unaveným hlasem, vedle něj ležela na lůžku starší paní. Smutný je rozhled po Onkologické klinice Všeobecné fakultní nemocnice v Praze. Badmintonista si však neodpustí vtípek. „To byla rychlovka, tak se mi to líbí, sestři. Tak znova, znova,“ smál se Koukal když mu sestřička připravovala další dávku do kapačky.

Často zde vtipkujete s personálem?
(zasměje se) „No, občas mi to ujede. Co tu také mám jiného dělat? Má chemoterapie trvá pět dní v kuse po pěti šesti hodinách. Zvykám si. Někdy si dokonce kapačku sám tajně povolím, aby mi látky rychleji vtékaly do žil. Ale nikdo o tom radši nesmí vědět.“ (mrkne)

A proč to děláte?
„Jsem zvyklý ze sportu přijímat výzvy. Každý den bych měl kapat šest hodin, ale postupně zkouším být trochu rychlejší. Každých třicet minut strávených jinde než tady na stacionáři za to stojí.“

Hodně vám pomáhá, že veškeré strasti berete takto sportovně?
„Když jsem se dozvěděl, že mám rakovinu, nevěděl jsem, jak jí psychicky čelit. A pak jsem si řekl: Mám ležet doma a trápit se? Ne. Beru to jako „povinnou“ přestávku. Vždyť všichni mí kamarádi a spoluhráči ze světového okruhu už měli nějaké zranění, mně se větší zdravotní problémy vždycky vyhýbaly. Vybral jsem si to teď. Rakovina je ale úplně jiná než přetržené vazy. Jde tu o hodně, i o život. Ale o to víc chci ten zápas vyhrát.“

NA RAKOVINU PŘIŠEL NÁHODNĚ Loučil se s kamarády, protože měl začít intenzivnější přípravu na olympijskou kvalifikaci. V restauraci se Petr Koukal z legrace se otočil na svoji kamarádku – doktorku. „Řekl jsem ji, že jsem si nahmatal nějakou menší bulku na varleti, a jestli se na to nechce podívat,“ svěřil se Koukal. Společně s ní odešel na záchod. „Původně to celé mělo být jako divadlo a legrace pro ostatní u stolu. Ale hned druhý den mě okamžitě poslala na vyšetření ke specialistovi,“ popisoval  Koukal. Na prohlídce se bohužel potvrdilo, že se jedná o nádor a bude nutné ho odstranit. Hned druhý den musel na operaci. Vše se navíc odehrálo den poté, kdy za Koukalem přiletěl do Česka špičkový trenér z Indonésie, který ho měl připravovat na nadcházející část sezony a postup mezi absolutní světovou špičku. „Ale čert vem trénování a kariéru. Šlo mi o život,“ dodal Koukal.

A jaký je aktuální stav utkání Koukal versus rakovina?
„Mám za sebou dvě chemoterapie, teď končím třetí. Já myslím, že je to tři nula. Zvládám to, nemám žádné další zdravotní potíže. Jsem ale nepředstavitelně unavený a oslabený. Jako nikdy předtím. Těžko se budu dostávat zpátky, fakt mě to dostalo. Zpočátku jsem si myslel, že nepřijdu o vlasy. To se nepodařilo, bohužel. Celkově ale vítězím. Hodlám dát rakovině kanára. Žádnou jinou variantu si od začátku nepřipouštím.“

Jak si léčbu pochvalují doktoři?
„Zatím všechno vypadá dobře, chemoterapie funguje, jak má. Chci, aby se všech-no špatné z mého těla nadobro vysekalo pryč. Asi až do konce života budu muset chodit na kontrolní testy a vyšetření, protože tohle je typ nádoru, který se může vracet. Nejistota zůstane. Ale pan profesor Petruželka, jedna z největších kapacit v Česku, tvrdí, že je velká šance na stoprocentní vyléčení.“

