ROZHOVOR - Týden plný zážitků má za sebou slavná gymnastka Věra Čáslavská, která po letech znovu navštívila Japonsko, kde v roce 1964 díky třem zlatým medailím z olympiády v Tokiu pronikla na trůn královny svého sportu. Setkala se tam s příbuznými muže, který jí tehdy za bojovnost v soutěži věnoval pravý samurajský meč ze sedmnáctého století.
Bylo to hledání jako z nějakého filmu. Věhlasný dirigent Hidaki Muto, který v Česku vystupoval i s Českou komorní filharmonií, pomáhal Věře Čáslavské najít ztracenou linku k jejímu dávnému obdivovateli Ryuzo Otsukaovi. Ten hrdince tokijských her před 47 lety daroval rodinný poklad – samurajský meč. Setkání po letech se nedožil, na inzerát v japonských novinách Asahi Shimbun se ale ozvaly jeho dvě nejbližší příbuzné.
Jak probíhalo pátrání?
„Pan Muto byl tady, když na jaře Bohumil Planka z Česko-japonské společnosti meč zkoumal. Potom jel do Japonska a vydal se tu rodinu hledat. Já jsem měla adresu z roku 1964. Tam už dávno nebydleli, ale dirigent šel po stopě, dal si inzerát do novin. Ukázalo se, že pan Otsuka už nežije, ale ozvaly se jeho manželka a sestra.“
Setkali jste se?
„Japonci jsou fantastičtí organizátoři. Nejenom, že je našli, ale zorganizovali i setkání. Měly jsme posezení a bylo to hezké. Jen jsem se bála, aby si nevzaly do hlavy, že si ten meč vezmou zpátky.“
Můžete připomenout, jak jste meč tehdy na tokijské olympiádě získala?
„Je za tím historka. Na bradlech jsem měla prvek, který u Japonců vyvolával úžas. Byl to takzvaný dvojný obrat z visu do visu, jako první na světě jej předvedli Japonci Takaši Ono a Jukio Endo na hrazdě. Dosud žádná žena takovou kombinaci nepředvedla, takže ho Japonci nazvali Ultra C. Publikum se na něj moc těšilo. Ve finále jsem mohla předvést průměrnou sestavu, protože jsem měla „nastřádáno“ z povinných a volných sestav, nasbírala jsem dost bodů , stačilo zacvičit jen průměrnou sestavu a zlatá medaile za bradla by mne neminula. Ale to bych zklamala publikum. Tak jsem šla sestavu i s Ultra C.“
Co se stalo dál?
„Když jsem začala cvičit, bylo ticho, hala plná nedočkavých diváků, neslyšel byste spadnout vlas. A v okamžiku, kdy jsem se soustředila na odraz, jedna členka našeho družstva v dobré víře do toho hrobového ticha zakřičela: Musíš! Místo na svůj impuls jsem zareagovala na ten výkřik a všechno špatně, utrhla jsem se z vyšší žerdě a skončila dole pod bradly, na žíněnce. Když se ve finále stane takový karambol, je nepsané pravidlo, že závodník sestavu zpravidla nedocvičí a odejde do šatny. Ale já měla v hlavě to svoje, „jejich“, Ultra C. Vyskočila jsem na bradla a vyšila takovou sestavu jako nikdy. Byl to takový dar Japoncům.“
„Pak za mnou přišel tenhle Japonec a říkal, že obdivuje mou bojovnost, a že ho to ohromně nadchlo. A že se rodinná rada starších usnesla, že mi za tu bojovnost udělí meč jejich rodu. A tak mi ho daroval. Já jsem tehdy vůbec nevěděla, jaká je to vzácnost. Až časem jsem zjišťovala, jakou má historickou hodnotu.“
Byla jste tehdy překvapená?
„Japonci mají v sobě disciplínu, sebeovládání. A pár z nich mi tehdy řeklo, že se jim zamlouvalo, že podobnou vlastností jsem se předvedla i já. Na stupních vítězů jsem nedělala různé opičky, a přestože jsem byla velmi, velmi dojatá, neuronila jsem ani slzu, snažila jsem se ovládat. Možná i proto mi ten meč darovali. Ostatně, jednou mi stará vědma vykládala z ruky, zeptala se, jaký mám vztah k Japonsku a řekla: Víte, že jste byla ve svém minulém životě samurajem? Tomu jsem se zasmála, ale řekla si: Kdoví? Něco na tom je, meč taky mám...“
Znáte jeho příběh?
„Tenhle meč nesloužil k zabíjení, ke stínání hlav. Byl to meč na výcvik vojáků, těch, kdo se zajímají o bojové umění. Potěšilo mě, že nemám meč, na kterém ulpěla krev...“
Kde je vlastně teď?
„V trezoru. Jsou na něm různé defektíčky, potřeboval by zrestaurovat.“
V Japonsku jste byla především na mistrovství světa v gymnastice, ale také, abyste vyjádřila podporu zemi zasažené březnovým zemětřesením a vlnou tsunami. Co jste viděla v severojaponském Sendai, které bylo jedním z postižených měst?
„Bylo to tam hodně depresivní, bylo mi tam mizerně. Chodili jsme ulicemi mezi rozbitými baráky. A dokonce jsem tam i jedno zemětřesení zažila. Seděli jsme zrovna v sedmém patře jisté čajovny. Byl to hrozný pocit. Skleničky cinkaly a řinčely... Oni zůstali absolutně klidní. Seděli dál a pili čaj. Já ztuhla jak brouk s krovkama a jen jsem čekala, co bude dál…“
Na jaře jste se při české pomoci Japonsku výrazně angažovala a s Česko-japonskou společností chystáte další projekt, o co jde?
„Tehdy jsme byli jedni z prvních, kteří hned zareagovali. Hned jsme se napojili na japonský červený kříž a Japonsko-českou společnost v Tokiu. Uspořádali jsme mnoho benefičních koncertů, také v Lucerně nebo ve Španělském sále na Pražském hradě. Tam hrála Česká filharmonie a během koncertu jsme vybrali 1,4 milionu korun. Naším dalším projektem je ozdravný pobyt třiceti japonských dětí, které zůstaly bez rodičů, v českých rodinách. Budou mít program, aby přišly na jiné myšlenky – turistiku, umění, hudbu, budou se učit na flétnu. A navrhla jsem, že by mohly mít i sportovní den. Chci do toho zainteresovat i klub olympioniků.“
| Věra Čáslavská v Japonsku |
|
- absolvovala setkání s japonskými olympioniky, včetně členů gymnastického týmu z Her 1964 v Tokiu, - setkala se s paní Kiyoko Ono, Prezidentkou SASAKAWA SPORTS FOUNDATION |
