Zvláštní zápas Cetkovské: Těšit se na kamarádku? Nejsem masochista

Je pro vás ještě o něco důležitější vyhrávat v Paříži, kde žijete, než na jiném grandslamu?
„Ano, vždyť jsem tady skoro jako doma. A ještě k tomu vyhrát se Simonou (Halepovou), která byla o víkendu ve finále Bruselu.“

To jí ale zřejmě také stálo dost sil. Při zápase měla zavázanou nohu, vypadala handicapovaně.
„Určitě. Každý normální člověk by byl po posledním týdnu, kdy hrála hodně zápasů, unavený a ne stoprocentně připravený. Určitě byla dneska unavenější, ale pořád je to hráčka, která vám nedá nic zadarmo.“

Ve středečním druhém kole vás čeká kamarádka a tréninková parťačka Mathilde Johanssonová, s níž máte i společného trenéra. Těšíte se?
„Na takové zápasy se asi nikdo netěší, to by byl masochismus. Dvakrát po sobě jsem s ní prohrála, naposledy letos ve Fesu. Vůbec se mi nepovedlo odpoutat se od toho, že jsem kamarádky. To teď bude hodně důležité.“

Existuje na to recept?
„Neznám ho. Kdybych ho měla, tak bych ho aplikovala.“

Takže se budete do zápasu Mathildě vyhýbat?
„Určitě spolu nepůjdeme zítra trénovat. Roland Garros je velký, takže se míjíme. Není to jako normální turnaj, na kterém spolu spíme na pokoji a chodíme s naším trenérem na večeři. Trávíme spolu asi třicet týdnů za rok, vycházíme spolu, jde nám to v týmu dobře. O to je horší to na kurtu oddělit. Ona je v Paříži taky doma, bude tady mít rodiče, já tady mám taky spoustu kamarádů. Bude to trošku jiný zápas.“

A váš trenér zůstane doma?
„Jo, opět. Čím dál častěji má volno.“ (smích)

V Paříži trénujete v klubu Lagarder, který leží jen pár minut jízdy od Roland Garros. I to vám přispívá k pohodě?
„Rozhodně. Autem jsem tam odtud za sedm, osm minut, nemusím si zvykat na nové prostředí. Včera jsem například odpoledne potrénovala a jela jsem si k nám do klubu na chvíli zaplavat do bazénu. Náš klub je strašně velký, celý v zeleni. Připadám si jako doma a ne na turnaji.“

I to vám může pomoci ještě k dalšímu vzestupu žebříčkem ze současné životní 26. příčky. Co na ní vlastně říkáte?
„Loni bych tomu nevěřila, že se dostanu takhle vysoko. Teď doufám, že to půjde ještě dál, že nebudu zraněná a budu hrát dál dobře.“

Do špičky se dostáváte nenápadně, bez turnajových titulů, velkých úspěchů na grandslamech. Čím to?
„Už od mládí jsem nebyla holka, která by se někam hned vyšvihla, jak se to povedlo třeba Péťě. (Kvitové). Já jdu vždycky tak pomaličku, polehoučku. Teď se mi podařilo najít skvělého fyzioterapeuta, který mě dává dohromady. Nejsem zraněná. Nemusím se zastavovat a začínat zase od nuly. Díky tomu vyhrávám zápasy, s tím přichází sebevědomí, takhle pomalinku to jde.“

Možná to i odpovídá stylu vaší hry. Nejste ranařka, která rychle končí výměnu, spíš se snažíte soupeřky přechytračit.
„Přesně tak. Každý o mě ví, že nejsem holka, která by do toho mlátila jako Kvíťa nebo Lucka Hradecká. Já tyhle kvality nemám. Ale umí zase změnit rytmus, mám jiný styl. Každý využívá, co může.“