Když jste se o rakovině varlat dozvěděl, byl jste v plné přípravě během sezony. Hrozbu jste si nestačil uvědomit. S odstupem času už víte, čemu vlastně čelíte? „V nemocnici jsem viděl spoustu jiných lidí, povídal si s nimi. Rakovina si prostě nevybírá. Měl jsem smůlu...“



Četl jste příběh cyklisty Lance Armstronga? Jeho rovněž zasáhla rakovina varlat...
„Ano. Jeho osud jsem znal dávno předtím, než se mi to přihodilo. Měli jsme prý zcela stejný nádor, jemu ale na něj přišli později. Rakovina se mu rozlezla více do těla. Dokonce i složení látek v chemoterapii máme totožné.“

Opravdu?
„Profesor Petruželka říkal, že stejně jako Armstrongovi mi nedali do chemoterapie jednu látku, která by mohla v pozdější době způsobovat problémy s plícemi, což vylučuje vrcholový sport."

Armstrong se o rakovinu hodně zajímal, zkoušel i alternativní léčbu. Přemýšlel jste nad tím rovněž?
„Mně na to přišli náhle. Za ten moment jsem nepřemýšlel, že jsou nějaké jiné možnosti léčby. Všichni odborníci to podali jasně – musím absolvovat tři cykly chemoterapie. Jenže do těla vám pustí jedy, které zabijí špatné buňky, ale s sebou vezmou i některé dobré. S odstupem času si myslím, že jsem klidně mohl vyzkoušet přírodnější metody. Ze začátku se tvrdilo, že bych chemoterapii ani nemusel podstupovat. Byl bych však velmi úzkostlivě sledován a mohlo by se mi to vrátit. Nechtěl jsem riskovat.“

Prý jste odmítl léky. Proč?
„Jednalo se o přípravky proti nevolnosti. Nafasoval jsem jich několik balení. Neodmítl jsem je, ale říkal jsem paní doktorce, ať mi je ani nedává, že je nebudu potřebovat… Věřím hodně přírodním produktům, nejvíce pak česnekové tinktuře z českého česneku. Naštěstí nezvracím. Je mi ale špatně a mívám zimnici a třesavku. Bez prášků mám jistotu, že vím, jak na tom doopravdy jsem. Lidé si bolest často i vsugerovávají sami.“

Byl jste v čínském tréninkovém kempu, kde jsou sportovci už od dětství vedeni k potlačování bolesti. Inspirovalo vás to?
„Trénoval jsem v Číně, v Malajsii a Indii. Vím, co znamená fyzicky trpět, vím, jaké to je sáhnout si až na úplné fyzické dno. Když si vzpomenu, jak mi bylo v čínském sportovním středisku... Možná to bylo těžší než celá onkologie. Myšlenky na tyto tréninkové bejkárny mi pomáhají. Ano, věřím, že i díky tomu se mé tělo s chemií lépe popere. Psychické vysílení z chemoterapie je ale neporovnatelné.“

Vždyť například v Číně jste musel absolvovat cvik s názvem „Asijský smrťák“ – najednou odehrát sto míčů...
„Přesně. Obdobné vyčerpání cítím teď po výšlapu dvou pater schodů do nemocnice.“(zasměje se)

Vy jste ale v průběhu léčby hrál badminton. Je to tak?
„Ano. Zpočátku mi bylo celkem dobře, ve hře se ale únava projevila. Při zápase jsem měl tepovku nad 190 a byl rád, že jsem vše udýchal a přežil. V Čechách jsem odehrál dvě ligová utkání. Ve Francii na světovéSuper Serii mi po zápase vypadaly vlasy. Tím jsem vše trošku urychlil, sportovní aktivitu mi paní doktorka příliš nedoporučovala.“

Stálo vám to za to?
„Určitě. Aspoň jsem na chvíli vypadl ze špitálu a myslel na něco jiného. Badminton je můj život.“

Co na to říkali hráči, když vás viděli na kurtu?
„Zpočátku tvrdili, že jsem se do Francie přijel jen dívat. Nevěřili, že nastoupím. Já však nejsem žádná troska. Po zápase si naopak všichni mysleli, že to se mnou není tak zlé. Když jsem pak druhý den dal na facebook mé fotografie s vypadanými vlasy, vše už pochopili jasněji.“

Sportovci bojující s rakovinou

LANCE ARMSTRONG (cyklistika) - Nádor varlat s metastázemi do plic MARTINA NAVRÁTILOVÁ (tenis) - Rakovina prsu MILOŠ HOLAŇ (hokej) - Leukémie SAKU KOIVU (hokej)  - Rakovina mízních uzlin MAT EMMONS (střelba) - nádor štítné žlázy MARIO LEMIEUX (hokej) - Rakovina lymfatických uzlin

Máte v plánu hrát badminton už příští týden?
„Samozřejmě. Hned jak se dám fyzicky trochu do pořádku, postupně najedu na kondiční přípravu. V lednu chci jet intenzivnější trénink s větším zaměřením na badminton. Na začátku února je mistrovství republiky, kde chci obhájit a získat pátý titul. Prvního května začíná ostrá kvalifikace na olympijské hry v Londýně. To jsou teď mé dva hnací motory a důvody, proč má mysl zcela neklesla dolů. Nechci to vzdát.“

Pakliže se budete chtít vrátit, budou vás kontrolovat dopingoví komisaři. Jste na to připraven?
„Je to nepříjemné. Chtěl jsem letět na turnaj do Dánska, den před odletem mi ale došlo, že to může být problém. Dvě látky, které používám v rámci chemoterapie, jsou na zakázaném seznamu. Volal jsem na český a světový antidopingový výbor. Když mě prý chytí, nikoho nebude zajímat, že mám rakovinu.“

Není to drsné?
„Já se to snažím chápat. Armstrongovi prohledávali popelnice u domu a hledali důkazy. Hodně lidí ho obviňuje z dopingu. Mně se naštěstí podařilo vyběhat terapeutickou výjimku, mám všechny užívané léky potvrzené a hrát můžu.“

Vy byste se rád také angažoval v nadaci. O co se přesně jedná?
„Začal jsem vymýšlet takový projekt. Chtěl bych zrealizovat maximální osvětu v oblasti urologických problémů, vždyť o tomto typu rakoviny se prakticky vůbec neví. Týká se to mužů od dvacátého do pětatřicátého roku. Do této rizikové skupiny bychom chtěli zacílit kampaně. Chceme být vidět na vysokých školách, sportovní i kulturní scéně. Mohla by proběhnout obdobná kampaň, kterou měla zpěvačka Anna K.“

Registrujete už nějaké ohlasy?
„Všechno je ještě v jednání, záleží také na sponzorech. Už teď jsem ale dostal nespočet emailů, ve kterých mi lidi děkovali. Třeba manželky a přítelkyně mi psaly, že si jejich partneři konečně někam došli. Jeden chlap mi dokonce psal, že po přečtení mého článku šel na urologii, nádor mu potvrdili, ale naštěstí nebyl zhoubný. Prý to podchytil včas… Naplňuje mě to. Mohlo by to být mé budoucí poslání. Rovněž se snažím naplánovat setkání s Lancem Armstrongem.“

Opravdu?
„Jasně. Už jsem rozhodil sítě. Takové setkání by mé úsilí velmi podpořilo. Když mi oznámili, že jsem v té nejrizikovější skupině na rakovinu varlat, jen jsem kroutil hlavou. Předtím jsem nic takového nevěděl. Bulku jsem si nahmatal tři měsíce předtím. Kdybych byl informován, jdu hned druhý den na kontrolu. Naštěstí se nádor za ty tři měsíce nějak více nerozvinul.“